Jak jsem potkala (ne ryby, ale) manty

Kdejaký potápěč tvrdí, že čím déle se potápí, tím zajímavější se pro něj pod vodou stává makro. Všechny ty miniaturní skoro průhledné krevetky a různobarevní mořští slimáci. Velké ryby už zběhlého potápěče neberou. U mě je to přesně naopak. Ráda v dírkách vyhledávám živé mořské plody, ale nic nepřebije ten pocit, když kolem mě v celé své kráse plave nadměrný Napoleon, nebo dlouhoploutvý žralok. A co teprve kladivoun nebo manta!

Vyhlášeným rájem mant jsou Maledivy nebo Bali, takže kdo chce mít jistotu, že pod vodou spatří tahle plovoucí letadla, musí se přemístit na jednu z jejich tamních čistících stanic, kde se manty s oblibou nechávají pulírovat od ostatních rybiček. Já loni na Bali strávila celý měsíc a potápěla jsem se každý den. Ale za celou tu dobu jsem mantu neviděla ani jednou. Zřejmě mi tam nebyla souzená. Nehroutila jsem se z toho, ale líto mi to samozřejmě bylo. Být u zdroje a nic nepotkat.

O tom, že se manty vyskytují v Egyptě, jsem měla menší tušení, ale způsobů, jak se k nim dostat, není zase tolik. Je potřeba vycestovat lodí hodně na jih a modlit se. Doslova. Osud tomu chtěl, že se nyní ocitám na safari lodi, která zakotvila i u útesu Rocky Island. Jsme tu jediná z lodí. Tento rok turistickému ani potápěčskému ruchu moc nepřeje a navíc tahle lokalita není mezi potápěči zase tolik oblíbená. Nechápu proč. Koráli jsou tu jedny z nejnádhernějších, největších a nejzdravějších, co jsem kdy viděla. Nejezdí sem denní lodě, ani se tu nešnorchluje a koráli proto nejsou zničené a na dně neleží žádné odpadky. Ty velké korálové vrcholky fantastických barev, tvarů a velikostí kam oko dohlédne. Nemusely by tady ani plavat žádné ryby, a přesto by byli všichni potápěči spokojeni.

Jezdí se sem ale také za žraloky a to byl i náš denní cíl. Je pravda, že bývá poněkud vyčerpávající vstávat denně v pět hodin, abychom už v půl šesté seděli v zodiaku a mířili na ponor. Přestože vstáváme takhle časně, východ slunce jsem ještě neviděla, protože skáčeme do vody ještě před tím, než jitřenka vykoukne. Ale to, co nás pod vodou čeká, pak předčí všechny slunce východy.

Pokojně jsme tuhle plavali podél reefu a užívali si ty všudypřítomné rybky a koráli. Občas jsme koukli do modrých hlubin a dálek, kdyby se náhodou objevilo něco velkého. Ale kdeže byl žralokům konec. To, co ovládlo naše zraky, se v daleké modři zjevilo jako blesk z čistého nebe. Manta! Mohla být od nás tak třicet metrů daleko. Kopala jsem ploutvemi, co mi síly stačily, abych ji aspoň na pár vteřin zachytila na video, ale jsou to potvory rychlé jako blesk. Zatímco já si můžu plíce odrovnat, ony snad ani nemáchnou pořádně svými „křídly“ a přesto odplavou dva kilometry daleko.

Radost to bylo převeliká. Moje první manta a zrovna v Egyptě. Kdo by se toho nadál. Ale štěstí evidentně ještě nebyl konec, protože za pouhých pár minut jsme na stejném místě zahlédli další exemplář, menší a rozpustilejší. Mantí miminko se vesele kutálelo ve vodě a bylo mu evidentně moc dobře. Ale fotit se taky moc nechtělo, protože uplavalo stejně rychle, jako jeho mamina. Nadšení jsme byli, snad ani nemusím vyprávět jak. A to jsme ještě nevěděli, co nás čeká na dalším ponoru.

Druhý ponor měl probíhat stejným způsobem, to znamená hned sjet do hloubky a doufat ve žraloky. Nedělo se ale vůbec nic. Začal to být rutinní, skoro až nudný (nezáživný) ponor s pomalým stoupáním a zakončený čučením na útes v pěti metrech. A potom se pod námi zjevila další manta! A tentokrát se jednalo o pořádný kusanec, protože i na velkou hloubku se zdála obří. Spadli jsme k ní tak rychle, ani nevím jak. Počítač hlasitě protestoval, a když jsem se podívala na displej, protočily se mi panenky. Ale nešlo odolat. Kdo by dobrovolně odcházel, když je ve vodě právě tohle! Moře mi snad vynahrazuje všechny strasti, co mě kdy potkaly, když mě tak štědře odměňuje. Ale manta se rychle vzdalovala, tak jsme zahájili urychlený výstup. Poslední pohled dolů nám ale vytřel zraky. Monstrózní manta zčistajasna změnila směr a začala překotně stoupat za námi. V tu chvíli nešlo pokračovat ve stoupání, protože to, co se mi odehrávalo před očima, to se stane na jednom ponoru z tisíce. Mantí královna neúnavně plavala přímo ke mně, až jsem se začala obávat, že do mě narazí a celou mě spolkne. Na poslední chvíli se protočila v zádech a ukázala se mi v celé své nádheře. Bíle zářící bříško s obřími žábrami. V ten moment se zastavil svět. Bylo to jen pár vteřin, ale ta scéna mi připadala jako ve zpomaleném filmu. Manta se pomalu přetočila, naposled mávla svými křídly a zmizela v hlubinách.

S buddym jsme na sebe zůstali koukat jako opaření. Opravdu se to stalo? Vážně to ta manta myslela vážně? Za nepřetržitého řevu obou počítačů jsme se spontánně objali, vyplivli automatiky a dali si pusu. Tak neuvěřitelný moment tohle celé byl. Nebudu říkat, do jaké hloubky jsme spadli. Pro představu postačí, že jsme nasbírali více než dost minut deka a druhou část ponoru vesele strávili kocháním se korálů ve třech metrech. Ale ten zážitek za to stál. Ať žijí manty!