Ryby jsou zvědavé až na půdu. A nejen ony

Ryby (a nejen ony) jsou zvědavé až na půdu. Aby taky ne. Koho by nezajímalo prohlédnout si cizího návštěvníka, který zavítá na jeho území. Nejdřív zírají, přiblíží se, obeplouvají kolem dokola. Můj osobní pomyslný žebřík nejzvídavějších rudomořských rybek vyhrávají pyskouni, kněžíci a kranasové.

Pyskoun černoocasý, Kněžík Klunzingerův, Kranas oranžovoskvrný, … to je jen malý výčet zvědavců. A kdo by neznal Pyskouna obrovského neboli Napoleona. Masivní pestrobarevná ryba s hrbolem na čele, která může být dost plachá i přítulná zároveň. Většinou je to sólista, i když se mi jednou povedlo spatřit jich v moři celkem šest pohromadě. 

Nakopla jsem Napoleona a byl s tím v pohodě 

Napoleon je důvěřivá sebevědomá ryba, naneštěstí pro ni. Svoji nesmírnou zvědavostí si sama ubližuje, protože ji senzacechtiví turisti bohužel krmí. A sahají na ni. Kolikrát jsem měla pocit, že si o pohlazení Napoleon sám říká. Nezřídka připlaval tak blízko, že bylo téměř nemožné se mu vyhnout. Jako by se sám chtěl otírat a nechat se hladit po zádech. Proplavává mezi nohama i pod pažemi a jednou se mi povedlo ho i nakopnout. A to když notnou chvíli plaval bez mého vědomí těsně za mnou a já jsem zrovna máchla ploutví. Měla jsem tehdy pocit, že jsem kopla nějakého potápěče, ale když jsem se otočila, zíral na mě svýma pohyblivýma očima tenhle rybí prevít. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet.

Čeleď Pyskounovití je velmi bohatá a častokrát člověk žasne, jak mohou být jednotlivé ryby mezi sebou příbuzné. Kupříkladu Pyskoun rozpůlený. Obrovský to kontrast mezi ním a Napoleonem. Pyskoun rozpůlený je velmi bystrou rybičkou. Jejím životním posláním je čistit ostatní ryby od parazitů a odumřelé kůže. Přestože nebývá větší než decimetr, neváhá se beze strachu pustit do útrob a ústních dutin daleko větších rybích kolegů. Na velmi frekventovaných turistických místech se nebojí pročistit chrup i zvídavým potápěčům. A to mohu do slova a do písmene potvrdit. 

Proč chodit k zubaři, když má moře svou vlastní dentální hygienu

Znám jednu lokalitu v Hurghadě, kde je stoprocentní jistota, že se potápěčům dostane této zubařské péče. A je to sranda. Jakmile se člověk přiblíží k danému útesu, dvojice rozpůlených pyskounů se div nepřetrhne, aby mohli vplavat mezi zuby. A když potápěč nevyndá z pusy automatiku, „hladové“ rybky se pustí do čištění uší. Je to takové štípání, rybky si neberou servítky, ale je to zážitek. I když zde už by se mohli ozvat hnidopiši, pro něž by tahle čistka mohla představovat krmení ryb. Nedejbože přenos covidu :).

Ale Pyskoun rozpůlený je fenomenální i svou schopností rozpoznat se v zrcadle, což je u fauny považováno za nebývale vysoký stupeň inteligence. Nedokážu říct. Sice jsem si brávala pod vodu zrcátko a několik ponorů věnovala pozorování reakcí ryb, ale k žádnému kloudnému závěru jsem nedošla. Asi se mi u toho zrcátka opřeného o kus korálu neobjevily ty správné ryby. Pyskoun určitě ne. Pouze jedna reakce na zrcátko byla u menší černé rybky, která se zpoza rohu svého odrazu lekla. 

Perutýn je taková pavlačová bába, co všechny šmíruje 

Jediné, čeho jsem čekáním u zrcátka dosáhla, byl zájem Perutýna žoldnéře (Lion fish). Ten ke mně neváhal připlavat ze vzdálenosti deseti metrů a pak se vedle mě nehnutě vznášel dalších několik minut. Koukali jsme si do očí a vyčkávali reakcí toho druhého. To byla mimořádná chvíle. Mít perutýna na dosah ruky z jeho vlastní vůle. To on si mě chtěl prohlédnout. V tu chvíli jsem vnímala, že jsem pod vodou opravdu jen na návštěvě. Onen perutýn mi dával jasně najevo, kdo je tady pánem. Ty chvilky, kdy jsme se jeden druhému dívali do očí, byly k nezaplacení. Vzájemný respekt byl cítit na hony daleko. 

Perutýni jsou celkově dost zvědavé ryby. Když pominu tuhle zkušenost, nemůžu nezmínit i jeden zážitek z nočního ponoru. V noci je ve vodách dvojnásobné množství perutýnů, kteří se vydávají na lov. A přestože perutýn není tím typem ryby, která by sama od sebe na potápěče zaútočila jen tak, není radno se k němu přibližovat příliš. I když je perutýn trpělivý tvor a připlavat člověka nechá. Ryba, která neutíká, dobře ví proč. Na zmíněném nočáku mě ale jeden takový urostlý kus začal pronásledovat. Plaval za mnou dobrých třicet metrů a už jsem se skoro začala připravovat na nesnesitelnou dávku bolesti, až do mě vpraví svůj nechvalně pověstný jed. Ale když se dostatečně vynadíval a uvědomil si, že se mnou ten večer nic nebude, šel si po svých.

Čas od času se odváží probádat neprozkoumané vody i jednotlivci z jinak plachých rybích druhů. Třeba takový Pilníkotrnec drsný nebo Netopýrník (Bat fish), který se několikrát pokusil zakousnout do mého prstu. Pár kousanců jsem si vysloužila i od Nema, protože zatímco já velmi zblízka pozorovala maličké krevetky v jeho domácí sasance, on se zuby nehty snažil bránit svoje barevná miminka. 

A pár za vyučenou uděluje i Ostenec Titan (Trigger fish), když si hájí svoje území. Kousnutí jeho tesáky není nic, po čem by kdokoli toužil. 

Chobotničky vedou na celé čáře

Chobotnice, ty jsou kapitolou samy pro sebe. Mám spíš zkušenost s tím, že jsou plaché a schovávají se ve skulinkách korálových útesů. Občas si lezou po korálech jen tak a potápěči jsou jim ukradení. Ale jednou se mi poštěstilo užít si chobotničí přízně. Viděla jsem malého hlavonožce za korálem a chtěla si ho prohlédnout blíž. Klekla jsem si a položila ruce na písek a ten malý nezbeda se připlazil ke mně a začal se mi šplhat po ruce. Bylo na něm vidět, že je bojovník tělem i duší. Chyběl mu kus dvou chapadel, ale čiperným zůstal. Ty jeho drobné přísavky držely jak vteřinové lepidlo. Já se bohužel musela vrátit zpátky na loď, protože mi docházel vzduch, blížilo se deco a navíc už i loď pomalu odplouvala. Setřást ale takovou chobotničku, to není sranda.

Nemůžu opomenout delfíny. Ti vydají za samostatný článek. Jsou hraví, dělají piruety, stojky, proplouvají mezi potápěči kolem dokola a berou mezi zuby mušle i kusy ulomených korálů. Kdo by je neměl rád. Většinou bývají ve skupinkách nebo ve dvojici, zřídkakdy sami. Jednoho takového solitéra jsme ve vodě potkali. Hned, co jsme vyskočili z lodi, motal se kolem nás a věnoval se každému spravedlivým dílem. Zůstal s námi CELÝ ponor. Nemusím snad říkat, že kompletní skupina 16 potápěčů strávila ponor jen pod lodí. Kdo by plaval jinam, když se vodě nachází tak přítulný delfín. 

Šťastný delfín nemusí být tak šťastným, jak vypadá

O to překvapivější byl fakt, když jsme stejného delfína potkali o několik dní později na jiné lokalitě. Nebylo složité ho rozeznat. Měl nad pravou ploutví stejnou nezaměnitelnou „jizvu“, jako ten první. A opět se s námi přátelil a evidentně mu bylo dobře. Jenže když jsme to pak zpětně rozebírali na lodi, bylo nám veskrze trochu smutno. Padaly tam názory, že je delfín tvor společenský a žije ve stádu. A tenhle byl po celou dobu sám. Mohl být slabý nebo nemocný a jeho rodina ho ze skupiny vyloučila. A proto si teď hledá skupinu novou, byť jsou to potápěči… Těžko říct. Nikdo z nás nebyl expertem na delfíny, a přestože jsem tenhle výskyt konzultovala s člověkem, který má s delfíny velké zkušenosti a jenž tvrdil, že potkat samotného delfína není ojedinělé, přesto tenhle zážitek kalí jakási clona smutku.

To nejlepší si nechávám na konec. Manta. Psala jsem o celém zážitku nedávno, ale čím déle na to vzpomínám, tím víc si uvědomuji, jaký to byl zázrak. 

Manta mi doslova a do písmene vytřela zrak 

Bylo to ten den moje první setkání s mantou vůbec. Plavala hluboko a asi jsem na ni musela udělat dojem, když jsem se odvážila „spadnout“ za ní a prohlédnout si ji z bližší perspektivy. Protože v momentě, kdy jsem byla nucena dát jí sbohem a stoupat výš, ona se navzdory tomu, že plavala jiným směrem, otočila a začala stoupat přímo ke mně. A to hodně rychle. A ve chvíli, kdy už by další mávnutí „křídel“ znamenalo jistou srážku, se manta nečekaně prohnula a odplavala pryč. Dá se to vysvětlit jinak, než jako zvědavost? Útok určitě ne. 

O to víc je mi tento zážitek vzácnějším. Nebudu přehánět, když budu tvrdit, že tento ponor považuji ze všech svých dosavadních ponorů za neotřesitelné No.1. Notabene, když je setkání s mantami v Egyptě opravdu ojedinělé. Kam se hrabou čistící stanice v Indonésii nebo na Maledivách, kde stačí připlout lodí k danému místu a jistota spatřit manty je téměř stoprocentní. V Egyptě je to spíš o velkém štěstí. Proto si tohoto zážitku tak cením. Na potápění nejvíc miluju právě tato zázračná setkání. Je to štěstí, je to zázrak. Ta sounáležitost, vědomí, že se se mnou snažil komunikovat tvor tak diametrálně odlišný… A to mě na tom baví nejvíc.