DENÍK ZE SAFARI: Jak jsem unikla z potápějící se lodi

V noci ze středy 23. října na čtvrtek 24. října 2024 se v Egyptě potopila safari loď M/Y Seaduction, na které cestovala skupina francouzských potápěčů. Jakou to má souvislost se mnou? Co se doopravdy stalo?

Přiznám se, že je titulek textu mírně zavádějící, ovšem k připoutání pozornosti je to potřeba, aby si potápěči dali více pozor a naslouchali svým vnitřním hlasům, tak jak jsem to udělala já.

Dlouho jsem si pohrávala s tématem srovnání potápění z malé a velké lodi. Zda je safari stejné z jakéhokoliv plavidla nebo velikost a stáří lodě hrají roli. Několik týdnů mi trvalo tohle téma správně uchopit, až mi struktura textu sama spadla do klína. Leč bohužel díky tragickým událostem. Před dvěma týdny se v Egyptě potopila loď, na níž jsem se měla plavit i já.

 

Poplašné zprávy se šíří nejrychleji

Onen osudný týden jsem plula na jiné lodi. Předposlední den mi na mobilu pípla zpráva od kamaráda, jestli je pravda, že se loď Seaduction potopila. Jelikož jsem na té lodi letos absolvovala skoro patnáct týdnů, byla jsem mnohými považována za součást lodního inventáře a mnozí logicky předjímali, že jsem na palubě.

Okamžitě jsem zalarmovala všechny známé, kteří by mohli disponovat detailnějšími informacemi. Jediný kontakt na posádku jsem měla skrze kapitána a navíc jen Instagram, kde moje zpráva zůstala nepřečtena. Majitele lodi jsem kontaktovat odmítla, protože jsme se dva měsíce předtím nerozloučili úplně v dobrém. Proč?

Dlouho jsem se rozmýšlela, zda loď, která mi dala práci, opustit či vytrvat. Úkoly, které na mě byly na lodi kladeny, začaly dalece převyšovat potápěčskou oblast. Očekávalo se ode mně, že budu na lodi popohánět kuchaře, aby každý den vařil to, co má, kontrolovat úklid kabin a doplňovat na veřejné WC toaletní papír. Což se mi z podstaty věci příčilo a začínala jsem na tuto loď chodit spíše nerada.

 

Moje poslední safari na Seaduction

Můj poslední trip na lodi Seaduction proběhl koncem srpna. Tehdy bylo celkem bouřlivé počasí, hodně větru a oproti původnímu plánu zakončit safari v Marsa Alam, jsme se vraceli na sever do Hurghady, protože následující týden měla loď plout na nezbytné opravy do suchého doku.

Loď nebyla vůbec stabilní, několik dní se výrazně nakláněla doleva a když jsem se na to přeptala kapitána, tvrdil mi, že do boku lodi jen fouká vítr. Jenže trup lodi, jak jsem mohla vidět pod vodou, nebyl úplně v pořádku a navíc se během týdne dvakrát spustil falešný ostrý poplach. Necítila jsem se na palubě vůbec v bezpečí. Moje domněnky potvrdil i druhý guide, který si o stabilitě lodi také nedělal vůbec žádné iluze.

Jen tak mezi námi, stoprocentně bezpečně jsem se na této lodi necítila nikdy. Zvykla jsem si spávat s počítačem na ruce, klíči od bytu v kapse kraťasů, pasem v podprsence a vždy s nějakým oblečením na sobě. Na loď jsem si s sebou z domova nosila jen to nejnutnější. Minimum oblečení a staré triko na spaní, kterého by nebyla škoda. Zašlo to tak daleko, že jsem si dokonce odměřovala i zubní pastu na 6 dní, aby případné ztráty byly co nejmenší. Paranoia jak má být.

Poslední noc jsme se plavili z Marsa Alam do Safagy. Jelikož jsme pluli proti větru a silným vlnám, nikdo na lodi nespal. Já jsem pospávala v salonu, kam v průběhu noci přicházelo stále víc potápěčů, z nichž někteří dokonce plakali strachy. Loď se na rozbouřeném moři chovala jako krabička od sirek. Voda se dostávala všude, paluba neustále nakloněná doleva.

Noc hrůzy naštěstí skončila a vyšlo slunce. Poslední den na lodi nepanovala nejlepší nálada, ovšem trip jsme zdárně ukončili v Hurghadě. Majitelé lodi dostali v přístavu od všech hostů pořádnou čočku a musím přiznat, že ani já jsem nebyla nejmilejší. Popravdě mi tento incident dobře nahrál do karet, neboť jsem konečně dostala pořádnou záminku, jak se ze spolupráce s touto lodí kulantně vyvázat. Posledních pár měsíců jsem bojovala se syndromem vyhoření, kdy jsem na moře pokaždé odjížděla s počínající nechutí. Využila jsem tedy příležitosti a majitelům jachty dala najevo, že už této lodi nevěřím a necítím se na ní bezpečně.

Loď posléze prošla dry dockem a plavila se dál. V říjnu měla naplánované čtyři plavby k súdánským hranicím a útesu Elba, velmi daleko na jihu Egypta, kam si stále mnoho lodí netroufá. Je to velmi málo frekventované a nepříliš probádané místo, kde za celý týden skoro nejde potkat ani živáčka. Na lodi, jako byla Seaduction, by se do těchto končin dle mnohých zlých jazyků plavil jen blázen. Velikostně tato jachta odpovídala spíše denní loďce, která byla kdysi upravena a mírně zvětšena na safari loď.

Tak skončila moje historie se Seaduction. Až nastal onen osudný říjen…

Co se stalo?

Bylo bouřlivé počasí a sama jsem se plavila na jiné lodi k útesům St. John´s. Kvůli silnému větru a vysokým vlnám naše loď upravovala trasu a některé vzdálenější lokality cíleně vynechala. Ostatně většina safari lodí mířících na jih k reefům St. John´s, Abu Fendira a útesu Elba zastavila už v oblasti Sataya (Fury Shoal), kde v bezpečí kotvilo až ke čtyřicítce lodí, které se rozhodly nepokračovat dál na jih. Moře u súdánských hranic není příliš frekventované a nikdo nechtěl riskovat trable, když se v okolí běžně nevyskytuje skoro žádná jiná loď.

M/Y Seaduction byla jedinou lodí, která se rozhodla plout dál na jih a toho osudného rána se vracela na sever k útesu Dangerous (St. John´s) z oblasti Abo Fendira. K dosažení atolu zbývala pouhá hodina plavby. Před čtvrtou hodinou ranní bylo kapitánovi jasné, že loď nedopluje.

Okamžitě zalarmoval veškerou posádku a osobně obešel každou z kabin, aby se lidé připravili k evakuaci. Nebyl čas vůbec na nic, ani posbírat to nejdůležitější, jako byl třeba cestovní pas.

Jeden z cestujících se později nechal slyšet: „Kolem 2:15 ve čtvrtek ráno jsme cítili, jak se loď silně naklání, a ve 4 hodiny jsme slyšeli obrovskou ránu. Loď se začala stále více naklánět. Naštěstí posádka dobře zareagovala a varovala ostatní, aby opustili kabiny.”

Posádka uvolnila oba záchranné čluny z horní paluby a začala do nich evakuovat potápěče, z nich většina byla jen v tričku či pyžamu. Vše muselo proběhnout za noční tmy a v rychlém sledu, neboť loď během pouhých deseti minut začala klesat ke dnu. Vzhledem k tomu, že byla vyrobená celá ze dřeva, byla ještě po nějakou dobu unášena proudem, než ji hladina vody pohltila navždy.

Mezitím ze záchranných člunů a zodiaků, které pomalu mířily k pobřeží, lidé vylévali vodu, která dovnitř přitékala s každou rozbouřenou vlnou. Moře nebylo vůbec klidné. To ostatně opakovala i posádka mojí nové lodi, že takové vlnobití a kymácení lodi ze strany na stranu už dlouho nezažili. Já byla ze Seaduction na velké houpání celkem zvyklá J.

Kapitán do záchranného člunu přinesl i rádio či satelitní telefon (nevyznám se v lodní technice), aby mohl upozornit nejbližší lodě o tragické situaci a přivolat pomoc. Teprve až po osmi hodinách na širém moři, kolem 13. hodiny, kdy většina trosečníků nevydala šokem ani hlásku, našla čluny rybářská loď, která všech 18 potápěčů a 10 členů posádky vzala na palubu.

Na pobřeží na trosečníky čekal autobus, který všechny dovezl do jednoho z hotelů v Marsa Alam, kde všichni posléze obdrželi nové oblečení a boty a kde přečkali do vystavení nových pasů.

 

Proč se loď potopila a co z toho plyne?

Proč se loď potopila? Poškodily ji silné vlny a rozbouřené moře. Jeden z trosečníků k tomu řekl: "Přiznávám, nemyslel jsem si, že byla loď ve skvělé formě, ale hej, pomyslet na to, že se na vlnách rozlomí na dvě poloviny, to jsem opravdu nečekal."

Trup lodi nevydržel nárazy na velké vlny, praskl a dovnitř se začala valit voda. Kde vrak lodi nakonec spočívá, není známo. Jisté je, že čím déle leží ve slané vodě, tím rychleji se dřevěná kastle rozloží. Stejně jako všechny ostatní věci a potápěčské výstroje.

Přiznávám, že se u mě na pár okamžiků projevila zvrácená lítost, že jsem přišla o takové dobrodružství, ovšem kdo ví, jak by to zamávalo s mou psychikou do budoucna. Od té doby, co se s námi před rokem v obrovských vlnách převrátil na Brothers Island zodiak, mám dodneška pokaždé na moři jakousi obavu, mírný strach, či vizi, že se to bude opakovat.

Díky Seaduction s sebou nyní na každé další safari nosím dry bag, do něhož uzavírám pas, mobil, peníze, klíče od bytu a další nezbytnosti, jejichž ztráta by mi dost zkomplikovala život. A při nočních přejezdech raději spávám v salonu hned u dveří, odkud je prakticky nejsnazší cesta z lodi ven. Nechci ani pomyslet, jak by to dopadlo, kdyby se na lodi vyskytovali i handicapovaní potápěči.