Project Fire Coral: Nechala jsem se dobrovolně popálit korálem

V Rudém moři se vyskytuje několik živočichů, kteří se při střetu s člověkem nechovají úplně mírumilovně. Kromě obecně známých murén, medúz nebo mořských ježků, mezi ně patří i Žahavka rozvětvená, korál půvabného vzezření (ano, koráli jsou živočichové). Nicméně při doteku holou kůží může kontakt s tímto plamen připomínajícím korálem dost mrzet. Respektive pálit jak čert.

O „ohnivém korálu“ (fire coral) jsem vyslechla desítky skazek. Prý je to ohromně nebezpečná záležitost s nedozírnými zdravotními následky a kdesi cosi. Nejvíce ohroženou sortou potápěčů jsou fotografové a začátečníci, kteří ještě stoprocentně neovládají svůj vztlak. Nezřídka se tak nechtěně dotknout žahavého korálu a pak spláčou nad výdělkem. Agresivní živočich totiž svými chloupky popálí dané místo, kde se později objeví puchýřky nebo rovnou rudá spálená skvrna. A má-li plavec echt smůlu a na postiženém místě už mívá jiné poranění, není vzácné, když se mu ranka zanítí a dojde k lokální nekróze tkáně. Scénář takřka hororový, není-liž pravda?

Není proto divu, že moje z gruntu dobrodružná povaha toužila obohatit svůj repertoár vodních zkušeností o další položku. Přece si nemůžu nechat ujít tak senzační záležitost jakou je vyzkoušet si účinky žahavky na vlastní kůži. Nazvala jsem svoji misi "Project Fire Coral". 

Při nejbližším ponoru jsem tudíž začala hledat vhodný korál. Nebylo to vůbec složité, protože tohoto druhu korálu je v moři přehršel. Doslova na každém rohu. Hned jsem hmátla po jednom urostlém kousku, ale k mému překvapení ten drobek vůbec nepálil. V hlavě mi zněla slova jednoho z instruktorů, že se následky mohou dostavit až za pár hodin či dnů, tak jsem to nechala plavat a dokončila ponor podle plánu. Jenže žádné pálení, žádná bolest, ani žádné puchýře se nedostavily. Ani za hodinu, ani za den, ani za týden. Cítila jsem se podvedená. Tohle má být ten „životu nebezpečný“ korál? Musela jsem tento nezdar konzultovat se zkušenými potápěči, kteří mi poradili, že mám hledat mladé jasně žluté jedince s malými bílými „vlásky“ a ne ty staré tmavě hnědé větve. Jak řekli, tak jsem udělala.

12 dní od popálení

Jako na potvoru jsem při novém ponoru nacházela jen ty starší otřepané žahavky, ale mladý perspektivní kus na obzoru nebyl. Až nakonec přece jen! Skvěl se přede mnou v zářivé světlé barvě a žahavé vlásky mu vesele tančily v proudu. Nastavila jsem hřbet dlaně a vydatně se o korál otřela. Když už, tak pořádně. Pálení se dostavilo po pár vteřinách. Popravdě jsem to čekala mnohem horší. Bolest jsem necítila žádnou a samotné pálení skončilo tak rychle, jako se objevilo. Aha. Takže všechny ty výpravy o žahavých korálech byly jen nadnesené lži.

Další čtyři dny se s mou rukou nedělo vůbec nic. Na další pokusy o požahání korálem jsem zanevřela a v klidu pokračovala v běžném potápění. Až pak den pátý! Na kůži mi začala rašit rudá rozlezlá skvrna veliká v průměru dvakrát dva centimetry. Nepálila, nebolela, nesvědila, jen si tam existovala, jako by se nechumelilo. Začala jsem vypadat jako nemocná leprou. A navíc mě poškrábala kočka, takže moje ranka způsobená kočičím drápkem se začala mírně zaněcovat. Paráda. S dychtivostí jsem vyčkávala na počínající nekrózu. Nic takového se ale nedostavilo. Tržná ranka se hojila možná dvakrát tak déle, než obyčejně, jinak mi žádná část sebe samé neodumřela.

Dnes jsou to přesně tři týdny, co jsem se se žahavkou dobrovolně pomazlila a skvrnu na ruce mám pořád. Dalo by se říct, že konečně začíná ustupovat. Nevypadá to dvakrát vábně, ale jinak mi jed žahavky žádné zdravotní komplikace nepřinesl. Ale záleží na imunitě každého jedince. Slabším kusům může hrozit i kolaps. Já jsem zřejmě šťastnější případ. Pro úplnost dodám, že jsem popálení nijak neošetřovala, ani octem nebo močí, nebo mastí proti popáleninám. Nechala jsem ranku žít svým vlastním životem. Škola hrou J.