Potápění pod ledem z pohledu začátečníka. Mrazivá zkušenost

Některé sny nelze splnit jen tak lusknutím prstů, ale musí na ně dozrát čas. Ten můj o ledovém potápění uzrával čtyři roky. A aniž bych nějak výrazně tlačila na pilu (víceméně jsem se nesnažila vůbec), sen se mi vyplnil. Potápěla jsem se pod ledem!

Čtvero let nazpátek jsem si do logbooku zapisovala svůj čtyřicátý ponor a po týdnu potápění v Egyptě jsem si připadala jako nejvíc cool potápěč světa. Chtěla jsem víc. Byl začátek prosince a začínalo mrznout a mě osvítila myšlenka zkusit si ponor pod ledem. Tehdy jsem si myslela, že nic báječnějšího mě nemohlo napadnout. Vůbec jsem netušila, že existuje nějaký suchý oblek, a že budu potřebovat mnohem víc výstroje a zkušeností, než jsem si dokázala představit. Tenkrát mi ten za vlasy přitažený nápad byl rozmluven (díky bohu), ale někde v zadní části mozku mi ta idea zůstala. 

Loňskou zimu jsem si s kurzem Ice Diver pohrávala už seriózněji. K mé smůle ale snad vůbec nemrzlo, a tak nedošlo ani k tolik očekávanému i obávanému kurzu. Potápění pod ledem se jako extrémní podobu scuba hrátek nevyplácí podcenit. Měla jsem za sebou dostatek ponorů v sucháči i jasnou představu, co budu muset v kurzu podstoupit a obětovat, ale nechávala jsem tomu volný průběh.

Až letos! Začátek roku 2021. Na hodně místech republiky parádně mrzne a vodní plochy tuhnou jedna po druhé. Najednou jako by se celá potápěčská komunita zbláznila a kdo se nepotápí pod ledem, jako by nebyl. Logicky jsem po nové podvodní zkušenosti prahla i já. Kurzy jsou v plném proudu, ale já jako osoba bez zdanitelných příjmů si teď můžu dovolit koupit akorát tak suchý z nosu. Naštěstí mám ve svém okolí pár šikovných jedinců, kteří byli ochotni mě pod ledem provést i bez kurzu a poskytnout mi jakési intro. Chopila jsem se hozené rukavice a sotva jsem se nadála, už jsme vystupovali z auta na berounském lomu Kosov. 

Kosov je mělká louže s abnormální viditelností, kde jsou ideální podmínky si ponor pod ledem vyzkoušet, aniž by se člověk musel bát, že ztratí směr a nedostane se ven. Přesto jsem před ponorem neoplývala stoprocentní sebejistotou. Bála jsem se spousty věcí. Hlavně toho, že mi zamrzne automatika, nedosáhnu si na ventil a ztratím všechen vzduch, bez toho aniž bych stihla doplavat zpátky k díře v ledu. Jeden z mých prvních stupňů byl totiž všechno možné, jen ne určený do studené vody, takže jsem si byla absolutně jistá, že si pod vodou dost zabublám. 

Velkým strašákem byla i nesmírná kosa. Měla jsem sice půjčený sucháč, jenže k němu jen neoprénové rukavice. Dobře si pamatuju ponor z loňského února, kdy mě po čtyřiceti minutách ve vodě prsty zábly natolik, že bych si je samou bolestí nejradši na místě usekla. A vyhlídky, že mi nyní bude tepleji, nebyly pranic reálné. Vzduch -6, voda 4 stupně Celsia.

Nasoukali jsme se do výstroje, otevřeli si všechny ventily a můj octopus na prvním (do teplé vody určeném) stupni začal sám od sebe ucházet. Výborně, už je to tady. Takže jsem daný ventil zavřela, ještě než jsme vůbec vlezli do vody, a byla tak odsouzená k tomu, že si holt do sucháče nebudu připouštět vzduch a budu se modlit, aby mi nezamrzla hlavní automatika. Jsem já to ale připravenej potápěč. Ale já jsem známá tím, že co se týče potápění, rostu jako dříví v lese a na všechno přicházím tak nějak oklikou, jako samouk. Instruktoři zapláčou. Koneckonců dobré zkušenosti se získávají špatnými rozhodnutími. A když už nic jiného, tak mrtví učí živé :). Budu prospěšná aspoň po smrti. 

Buddyho jsem varovala, že se ho budu držet jako klíště, a kdybych začala nekontrolovaně bublat, zatahám ho za ploutve. Ale jen co jsem si udělala pár uklidňujících dechů a pod vodou rozdýchala automatiku, byla veškerá nervozita rázem pryč. Ta nekonečná viditelnost a ledová dvoucentimetrová krusta nad hlavou byl výjev jako z jiné planety. Připadalo mi, že jsem astronaut NASA a jsem na misi Apollo 13. Takřka vesmírný výjev doplňoval nadpočetný výskyt bahenních raků. Byli všude. A když jsem k jednomu z nich natáhla prst, vztyčil se „na zadních“ do boje a hrozil mi klepítkama. Očička měl vypoulená jako černé korálky.

Rybek nebylo. Plavaly tam nějaké malé čudle, ale slibovaní pstruzi nebo jinak všudypřítomní okouni byli ti tam. Vůbec nevadilo. Já byla nadšená, že se konečně potápím „mezi nebem a zemí“ a užívala jsem si ten ledový strop nad sebou. Hloubka nebyla závratná a chvilkami jsem se obávala, že do ledu narazím hlavou. 

Po pětadvaceti minutách začalo přituhovat. Cítila jsem, jak mi mrznou nejen prsty na nohou, ale hlavně na rukou. A taky mi do pravého rukávu nateklo zápěstní manžetou, takže se nedá říct, že by moje tělo udržovalo konstantní teplotu. Zatím jsem se netřásla, ale očekávala jsem to každou minutou. Měla jsem ale s sebou všímavé buddíky a ti hned pochopili, že nebude trvat dlouho a rozklepu se jako osika. Dovedli mě zpátky k díře a sami ještě zůstali ve vodě a vytvářeli fotky. Vydržela jsem pod ledem celých 37 minut!

Půl hodiny jsem rozmrzávala v autě, ale ledového zážitku nelituju. Byla to senzace. Zatím jsem se přesvědčila, že o kurz jako takový spíše nestojím. Ty ledové ponory nejsou pro mě. Tedy aspoň dokud nebudu mít suché rukavice a ještě lépe i vnitřní vyhřívání. Snad i argonovou láhev na dofukování sucháče :). A samosebou lepší automatiku, víc odvahy a zodpovědnosti. Kdo ví, možná už za rok bude všechno jinak.

PS: Z bezpečnostních důvodů rozhodně NEDOPORUČUJI potápět se stejným stylem, jak je popsáno výše. Dobrá výstroj a kvalitní kurz jsou NEZBYTNOSTÍ!