Můj útěk z reality aneb Jak mi delfíni připravili půdu pro ponor číslo 400
Je zvláštní, jak se může život obrátit vzhůru nohama během pouhých čtrnácti dnů. Před dvěma týdny jsem neměla ani tušení, kdy zase poletím do Egypta. A teď tu mám ke dnešku za sebou už 17 ponorů. Egypt je v tomhle čase dokonalým balzámem na duši. Tak zázračný odpočinek od všech katastrofických scénářů jsem si nepředstavovala ani v nejrůžovějších snech. Nikdo tu neřeší žádné viry (lidi tu jsou odpradávna zvyklí na nečistotu a přítomnost bakterií) a nikdo se nebojí (protože se stane jen to, co si přeje bůh, a tak je to v pořádku). Život tu běží v normálu, a kdyby se tu po ulicích pohybovalo jen o trochu víc turistů, nikdo by nepoznal, že se ve světě něco děje. Jediný, kdo tu mluví o pandemii, jsou turisté. Je to neskutečná úleva, únik od „reality“ a klid a mír v duši. A co teprve pod vodou! Všechny ty rybičky tu stále jsou, nechybí ani jedna jediná 😊 . Dokonce mi přijde, že se ty barevné ploutvičky přestaly bát potápěčů. Jsou mnohem zvědavější a nebojí se mi ohlodávat špičky prstů.