Můj útěk z reality aneb Jak mi delfíni připravili půdu pro ponor číslo 400

Je zvláštní, jak se může život obrátit vzhůru nohama během pouhých čtrnácti dnů. Před dvěma týdny jsem neměla ani tušení, kdy zase poletím do Egypta. A teď tu mám ke dnešku za sebou už 17 ponorů.  

Egypt je v tomhle čase dokonalým balzámem na duši. Tak zázračný odpočinek od všech katastrofických scénářů jsem si nepředstavovala ani v nejrůžovějších snech. Nikdo tu neřeší žádné viry (lidi tu jsou odpradávna zvyklí na nečistotu a přítomnost bakterií) a nikdo se nebojí (protože se stane jen to, co si přeje bůh, a tak je to v pořádku). Život tu běží v normálu, a kdyby se tu po ulicích pohybovalo jen o trochu víc turistů, nikdo by nepoznal, že se ve světě něco děje. Jediný, kdo tu mluví o pandemii, jsou turisté. Je to neskutečná úleva, únik od „reality“ a klid a mír v duši. A co teprve pod vodou!

Všechny ty rybičky tu stále jsou, nechybí ani jedna jediná 😊. Dokonce mi přijde, že se ty barevné ploutvičky přestaly bát potápěčů. Jsou mnohem zvědavější a nebojí se mi ohlodávat špičky prstů. Provádějí mi zubní hygienu, když otevřu pusu a někdy se mi chtějí i přisát na holé lýtko, aby si pochutnaly na parazitech na kůži. A dost zlenivěly, rybky jedny. Trnuchu už vůbec nezajímá, když jí div nezatahám za ocásek a odranec jen kroutí očima zahrabaný v písku, i když jsem se ho na vlastní nebezpečí pokusila poškádlit a pošimrala ho tyčinkou na zadní ploutvičce 😊.

Teplota vody je úchvatných 28 stupňů, takže si šetřím nervy a necpu se do neoprénu, což je vždycky takové nucené martýrium. Lycra bohatě stačí a je to naprostá paráda moci se pohybovat bez omezení. Žádná haubna, žádné rukavice, nikde mě nic nesvírá a nesvazuje. A taky na sobě nemusím vláčet tolik zátěže. Teď mám bez neprénu 4 kila a nikdy se mi nepotápělo líp. I když za pár dní/týdnů už bude guma potřeba. Zima klepe na dveře.

Voda bude studenější a tím pádem se drasticky snižuje i naděje potkat velrybího žraloka. Letos ho potápěči v Hurghadě viděli snad jen dvakrát, takže se musím smířit s tím, že se s ním letos opět nestřetnu. Zato longimanus a kladivoun by měli začít vylézat z nor. Žraločí sezóna je v plném proudu. A co teprve delfíni! Dostalo se nám nefalšovaného delfíního požehnání v podobě skupinky šesti krasavců, kteří se odvážili proplouvat mezi námi a seznamovat se. Děje se to vzácně a většinou tihle savci jen rychle proplují kolem a zase zmizí v modrých dálkách. Ale takhle grupka byla o něčem docela jiném. Kroužili kolem každého z nás, až se nám skoro točila hlava. Nahoru se nadechnout a zase dolů za námi. Ani jeden delfín nikomu z nás nedovolil se ho dotknout. Přestože plavali doslova na dosah ruky, na poslední chvíli se vždycky vymrštili a poodplavali. A přestože rozum velí, že bychom se jich za žádnou cenu neměli dotýkat, ruka k nim vystřelí jaksi automaticky sama, i když se mozek snaží bránit. Ta touha si sáhnout je skoro nezvladatelná 😊.

A štěstí stálo při nás i při druhém ponoru na stejném místě. Totožná skupinka na nás pod vodou snad čekala. Protože jen co jsme skočili po zádech ze zodiaku a já se přetočila a otevřela oči, už se ke mně hnaly dva delfíní čumáčky. Bylo to, jako kdyby ke mně přibíhali šťastní psi vrtící ocasem. Delfíni se nás evidentně nemohli nabažit (to bylo vzájemné), protože se pořád vykrucovali sem a tam a byla nádhera zadívat se jim hluboko do očí a splynout s nimi. Někdo to nezažije za celý život. A pro mě, i když se kajícně přiznávám, že dávám přednost želvám a žralokům a delfíni mě nikdy moc nebrali, byl tohle zázrak. Ryzí příroda ve své nejčistší a nejnevinnější podobě.

A tahle pohádka se odehrála jen pár dní předtím, než jsem dovršila svých 400 ponorů! Čtyřistakrát jsem klesla pod hladinu a nelituju ani jednoho jediného zanoření. Všechny stály za to. Co za to bohužel nestálo, byla „oslava“ mých kulatin. Dort, který jsem na lodi dostala, bohužel nezaclonil tu šílenou bolest, když mě dva instruktoři práskli ploutvemi po zadku. Přísahám, že jsem před očima viděla všechny svaté. Já vím, proč takové věci slavím radši v tichosti…

Ale potápěčský bůh mi toho chce asi dost vynahradit, protože mi dopřává nejen báječná střetnutí s mořským životem, ale pomáhá mi i nacházet pod vodou úžasné věci. Tuhle jsem za jeden ponor našla kostku závaží, dvě masky a šnorchl, korálky a sponku do vlasů. Další den zase potápěčský nůž. Tak nevím, co mi tím chce moře říci 😊.