K práci v egyptském potápěčském centru jsem přišla jako slepý k houslím

Ráda bych se dnes rozepsala o tom, jak začaly mé pracovní zkušenosti v Egyptě co se potápění týče. Není to nic světoborného, ale postupně přibývá kamínek ke kamínku a moje mozaika potápěčského profesionála na africkém kontinentě bude jednoho dne kompletní. Dá-li bůh.

Psal se rok 2013 a já už v Egyptě přes rok existovala jako animátorka v hotelu. A protože jsem se tenkrát ocitla v novém týmu a moc mě to mezi nimi nebavilo, přijala jsem kamarádovu nabídku pracovat v potápěčském centru. Vůbec nevadilo, že jsem nebyla certifikovaný potápěč a měla na křížku jen asi čtyři intra. Náplní mojí práce bylo nabízet turistům u bazénu a na pláži výlety lodí za šnorchlováním a potápěním. Kdyby byla potřeba na lodi tlumočit Čechům, plavila bych se také. Časem se rýsovala i možnost průvodce šnorchlování a výhledově, až skončí největší sezóna, by mě někdo z centra naučil potápět.

Souhlasila jsem prakticky hned. Báze Diving Ocean se rozprostírala uprostřed zátoky Abu Dabbab a moje ubytování byla malá dřevěná “chýše” hned za zátokou, v Abu Dabbab Lodge. Měla jsem vlastní zahrádku i mini bazén. Jediné, co mi v lodge chybělo, byla pračka a možnost koupit si něco k jídlu. Měla jsem sice snídaně, obědy i večeře v plážovém baru, ale tehdy jsem ještě byla vegetariánka a možnosti byly velmi omezené. Tudíž jsem (úplně) každé ráno snídala vaječnou omeletu, k obědu měla rýži buď suchou, nebo se zeleninovou omáčkou, a k večeři to samé. 

Fasovala jsem jednu 1,5 litrovou láhev vody, což uprostřed saharského léta vůbec nestačilo. A žlutou vodu z kohoutku pít nikdo nechtěl. Do města k obchodu to bylo půl hodiny autem, které jsem neměla. A sehnat uprostřed pouště veřejný dopravní prostředek bylo prakticky nemožné. Musela jsem se naučit stopovat, což pro samotnou “bílou” holku v Egyptě není zrovna nejlepší nápad. Ale když musíš, tak musíš. (Mám z egyptského stopování obrovskou zásobu historek, kdyby měl někdo zájem :)).

Diving Ocean bylo italské potápěčské centrum. Tehdy do Marsa Alam jezdily tisíce Italů a kdejaký Egypťan italsky plynně mluvil. Se svou angličtinou a (jakous takous) ruštinou jsem si připadala méněcenná. Naštěstí Čechů byl dostatek a to byl hlavní důvod, proč mě přijali. Můj “zaučovací” týden byl parádní. Musela jsem objet všechny šnorchlovací lokality, abych věděla, co prodávám. Ostrov Hamata, pláž Sharm el Loli, Marsa Mubarak, Dolphin House Sataya… to všechno byla místa jak z katalogu. Nasála jsem všechny informace a dojmy a s nadějí šla druhý týden prodávat.

Pohybovala jsem se převážně po prostorech hotelu Hilton, to byla moje základna. Musím se kajícně přiznat, že jsem tu práci od první chvíle nesnášela. Já nejsem typ, který by někoho k něčemu nutil a přemlouval. Nechala jsem se ukecat tím, že mi turisti za výlety sami utrhají ruce, a příslibem astronomických výdělků. Ale tak růžové to nebylo ani náznakem. Obcházela jsem lehátka a většina hostů mě pochopitelně hned poslala pryč. Sem tam jsem někomu výlet prodala, ale nejednalo se o žádná závratná čísla. A většina Čechů na mě měla úplně jiné otázky, než ohledně výletů, protože je nejvíc zajímalo, jak jsem se do Egypta dostala a jak jsem tam dlouho. 

Jednoho dne se mi povedlo sehnat skupinu asi osmnácti Čechů, kteří nadšeně souhlasili, že pojedou šnorchlovat s delfíny. Měla jsem obrovskou radost, že jsem konečně potápěčskému centru prospěšná a že si taky vydělám nějakou tu kačku. Neměla jsem fixní plat, byly mi slíbeny jen provize z prodeje. Tuším, že to tehdy bylo deset procent z jednoho člověka. Skoro až v extázi jsem vyplnila všechna jména na seznam pasažérů, ale když ho uviděla majitelka centra, skoro zesinala. Jak si můžu dovolit prodat dvacet míst na lodi Čechům, když ona teď nemá místo pro svoje Italy. To byla rána pod pás.

Nevím, jestli “za trest” nebo z jakého jiného důvodu, ale byla jsem za pár dní převelena do hotelu Best Western Solitaire, což bylo od Abu Dabbab asi jen 5 minut autem. Ale nikdo mi žádnou dopravu nezařídil a popravdě nikoho ani nezajímalo, jak se tam budu dostávat. Většinu času jsem tedy stopovala, protože pěšky bych šla okolo 40 minut. V červencovém parnu nemožné. Naštěstí denně ve stejnou dobu vyjížděl ze zátoky turistický autobus a jeho řidič mě pravidelně vídával na silnici, takže se záhy stal jakýmsi mým osobním šoférem. Zpátky z hotelu domů jsem musela opět stopovat. 

Můj přesun do Solitaire byl možná zásah shůry, nevím. Mohla jsem chodit na oběd do hotelové restaurace a měla tam v podstatě volnou ruku. Každopádně pobočka Diving Ocean tam byla maličká a hotel poloprázdný. Tady se moje prodejní výsledky smrštily na minimum. Skoro celou pracovní dobu jsem proklábosila v kanceláři. A pak se jeden externí instruktor nabídl, že mi udělá kurz Open Water Diver. Jako zaměstnanci samozřejmě zadarmo. Nebylo proč odmítnout. A tak začal můj příběh certifikovaného potápěče.

Spolupráci s Diving Ocean jsem ukončila po dvou měsících. Neměla jsem pracovní smlouvu, která by mě zavazovala k výpovědní lhůtě. Mohla jsem tedy odejít ze dne na den. Byla jsem vyčerpaná z velkého horka (celé dny jsem trávila chozením po pláži) a moje prodejní schopnosti se rovnaly nule. Vydělala jsem si za celou dobu všehovšudy 300 euro. Nebyl důvod zůstávat na místě, které mě za prvé z duše nebavilo a za druhé jsem pro diving centre nebyla přínosem. 

Párkrát jsem jim sice vytrhla trn z paty, když mě poslali s jedním Čechem s rozseknutou bradou do nemocnice na šití, a když jsem tlumočila nejen Čechům, ale i Polákům nebo Rusům (slovanský původ mi byl ku prospěchu). Poskytli mi ubytování, stravu, a nakonec i potápěčský kurz. A to bylo ve finále snad i víc, než jsem si zasloužila. V Egyptě jsem pak zůstala ještě několik měsíců a začátkem roku 2014 se vrátila do ČR.

Několik let jsem se prakticky nepotápěla. Až od roku 2016 létám do Hurghady dá se říct třikrát do roka. Prošla jsem tam kurzy AOWD, Rescue a specialitami EANx a Deep Diver. Potápím se pro sebe, získávám zkušenosti a sem tam mě na denní lodi požádají, abych si ponor vzala na starost já. 

Loni zjara jsem měla do Egypta (coby divemaster) odlétat už na dobu neurčitou. Ještě v lednu jsem měla obrovskou intuici, že rok 2020 bude pro cestovní ruch a potápění naprostou bombou. Přes všechny černé scénáře jsem nakonec v Egyptě na podzim strávila skoro tři měsíce. Protože tam mám spoustu přátel z řad potápěčů a všichni mě berou spíše jako jednoho z nich, než jako turistku, mohla jsem na safari lodi zůstat několik týdnů v kuse. Většinou bez povinností, občas jsem také vedla ponory. Na luxusních jižních lokalitách to byla čest. 

Několik instruktorů mi nezávisle na sobě nabídlo práci. Až bude po coroně. Teď tam logicky není práce ani pro ně. Já se nechci vázat do velkých center, která patří Němcům nebo je řídí Evropani. Vyhovuje mi pracovat s Egypťany na dobré slovo a podání ruky. Ráda bych se pokusila i o instruktorský kurz, ale bude to hodně náročné. I když by se mi pak naskytovalo víc pracovních příležitostí. V Egyptě je divemaster každý druhý, skoro se tam cítím až méněcenná. Být instruktorem je v zemi faraonů v podstatě jediné možné řešení :).