Jana: The Scuba Diver - Potápění v Egyptě

  Lom Leštinka, víkend 8. - 9. května 2021 Uplynulý víkend byl ve znamení testování asymetrického křídla TECLINE PEANUT 16. Jakožto potápěčka zvyklá na žaket a s minimálními zkušenostmi s potápěním s křídlem jsem tuto novou zkušenost vyhlížela s velkým očekáváním a nadšením. Přestože na žaket nedám dopustit a oblékám ho i na suchý oblek, jakkoli to jiným připadá nekomfortní a kontraproduktivní, křídlo mě beztak lákalo a byla by škoda ho nezkusit. Upřímně musím říct, že mě zpočátku nezaujala ani barva (mix růžovo-oranžové) ani hybridní tvar křídla s “ukousnutou” horní částí. Ačkoli všechno má své opodstatnění a největší výhodou tohoto asymetrického tvaru je volný prostor za hlavou na co nejlepší uspořádání prvního stupně i hadic při potápění s mono lahví. Nabízí se i druhá výhoda v podobě vyvýšení inflátoru, kdy má potápěč lepší podmínky pro vypouštění vzduchu z křídla. Co se volného prostoru za hlavou týče, dávám tomu za pravdu. Při záklonu hlavy mi nic nepřekáželo a všechny ...

Hoj, potápěčská sezóna 2021 je v proudu plnějším než plném a mně se za pár měsíců nečinnosti nakupilo několik potápěčských poznatků, o nichž dnes padne slovo. Jak titulek napovídá, půjde o povídání o výstroji a jejím servisu.  Rok se s rokem sešel a v zimním potápěčském útlumu nastal optimální čas dát si do richtiku veškerý vercajk , aby nebylo zapotřebí honit resty na poslední chvíli.  Jako první přišla na řadu moje automatika . Zkušení jazykové tvrdí, že je potřeba regulátor servisovat minimálně jednou ročně, nebo po každé stovce ponorů . Vyměnit těsnící o-kroužky, vyčistit bordel zanesený z vody a lahví, promáznout vnitřnosti, seřídit je a třeba i vyměnit pár součástek.  Já svoje hadice v loňském roce vůbec nešetřila, naopak jsem je využívala na 200%, takže si moje automatika i maňásek o protáhnutí pérek dost hlasitě říkaly . Přece jen, když jde o předmět, na němž doslova závisí můj život, není na místě šetřit.  Přesto jsem se setkala s názorem, že je zbytečné dáv...

Ráda bych se dnes rozepsala o tom, jak začaly mé pracovní zkušenosti v Egyptě co se potápění týče. Není to nic světoborného, ale postupně přibývá kamínek ke kamínku a moje mozaika potápěčského profesionála na africkém kontinentě bude jednoho dne kompletní. Dá-li bůh. Psal se rok 2013 a já už v Egyptě přes rok existovala jako animátorka v hotelu. A protože jsem se tenkrát ocitla v novém týmu a moc mě to mezi nimi nebavilo, přijala jsem kamarádovu nabídku pracovat v potápěčském centru. Vůbec nevadilo, že jsem nebyla certifikovaný potápěč a měla na křížku jen asi čtyři intra. Náplní mojí práce bylo nabízet turistům u bazénu a na pláži výlety lodí za šnorchlováním a potápěním. Kdyby byla potřeba na lodi tlumočit Čechům, plavila bych se také. Časem se rýsovala i možnost průvodce šnorchlování a výhledově, až skončí největší sezóna, by mě někdo z centra naučil potápět. Souhlasila jsem prakticky hned. Báze Diving Ocean se rozprostírala uprostřed zátoky Abu Dabbab a moje ubytování byla...

Některé sny nelze splnit jen tak lusknutím prstů, ale musí na ně dozrát čas. Ten můj o ledovém potápění uzrával čtyři roky. A aniž bych nějak výrazně tlačila na pilu (víceméně jsem se nesnažila vůbec), sen se mi vyplnil. Potápěla jsem se pod ledem! Čtvero let nazpátek jsem si do logbooku zapisovala svůj čtyřicátý ponor a po týdnu potápění v Egyptě jsem si připadala jako nejvíc cool potápěč světa. Chtěla jsem víc. Byl začátek prosince a začínalo mrznout a mě osvítila myšlenka zkusit si ponor pod ledem. Tehdy jsem si myslela, že nic báječnějšího mě nemohlo napadnout. Vůbec jsem netušila, že existuje nějaký suchý oblek, a že budu potřebovat mnohem víc výstroje a zkušeností, než jsem si dokázala představit. Tenkrát mi ten za vlasy přitažený nápad byl rozmluven (díky bohu), ale někde v zadní části mozku mi ta idea zůstala.  Loňskou zimu jsem si s kurzem Ice Diver pohrávala už seriózněji. K mé smůle ale snad vůbec nemrzlo, a tak nedošlo ani k tolik očekávanému i obávanému kurzu. Potáp...

Budu vám vyprávět příběh mého kamaráda, profesionálního potápěče, který je kvůli jednomu hloupému ponoru už více než dva roky upoután na invalidní vozík. Je si dobře vědom, že si za svůj stav z velké části může sám a apeluje na všechny potápěče, ať kladou důraz především na bezpečnost. Za všech okolností. Můj kamarád je Egypťan, budu mu v tomhle textu říkat Ahmed, abych ho případně nijak nepoškodila, přestože mi dal svolení zveřejnit jeho životní story. Ahmed dlouhé roky pracoval jako divemaster a posléze instruktor potápění. Jednoho dne se rozhodl zkusit štěstí mimo svou rodnou zem a zamířil do Ománu. Tento sultanát (zatím) není klasickou komerční turistickou destinací, ale své renomé má a potápění v Ománském zálivu má bezesporu co nabídnout.  Na facebooku jsem často vídávala Ahmedovy fotky, z nichž bylo znát, jak je na Arabském poloostrově spokojený a že pracovně nestrádá. A pak se najednou odmlčel. Na dlouho. Na jeho zdi se začaly objevovat příspěvky jeho přátel, v nichž vši...

Nikdy jsem o nikom neslyšela, že by se cíleně jel potápět na Srí Lanku. Asi to nebude žádné terno, když se tam nikdo nehrne. Ale za sebe říkám, že to stojí za zkoušku. Vzpomínky na jižní pobřeží bývalého Cejlonu omývaného Indickým oceánem jsou jedny z mých nejmilejších. A to hlavně díky želvám. Před třemi lety jsem navštívila Srí Lanku poprvé. Tehdy nás byla parta dvanácti lidí a jen dvě jsme byly potápěčky. Potápění nebylo primárním cílem výpravy, ale když už jsme se na ostrově ocitly, byl by hřích to pod vodou nezkusit. Vezly jsme s sebou přes půl zeměkoule všechen vercajk, protože v těchto končinách člověk dopředu neví, co mu v místním centru půjčí za přístroje. A hlavně, kdo si jednou zvykl na svoji výbavu, těžko se smiřuje s cizí, byť jen na pár ponorů.  Bydleli jsme všichni ve vile přímo na pláži, ale paradoxně se nejbližší potápěčské centrum vyskytovalo asi 45 minut od nás. A z takové dálky nás samozřejmě nikdo nepřiveze. Nezbývalo nám tedy, než si opatřit dopravu vlastn...

Ryby (a nejen ony) jsou zvědavé až na půdu. Aby taky ne. Koho by nezajímalo prohlédnout si cizího návštěvníka, který zavítá na jeho území. Nejdřív zírají, přiblíží se, obeplouvají kolem dokola. Můj osobní pomyslný žebřík nejzvídavějších rudomořských rybek vyhrávají pyskouni, kněžíci a kranasové. Pyskoun černoocasý, Kněžík Klunzingerův, Kranas oranžovoskvrný, … to je jen malý výčet zvědavců. A kdo by neznal Pyskouna obrovského neboli Napoleona. Masivní pestrobarevná ryba s hrbolem na čele, která může být dost plachá i přítulná zároveň. Většinou je to sólista, i když se mi jednou povedlo spatřit jich v moři celkem šest pohromadě.  Nakopla jsem Napoleona a byl s tím v pohodě  Napoleon je důvěřivá sebevědomá ryba, naneštěstí pro ni. Svoji nesmírnou zvědavostí si sama ubližuje, protože ji senzacechtiví turisti bohužel krmí. A sahají na ni. Kolikrát jsem měla pocit, že si o pohlazení Napoleon sám říká. Nezřídka připlaval tak blízko, že bylo téměř nemožné se mu vyhnout. Jako by s...

V Rudém moři se vyskytuje několik živočichů, kteří se při střetu s člověkem nechovají úplně mírumilovně. Kromě obecně známých murén, medúz nebo mořských ježků, mezi ně patří i Žahavka rozvětvená, korál půvabného vzezření (ano, koráli jsou živočichové). Nicméně při doteku holou kůží může kontakt s tímto plamen připomínajícím korálem dost mrzet. Respektive pálit jak čert. O „ohnivém korálu“ (fire coral) jsem vyslechla desítky skazek. Prý je to ohromně nebezpečná záležitost s nedozírnými zdravotními následky a kdesi cosi. Nejvíce ohroženou sortou potápěčů jsou fotografové a začátečníci, kteří ještě stoprocentně neovládají svůj vztlak. Nezřídka se tak nechtěně dotknout žahavého korálu a pak spláčou nad výdělkem. Agresivní živočich totiž svými chloupky popálí dané místo, kde se později objeví puchýřky nebo rovnou rudá spálená skvrna. A má-li plavec echt smůlu a na postiženém místě už mívá jiné poranění, není vzácné, když se mu ranka zanítí a dojde k lokální nekróze...

Jakkoli se může zdát Rudé moře na potápění jednoduché a prosté, nic nedává zadarmo. Čas od času uděluje lekce, z nichž zamrazí. Jednu takovou jsem dostala i já. Chybělo hodně málo a mohla jsem skončit bez končetin, ne-li mrtvá. Teď po pár dnech, kdy se mi celá situace rozležela v hlavě, si říkám, jak hloupě jsem zareagovala. Nevyplácí se zahrávat si se žralokem. Předposlední den jižního safari v Egyptě, lokalita Elphinstone. Všichni jsme za poslední tři dny byli ze žraloků nadšení až do nebe, neboť jsme si jich vrchovatě užili u útesu Daedalus. V podstatě při každém ponoru nás potkalo několik kladivounů, žraloků liščích i žraloků dlouhoploutvých (longimanus). Posledně řečení navíc nonstop kroužili pod lodí, kde obyčejně hledají potravu. Tudíž na ně celá posádka byla zvyklá a každý byl přeochotný skočit za nimi do vody a pozorovat je. Poslední ponory na Elphinstone, který je rovněž vyhlášený výskytem kladivounů i ostatních druhů žraloků, se už nesly v duchu, dá s...

Kdejaký potápěč tvrdí, že čím déle se potápí, tím zajímavější se pro něj pod vodou stává makro. Všechny ty miniaturní skoro průhledné krevetky a různobarevní mořští slimáci. Velké ryby už zběhlého potápěče neberou. U mě je to přesně naopak. Ráda v dírkách vyhledávám živé mořské plody, ale nic nepřebije ten pocit, když kolem mě v celé své kráse plave nadměrný Napoleon, nebo dlouhoploutvý žralok. A co teprve kladivoun nebo manta! Vyhlášeným rájem mant jsou Maledivy nebo Bali, takže kdo chce mít jistotu, že pod vodou spatří tahle plovoucí letadla, musí se přemístit na jednu z jejich tamních čistících stanic, kde se manty s oblibou nechávají pulírovat od ostatních rybiček. Já loni na Bali strávila celý měsíc a potápěla jsem se každý den. Ale za celou tu dobu jsem mantu neviděla ani jednou. Zřejmě mi tam nebyla souzená. Nehroutila jsem se z toho, ale líto mi to samozřejmě bylo. Být u zdroje a nic nepotkat. O tom, že se manty vyskytují v Egyptě, jsem měla men...

Je zvláštní, jak se může život obrátit vzhůru nohama během pouhých čtrnácti dnů. Před dvěma týdny jsem neměla ani tušení, kdy zase poletím do Egypta. A teď tu mám ke dnešku za sebou už 17 ponorů.   Egypt je v tomhle čase dokonalým balzámem na duši. Tak zázračný odpočinek od všech katastrofických scénářů jsem si nepředstavovala ani v nejrůžovějších snech. Nikdo tu neřeší žádné viry (lidi tu jsou odpradávna zvyklí na nečistotu a přítomnost bakterií) a nikdo se nebojí (protože se stane jen to, co si přeje bůh, a tak je to v pořádku). Život tu běží v normálu, a kdyby se tu po ulicích pohybovalo jen o trochu víc turistů, nikdo by nepoznal, že se ve světě něco děje. Jediný, kdo tu mluví o pandemii, jsou turisté. Je to neskutečná úleva, únik od „reality“ a klid a mír v duši. A co teprve pod vodou! Všechny ty rybičky tu stále jsou, nechybí ani jedna jediná 😊 . Dokonce mi přijde, že se ty barevné ploutvičky přestaly bát potápěčů. Jsou mnohem zvědavější a nebojí s...