Jana: The Scuba Diver - Potápění v Egyptě

Konec ledna, mrzne, jak praští a vyhlídky na teplejší dny v nedohlednu. O nějakém potápění v rozumně chladné vodě nemůže být ani řeč. Přesto jsme se s mým pražským potápěčským klubem Barakuda vydali poslední den v roce 2018 zavírat vodu na lom Velká Amerika. Měli jsme štěstí, že se hladina teploměru pohybovala několik dobrých stupňů nad nulou, takže nebylo třeba se prohrabávat sněhem, ani sekat díru v ledu. Na potápění pod ledem ostatně ani nemám kvalifikaci. Měl to být můj první ponor v ledové vodě a nejen z toho důvodu se mi tento zážitek nesmazatelně vryl do paměti. V prvé řadě musím říct, že ačkoli měla voda dobré čtyři stupně, mokrý neoprénový oblek nepřicházel v úvahu. Nejsem žádný otužilec a bývá mi zima i tam, kde se ostatní bez známky chladu potápějí v trenýrkách a lycra triku. Takže suchý oblek s pořádnou dávkou spodních vrstev byl jediným možným řešením. Barakuda mi půjčila podoblek udržující teplo i v mínus pěti stupních Celsia, nasadila jsem si troje tlusté pletené p

Rozhodla jsem se veřejně sdílet svoji lásku k potápění a ventilovat ji pro mě tím nepřirozenějším způsobem, tedy psaním. Je to vztah už více než šestiletý a paradoxně neskomírá postupným zevšedněním citů a vášně, ba právě naopak. Čím déle se potápím, tím moje láska ke všemu podvodnímu roste a stoupá závratnou rychlostí. Na potápění myslím každý každičký den. Celý den. Potápění je tím prvním, na co mi padne myšlenka hned ráno po probuzení. A zároveň je tím posledním, na co myslím, když v noci usínám. Říká se, že byste se nikdy neměli vzdát toho, na co nemůžete přestat myslet ani jeden jediný den. A já na potápění myslím pořád. Doslova a do písmene pořád. Neustále vymýšlím, kdy a kam se zase pojedu nořit do hlubin, co si přikoupím za vybavení, nebo kolik ponorů za rok zvládnu. Moje citová vazba k potápění je za ta léta už tak silná, že jsem pevně rozhodnutá se potápěním zkusit i živit. A právě o tom chci psát svůj blog. O své cestě ke dráze profesionálního potápěče a o svých zážitcíc