Potápění na Srí Lance, koho by to napadlo

Nikdy jsem o nikom neslyšela, že by se cíleně jel potápět na Srí Lanku. Asi to nebude žádné terno, když se tam nikdo nehrne. Ale za sebe říkám, že to stojí za zkoušku. Vzpomínky na jižní pobřeží bývalého Cejlonu omývaného Indickým oceánem jsou jedny z mých nejmilejších. A to hlavně díky želvám.

Před třemi lety jsem navštívila Srí Lanku poprvé. Tehdy nás byla parta dvanácti lidí a jen dvě jsme byly potápěčky. Potápění nebylo primárním cílem výpravy, ale když už jsme se na ostrově ocitly, byl by hřích to pod vodou nezkusit. Vezly jsme s sebou přes půl zeměkoule všechen vercajk, protože v těchto končinách člověk dopředu neví, co mu v místním centru půjčí za přístroje. A hlavně, kdo si jednou zvykl na svoji výbavu, těžko se smiřuje s cizí, byť jen na pár ponorů. 

Bydleli jsme všichni ve vile přímo na pláži, ale paradoxně se nejbližší potápěčské centrum vyskytovalo asi 45 minut od nás. A z takové dálky nás samozřejmě nikdo nepřiveze. Nezbývalo nám tedy, než si opatřit dopravu vlastní. V sedm ráno už na nás před vilou čekal krásně zelený tuk tuk, který nás měl přepravit z Dikwelly do Polheny a odpoledne zpátky. S věcmi naskládanými v IKEA taškách jsme se utrúnily vevnitř a vydaly se napospas novému dobrodružství.

Chamlie, náš divemaster, nás už čekal s otevřenou náručí. Svoji bázi měl zřízenou přímo ve svém domku, kde byla jedna místnost vyhrazená pro výstroj a neoprény, obývák byl jakousi recepcí a druhou část budovy pronajímal turistům. Plány ponorů a brífinky probíhaly na dvorku. Na první pohled možná úsměvné, na ten druhý už se spíš dostavil obdiv, jak se i v zemích třetího světa dokáží přizpůsobit poptávce západu po podvodních radovánkách. Notabene když Srí Lanka není až tolik vyhlášenou scuba destinací. 

Je pravda, že jsme si vybraly malého hráče, ale to nemusí být ke škodě. Kdybychom popojely kousek dál do populárních měst Mirissa nebo Hikkaduwa, už bychom se setkaly s jinak velkým a odlišně vybaveným centrem. Chamlie byl spíše solitér a my byly ten den jeho jediní zákazníci, ale to nic neubralo na dojmech. Na pláž k loďce to bylo pár desítek metrů po asfaltce. Šly jsme z Chamlieho dvorku už v neoprénech, protože do bárky by se nevešlo zhola nic. Byla to jedna z těch menších dřevěných loděk, která by se hodila spíš pro rybaření, ale jelikož nás nebylo hodně, jen my dvě, Chamlie a kapitán, dalo se to v klidu ustát. Koneckonců, různé dopravní prostředky a nové zážitky patří k dobrodružství.

Do vody jsme naskákali po zádech stejně jako ze zodiaku. Život tam dole byl překvapivě pestrý a barevný. Korálů poskrovnu a to spíše těch měkkých, ale rybek dostatek. Netopýrníci i ježíci, klipky, přehršel hvězdic, sem tam muréna. Pokud bych měla ty vodní výjevy k něčemu přirovnat, tak nejspíš k Chorvatsku. Rozhodně ne k Indonésii nebo k Egyptu, kde je to hotové akvárium, ale ani ne ke Středozemnímu moři, kde je toho k vidění o dost méně. Nicméně kolem Perly Indického oceánu, jak se Srí Lance s oblibou přezdívá, leží i dostatek vraků pro podvodní milovníky kovu. A kdo má štěstí, může narazit i na lagunového žraloka. 

Mezi ponory jsme jen tak vegetovali na loďce. Chamlie zkoumal naši výstroj a nabídl nám místo jeho pomocníka. Mohly jsme z fleku obě zůstat pracovat na Srí Lance, i když jsme tenkrát ještě ani jedna nebyla divemasterem :). Jenže bychom si toho asi moc nevydělaly. Stačilo se podívat na kapitána, jehož děravé a tisíckrát přeprané triko mělo být vyhozeno už před pěti lety, a vlastně i na Chamlieho, jenž měl čirou radost z toho, že si mohl dovolit přinést do svého dive centra nový dřevěný věšák na opasky. Prý se zařizuje krůček po krůčku. Nebylo nám z jeho životní situace zrovna do zpěvu, ale jeho ryzí nadšení a elán byly skoro až infekční.

S Chamliem jsme v Polheně absolvovaly celkem čtyři ponory, ale větší množství už nebylo třeba. Byla to z naší vily dlouhá cesta a moře nebylo zase tak vau, abychom za den potápění jen tak mýrniks týrniks vyplázly 50 euro. Radši jsme zůstaly na naší pláži, která byla víc než fantastická, protože v zátoce žily karety. Stačil nám šnorchl a bylo to to nejlepší rozhodnutí. Nač se vláčet hodinu tuk tukem a platit relativně velké sumy za ponory, na nichž není nic zvláštního, když máme hned před barákem v hloubce tří metrů obří želvy a zadarmo. 

Bylo to jako sen. Kdo zná pláž Abu Dabbab v Egyptě, umí si představit, co to znamená mít želvy na dosah ruky. Pro mě osobně je tahle pláž na Srí Lance stokrát vzácnější. Loni jsem se na ni vrátila. Je mnohem zalidněnější než dřív a v okolí hodně profláknutá, ale želvy tam pořád zůstávají. Je to zázrak. Karety se sem vracejí i kvůli snůšce vajíček, o čemž jsem psala už dřív. Potápění na Srí Lance je dobré si vyzkoušet. Není to světová třída, ale když už tu budete, chytněte příležitost za vlasy. Jsou na světě mnohem horší místa k potápění. Zde je to lepší průměr.