Prokletí BLUE HOLE v Dahabu: Dusíková narkóza udeřila v plné síle

Volání hloubek, nebo past, z níž není úniku? Otázka pro potápěče: Už vás někdy sevřelo dusíkové opojení? Ten plíživý, zrádný pocit, kdy se realita začne tříštit na kousky... Jak se to projevilo u vás? Jakou intenzitou na vás hloubka zaútočila? Mně si narkóza našla minulý měsíc. De facto poprvé po 13 letech potápění, kdy jsem si myslela, že mě pod hladinou už nic nepřekvapí. A nebyl to žádný euforický tanec – byl to čistý, syrový boj o příčetnost. 

Každý rok, když se leden láme v únor, opouštím pevninu a vydávám se na Sinaj. Egyptský Dahab je pro mě víc než jen místo na mapě; je to osobní rituál, pouštní útočiště, kde v tichu pod hladinou piluji technické potápění. Letos tomu nebylo jinak. Krátký přelet z Hurghady, útulné Airbnb a první tři dny v hlubinách pod 50 metrů. Vše běželo jako švýcarské hodinky. Jenže Blue Hole, ta mýtická Mekka všech milovníků hloubek, na slovo „rutina“ neslyší.

 

Volání prázdnoty

Byl to čtvrtý den. Plán ponoru: 55 metrů. Měla to být třešnička na dortu, přesto jsem cítila ten pověstný respekt. Blue Hole není jen díra v útesu; je to vábení hloubek, volání prázdnoty. Místo, kde za falešný pocit bezpečí zaplatily desítky zkušených potápěčů životem. Šla jsem do toho s pokorou, která ještě před rokem byla paralyzující nervozitou. Tentokrát jsem byla v klidu. Možná až v příliš velkém.

Role rozděleny: instruktor na rebreatheru a my dva, XR potápěči. Rudé moře nás ale ten den přivítalo cizí tváří. Viditelnost se smrskla na deset metrů. Žádné dno, žádná stěna, jen nekonečná, mléčná modř.

 

Arch: Přízrak v padesáti metrech

Klesali jsme. Metry na počítači naskakovaly, ale vizuální reference neexistovala. Začala jsem ztrácet kontrolu nad vztlakem. Ten tíživý pocit, že mě Blue Hole nasává do svého chřtánu, byl čím dál silnější. A v tom se to stalo. Arch. Slavný oblouk se zhmotnil přímo před námi v padesáti metrech.

A v tu vteřinu mě to zasáhlo. Dusíková narkóza.

Nebyla to ta veselá opilost, o které se píše v učebnicích. Byl to útok na základní instinkty. Srdce se mi rozbušilo až v krku, dech se stal křečovitým lapáním po vzduchu a hruď mi sevřela ledová panika. Začala jsem se nekontrolovaně zmítat, zoufale se snažila udržet v prostoru a světlem vyslat signál: „Stop! Něco je špatně!“

·       Dusíková narkóza je stav, který postihuje potápěče při dýchání vzduchu ve větších hloubkách. Často se jí přezdívá „opojení hloubkou“, protože její účinky jsou velmi podobné silné opilosti nebo vdechnutí rajského plynu.

 

Útěk z objetí dusíku

Nečekala jsem na odpověď. V tu chvíli mi bylo jedno, že jsem členem týmu. Instinkt mě hnal vzhůru. V hlavě mi běžel jediný scénář – úprk na hladinu, bez ohledu na dekompresní nemoc, bez ohledu na bezpečný výstup. Chtěla jsem jen dýchat.

Zastavila jsem se až ve 43 metrech. A přesně tak rychle, jak ten temný mrak přišel, se zase rozplynul. Narkóza ustoupila, mysl se projasnila a dech se zklidnil. Vznášela jsem tam uprostřed Blue Hole a cítila se jako po probuzení ze zlého snu.

 

Záchrana v podobě igelitového sáčku

Měla jsem proplavat Arch? Sedmadvacet metrů tam a sedmadvacet zpátky v padesátipětimetrové hloubce. Cesta skrze slavný Arch, která se snadno může zvrtnout v cestu bez návratu. Moje hrdost bojovala s čistým strachem. Pomalu jsem klesla zpět k týmu, který čekal u vstupní brány tunelu. Signál OK jsem instruktorovi potvrdila až napotřetí, když jsem si byla jistá, že plně ovládám své tělo i mysl.

Hned na začátku oblouku jsem uviděla něco nepatřičného. Plastový pytlík. Tenhle kousek odpadu se stal mou kotvou. Upnula jsem na něj pozornost, mozek našel racionální bod a zbytek proplavání už byl jen čistý technický úkon. Ten sáček mi v tu chvíli paradoxně vrátil klid.

 

Daň za poznání

Ten ponor byl prokletý až do konce. Instruktorovi selhala sonda na rebreatheru, druhý buddy bojoval se vztlakem na dekompresních zastávkách. Jako by si Blue Hole chtěla vybrat svou daň za naši troufalost. Vynořili jsme se všichni. Živí, zdraví, ale s pokorou, která se nedá vyčíst z žádné příručky.

Proč se to stalo? Nebyla to únava ani dehydratace. Byla to ta děsivá ztráta vizuální orientace v mlze. Lekce je jasná: vzduch má své limity. Osud mě jasně tlačí k trimixu. Protože tam, kde dusík vládne železnou rukou a bere vám úsudek, je helium vaším jediným skutečným spojencem.