To, co je zelený, nemá být zelený a baterie nemá být rezavá

Hoj, potápěčská sezóna 2021 je v proudu plnějším než plném a mně se za pár měsíců nečinnosti nakupilo několik potápěčských poznatků, o nichž dnes padne slovo. Jak titulek napovídá, půjde o povídání o výstroji a jejím servisu. 

Rok se s rokem sešel a v zimním potápěčském útlumu nastal optimální čas dát si do richtiku veškerý vercajk, aby nebylo zapotřebí honit resty na poslední chvíli. 

Jako první přišla na řadu moje automatika. Zkušení jazykové tvrdí, že je potřeba regulátor servisovat minimálně jednou ročně, nebo po každé stovce ponorů. Vyměnit těsnící o-kroužky, vyčistit bordel zanesený z vody a lahví, promáznout vnitřnosti, seřídit je a třeba i vyměnit pár součástek. 

Já svoje hadice v loňském roce vůbec nešetřila, naopak jsem je využívala na 200%, takže si moje automatika i maňásek o protáhnutí pérek dost hlasitě říkaly. Přece jen, když jde o předmět, na němž doslova závisí můj život, není na místě šetřit. 

Přesto jsem se setkala s názorem, že je zbytečné dávat každý rok patnáct set za revizi, stačí si po deseti letech koupit automatiku novou a vyjde to nastejno. Ovšem jakožto svědomitý potápěč jsem volila první možnost, tedy servis, a mám klid v duši. 

Proč je dobré svěřit výměnu baterky v počítači autorizovanému servisu 

Ve zhruba stejný čas mi začalo blikat hladové oko na počítači. Po necelém roce od poslední výměny baterky. Nedivila jsem se, že jí došly síly, protože jsem jí za uplynulý rok dala co proto, když jsem se skoro tři měsíce denně potápěla. 

Tenkrát jsem tento úkon svěřila jednomu potápěčskému instruktorovi a servisákovi automatik v jedné osobě. Nechtělo se mi vyplazovat tisíc korun za výměnu baterky, když sama baterie stojí 80 korun. Důvěřovala jsem šikovným rukám instruktora. 

Povedlo se, baterka i počítač perfektně šlapaly a nebyl důvod k obavám. I přesto, že jsem počítač bláhově nenechala podrobit tlakové zkoušce. Nyní už můžu říct, že se mi tato lehkovážnost s postupem času vymstila. 

Při nynější výměně baterie se totiž ukázalo, jak taková víceméně amatérská výměna může dopadnout. Vnitřnosti mého počítače byly porostlé zelenou plísní a rzí, zřejmě se do počítače dostala voda a způsobila v něm paseku. 

Docela se mi zatmělo před očima, protože kdyby mi počítač v průběhu jakéhokoli ponoru kleknul, byla bych v celkem velkém průseru. Ale musím zaklepat na dřevo, že moje Suunto nezklamalo a pořád drží. Ponaučení? Nešetřit na nesprávném místě. Kór ne na potápění. 

Servis žaketu nebo nové křídlo? 

Když padá trus, tak pořádně. Servis by totiž potřeboval i můj oblíbený žaket, na který nedám dopustit, protože se mi s ním potápí naprosto fantasticky. Mám ho tři roky a za tu dobu se mnou napotápěl stovky ponorů. 

Až na rozbité zátěžové kapsy je bezvadný, tedy téměř. Horní vypouštěcí ventil samovolně upouští vzduch, jsem-li pod vodou ve vertikální poloze. V poloze ležící horizontální je ventil v klidu. A protože já nadpoloviční většinu svých ponorů realizuju v neoprénu, a tudíž se vertikálně pohybuji dost často, bývá takový nespolehlivý ventil celkem problém. 

Ovšem pohrávám si s myšlenkou, že bych investovala do nové komodity a pořídila si křídlo. Čemuž se na jednu stranu stále bráním, ačkoli tlak potápěčské komunity (zejména zde v ČR) podporující křídla je obrovský. 

Mně zkrátka vyhovuje žaket, poněvadž mi dělá dobře pocit, že jsem pod vodou něčím obejmutá a mám kapsy na odpadky, které cestou najdu. Žaket oblékám i na sucháč, jakkoli to ostatním může připadat nekomfortní a kontraproduktivní. 

Avšak musím se sklopenou hlavou přiznat, že po uplynulém víkendu na lomu Leštinka dávám křídlistům za pravdu. Bylo mi totiž propůjčeno křídlo Tecline Peanut 16 na testování a ač mírně nerada, uznávám, že se mi křídlo lépe oblékalo a dosáhla jsem s ním znatelně lepšího trimu. 

Láhev i olova bydlí u mě doma 

Abych však nemluvila jen o servisu, pochlubím se novými přírůstky do mé potápěčské garderoby. Konečně jsem si pořídila vlastní flašku i olova. Zátěž přišla na řadu jako první, protože to není taková rána do rozpočtu. S lahví jsem chtěla ještě počkat, ovšem osud to vyřešil za mě. 

V potápěčském bazaru na mě zamrkala láhev přesně dle mých vysněných představ. Ocelová patnáctka s botičkou a dvojventilem, s minimálním počtem ponorů a za skvělou cenu. Tu jsem si nemohla nechat ujít. 

Takže už jsem ve své podstatě nezávislý potápěč, který se může kdykoli sbalit a vyrazit k vodě. Až na sucháč, jehož vlastnictví se napůl bráním, napůl je mi vzdálené, a to hlavně kvůli vysokým pořizovacím nákladům. Ale kdoví, třeba mi sám spadne do klína, až k tomu bude vhodná příležitost :).