Jana: The Scuba Diver - Potápění v Egyptě

Ráda bych se dnes rozepsala o tom, jak začaly mé pracovní zkušenosti v Egyptě co se potápění týče. Není to nic světoborného, ale postupně přibývá kamínek ke kamínku a moje mozaika potápěčského profesionála na africkém kontinentě bude jednoho dne kompletní. Dá-li bůh. Psal se rok 2013 a já už v Egyptě přes rok existovala jako animátorka v hotelu. A protože jsem se tenkrát ocitla v novém týmu a moc mě to mezi nimi nebavilo, přijala jsem kamarádovu nabídku pracovat v potápěčském centru. Vůbec nevadilo, že jsem nebyla certifikovaný potápěč a měla na křížku jen asi čtyři intra. Náplní mojí práce bylo nabízet turistům u bazénu a na pláži výlety lodí za šnorchlováním a potápěním. Kdyby byla potřeba na lodi tlumočit Čechům, plavila bych se také. Časem se rýsovala i možnost průvodce šnorchlování a výhledově, až skončí největší sezóna, by mě někdo z centra naučil potápět. Souhlasila jsem prakticky hned. Báze Diving Ocean se rozprostírala uprostřed zátoky Abu Dabbab a moje ubytování byla

Některé sny nelze splnit jen tak lusknutím prstů, ale musí na ně dozrát čas. Ten můj o ledovém potápění uzrával čtyři roky. A aniž bych nějak výrazně tlačila na pilu (víceméně jsem se nesnažila vůbec), sen se mi vyplnil. Potápěla jsem se pod ledem! Čtvero let nazpátek jsem si do logbooku zapisovala svůj čtyřicátý ponor a po týdnu potápění v Egyptě jsem si připadala jako nejvíc cool potápěč světa. Chtěla jsem víc. Byl začátek prosince a začínalo mrznout a mě osvítila myšlenka zkusit si ponor pod ledem. Tehdy jsem si myslela, že nic báječnějšího mě nemohlo napadnout. Vůbec jsem netušila, že existuje nějaký suchý oblek, a že budu potřebovat mnohem víc výstroje a zkušeností, než jsem si dokázala představit. Tenkrát mi ten za vlasy přitažený nápad byl rozmluven (díky bohu), ale někde v zadní části mozku mi ta idea zůstala.  Loňskou zimu jsem si s kurzem Ice Diver pohrávala už seriózněji. K mé smůle ale snad vůbec nemrzlo, a tak nedošlo ani k tolik očekávanému i obávanému kurzu. Potápění

Budu vám vyprávět příběh mého kamaráda, profesionálního potápěče, který je kvůli jednomu hloupému ponoru už více než dva roky upoután na invalidní vozík. Je si dobře vědom, že si za svůj stav z velké části může sám a apeluje na všechny potápěče, ať kladou důraz především na bezpečnost. Za všech okolností. Můj kamarád je Egypťan, budu mu v tomhle textu říkat Ahmed, abych ho případně nijak nepoškodila, přestože mi dal svolení zveřejnit jeho životní story. Ahmed dlouhé roky pracoval jako divemaster a posléze instruktor potápění. Jednoho dne se rozhodl zkusit štěstí mimo svou rodnou zem a zamířil do Ománu. Tento sultanát (zatím) není klasickou komerční turistickou destinací, ale své renomé má a potápění v Ománském zálivu má bezesporu co nabídnout.  Na facebooku jsem často vídávala Ahmedovy fotky, z nichž bylo znát, jak je na Arabském poloostrově spokojený a že pracovně nestrádá. A pak se najednou odmlčel. Na dlouho. Na jeho zdi se začaly objevovat příspěvky jeho přátel, v nichž všichni

Nikdy jsem o nikom neslyšela, že by se cíleně jel potápět na Srí Lanku. Asi to nebude žádné terno, když se tam nikdo nehrne. Ale za sebe říkám, že to stojí za zkoušku. Vzpomínky na jižní pobřeží bývalého Cejlonu omývaného Indickým oceánem jsou jedny z mých nejmilejších. A to hlavně díky želvám. Před třemi lety jsem navštívila Srí Lanku poprvé. Tehdy nás byla parta dvanácti lidí a jen dvě jsme byly potápěčky. Potápění nebylo primárním cílem výpravy, ale když už jsme se na ostrově ocitly, byl by hřích to pod vodou nezkusit. Vezly jsme s sebou přes půl zeměkoule všechen vercajk, protože v těchto končinách člověk dopředu neví, co mu v místním centru půjčí za přístroje. A hlavně, kdo si jednou zvykl na svoji výbavu, těžko se smiřuje s cizí, byť jen na pár ponorů.  Bydleli jsme všichni ve vile přímo na pláži, ale paradoxně se nejbližší potápěčské centrum vyskytovalo asi 45 minut od nás. A z takové dálky nás samozřejmě nikdo nepřiveze. Nezbývalo nám tedy, než si opatřit dopravu vlastní. V

Ryby (a nejen ony) jsou zvědavé až na půdu. Aby taky ne. Koho by nezajímalo prohlédnout si cizího návštěvníka, který zavítá na jeho území. Nejdřív zírají, přiblíží se, obeplouvají kolem dokola. Můj osobní pomyslný žebřík nejzvídavějších rudomořských rybek vyhrávají pyskouni, kněžíci a kranasové. Pyskoun černoocasý, Kněžík Klunzingerův, Kranas oranžovoskvrný, … to je jen malý výčet zvědavců. A kdo by neznal Pyskouna obrovského neboli Napoleona. Masivní pestrobarevná ryba s hrbolem na čele, která může být dost plachá i přítulná zároveň. Většinou je to sólista, i když se mi jednou povedlo spatřit jich v moři celkem šest pohromadě.  Nakopla jsem Napoleona a byl s tím v pohodě  Napoleon je důvěřivá sebevědomá ryba, naneštěstí pro ni. Svoji nesmírnou zvědavostí si sama ubližuje, protože ji senzacechtiví turisti bohužel krmí. A sahají na ni. Kolikrát jsem měla pocit, že si o pohlazení Napoleon sám říká. Nezřídka připlaval tak blízko, že bylo téměř nemožné se mu vyhnout. Jako by se sám cht