Jana: The Scuba Diver - Potápění v Egyptě

Akce kulový blesk fungují skvěle a pořekadlo, že nejlepší jsou neplánované akce, platí do písmene. S Barakudou jsme totiž na odjezd do Chorvatska měli zhruba jen týden. Sešlo se nás báječných patnáct statečných, ba co víc. Až na jednu výjimku jsem mezi všemi těmi chlapy byla jediná žena. Kdo by nebral mít s sebou svůj vlastní harém? 😊 A hlavně – konečně jsem si začala pořádně užívat svého statusu divemastera. Nepřestává mě udivovat, že můžu mít jako holka mezi ostatními potápěči určitý respekt. Já osobně považuju potápění za sport spíš pro chlapy a pořád mi hlava nebere, že je spousta mužů ochotná nechat se vést, potažmo i učit od holky. Kam se podělo to bájné mužské ego, přes které obyčejně nejezdí vlak? (Nebo chtějí holku vepředu, aby jí mimoděk očumovali pozadí 😊 ). Možná jsem staromódní a koukám se na věc optikou tradičního rozdělení světa na silné a křehčí pohlaví, ale já prostě v potápění chlapy uznávám víc. Teď střílím do vlastních řad, ale osobně bych se neúčastnila potápě

Zkusil jste to už někdy někdo? Potápět se za bouřky? Ačkoli se to v kurzech spíše neučí, selský rozum nám více či méně říká, že to asi nebude nejlepší rozhodnutí. Kdo by se dobrovolně hnal do vody s vidinou hrozícího nebezpečí? Jistá sebevražda. Tady ani neznalost neomlouvá. Pravidelné víkendové ponory s Barakudou se od konce karantény zatím vždycky uskutečnily, nemělo tomu být jinak ani tentokrát. I když předpověď počasí nám tedy do karet rozhodně nehrála a vyhrožovala průtrží mračen, povodní a divokými blesky. A když jsem se toho rána podívala z okna, nic nenasvědčovalo tomu, že by se mraky umoudřily a přestaly skrápět zem. Ale protože potápěči jsou srdcem i duší nezlomné osobnosti, které jen tak něco nerozhází a už vůbec ne voda, vyjeli jsme. Lom Rumchalpa u Nové Paky. Cesta ve stále se stupňujícím dešti jemně naznačovala, že tentokrát ten den nemusí proběhnout úplně v pořádku. Mraky dál chrlily galony sladké vody a obloha se temnila rychlostí, s jakou se mění zbarvení chobotnic

Slavnostně oznamuji, že jsem konečně přišla na chuť potápění v lomech! Zřejmě už jsem se dostatečně rozpotápěla a zorientovala v těch kalných chladných vodách, že si připadám sebejistá a konečně si to začínám užívat. Lomy už pro mě nepředstavují nepřiznané obavy z neviditelnosti ani ze zimy, ale jen čirou zábavu. Naplno jsem si to uvědomila minulý týden na Borku, kde jsme, jako Barakuda, trávili víkend. Já ty moje potápníky prostě zbožňuju. Žádná jiná komunita lidí snad není tak svobodomyslná jako právě potápěči. S takovou nenucenou bezstarostností jsem se nesetkala ani na místech, kde by člověk očekával velký životní nadhled. Proto je mi mezi touhle bandou tak dobře. Můžu se dát do řeči s úplně cizími lidmi, a přesto si budu jistá, že si spolu budeme mít celé odpoledne o čem povídat. Na Borku jsem konečně nabyla tolik potřebnou sebejistotu divemastera, která mi dosud v české sladké vodě chyběla. Už se mi to přeplo v hlavě a dokážu si celý ponor v kalném lomu promítnout už ze břehu