Když se nad Tatrou blýská, plavou vysavače a svačíme pod vodou

Měsíc červenec Barakuda uzavřela potápěním u slovenských bratrů a sester, a to na nejčistších tamních jezerech – Guláška a Čierna Voda. Osvětové to bylo nejen pro skoro křišťálovou vodu (ve srovnání s českými lomy), ale také díky tomu, že jsem si opět vyzkoušela pár nových věcí. Občas i nedobrovolně.

Nevím, čím to je, ale slovenská voda je oproti té české úplně iné kafe. Nejenže je úžasně teplá, ale hlavně je průzračná, kam oko dohlédne. Slováci prý říkají, že je-li vidět na méně než osm metrů, stojí ponory za starou belu. Osm metrů! Co bychom za takovou viditelnost dali třeba na Srní, kde jsem měla problém dohlédnout na počítač. Takže tahle záležitost s viditelností jasně dokazuje, proč Slováci nejezdí potápět k nám. Kdo by si dobrovolně kazil chuť kalnou a studenou vodou, když má za humny skoro světová jezera.

Čierna Voda byl takový malý zázrak. Pod hladinou je vše krásně vyvázáno a Slovensko se, co se týče podvodních atrakcí, nemá vůbec za co stydět. Na každém rohu trčí nějaká ta blbina, coby vděčný cíl fotografů a hračiček. A i když je radost koukat na kostlivce na vozíčku nebo si proplouvat obřími rourami, nejlepší jsou stejně ty ryby. Takže zatímco tamní autobus patří té největší štice na Slovensku, kapři nedají dopustit na potopené letadlo. Je jich tam tolik, že jsem si po pár minutách začínala sama připadat jako kapr v kádi. Jsou zvyklí na lidi a hlavně očekávají kukuřici. Takže když jsme jim pod vodu nesli nějaké to zobání, mohli si kapříci ploutvičky upleskat. Tak vydatně, že mi málem srazili masku i automatiku z pusy. Ty malé vysavače kroužily kolem, dokud nespořádaly i to nejposlednější pikantní zrníčko (neměla jsem bohužel nic jiného, než křupavou barbeque variantu). Ne, že by jim to nějak vadilo. Jeden kapr jako druhý do sebe tu kukuřici sáli jako o život, až jim lezly bulvičky z důlků.

Trošku jsem si tu potrénovala i něco málo z divemasterské praxe, protože jsem dostala do péče klučinu, který se léta nepotápěl a potřeboval refresh, a také jsem při dalším ponoru musela jít hledat jednoho ze skupinky, který se nám zatoulal.

Na Gulášce nebyly ponory o nic horší, než na Čierne Vodě. I tohle senecké jezero pod vodou schovává dostatek bláznivých atrakcí a převelikých kaprů a štik. Při prvním ponoru se mi povedlo ztratit jedno z olov, takže jsem po celou dobu ponoru měla docela problém s vyvážením. Zaplaťpánbůh za nový typ sucháče Avatar, který není tak hutný a tudíž tolik nesvírá, pokud v něm není dostatek izolačního vzduchu. Takže jsem nedostatek zátěže řešila skoro neexistujícím dofukováním sucháče, což byla snad nejschůdnější cesta, jak se nevystřelit na hladinu. Bohužel ani jedna z olověných kostek mi nepatří a proto jsem ji musela jít další ponor hledat. Jinak by mě Barakuda vykostila. Hledala jsem na místech, kde jsem byla přesvědčená, že ke ztrátě došlo, ale mohla jsem si oči ukroutit a jediné, co jsem našla, byl tucet syrových kuřecích křídel naházených ve vodě. Kdo může říct, že takovou nadílku ve vodě kdy našel?

Zbytek pátracího ponoru jsem veškeré hledání hodila za hlavu a začala se připravovat na svoji misi. Naplánovala jsem si, že zkusím pod vodou něco sníst, abych zjistila, jak to v praxi funguje. Obyčejně se pod vodou sice jíst nemusí, ale kdo se pouští do dlouhatánských ponorů s nekonečnou dekompresí, musí to kručení v žaludku nějak řešit. Ideálně nějakou pevnou stravou, které voda neublíží. Banán, čokoládová tyčinka, atp. Já si s sebou v kapse nesla dětskou přesnídávku v pytlíčku. Nikdy jsem ještě nejedla se zadrženým dechem, takže jsem z toho byla vcelku nervózní. Ale nakonec to nebylo vůbec nic hrozného. Pořádně jsem se nadechla, vyndala automatiku z pusy, vytlačila do sebe to rozmydlené ovoce, polkla, vydechla a vrátila automatiku tam, kam patří. Konec šmitec. Žádná velká věda. Na druhý pokus mi už do pytlíčku nateklo trochu vody a při posledním třetím už jsem měla pocit, že místo zbytků přesnídávky jsem si lokla už jen Gulášky.

A protože mi zbývalo ještě dost času, chtěla jsem ho využít nějak smysluplně a pro sebe, když jsem za sebou neměla svoje svěřené ovečky. Konečně jsem si po letech spočítala, jakou mám spotřebu vzduchu pod vodou! Jsem šťastná jako blecha 😊. Tušila jsem, že mám málo, ale i tak mě těch dvanáct litrů za minut dost potěšilo. Průměr je prý kolem dvaceti. Měla jsem na zádech patnáctku láhev, plavala jsem v hloubce 6m po dobu 10 minut a spotřebovala jsem 13 barů. Suma sumárum je můj SAC rate:

13 (barů) x 15 (láhev)                     195

----------------------------       =       ---------    =    12,1875 l / min 

10 (min) x 1,6 (ATA)                        16

Po tomhle objevném ponoru přišel ponor další. Nemusím snad říkat, že jsem ze všech zúčastněných potápěčů byla nejvíckrát ve vodě právě já 😊. Přiznám se, že nejhorší na tom potápění je na sebe navléct všechny ty propriety, ale jakmile skočím do vody, veškerá nechuť mě hned přejde. Takže jsem se vyhecovala i nyní, hlavně kvůli tomu, že ve mně všichni vkládali důvěru jako v dobrého vůdce 😊. Měl to být kratší odpolední ponor s poloprázdnou lahví, po němž už jsme se těšili na grilování a popíjení místní borovičky Koniferky. Hupsli jsme do vody za krásného slunečního svitu a ponořili se kochat dalšími atrakcemi. Vedla jsem své kluky opačným směrem než ráno, ať cestou narazíme i na jiné věci než prve. Viditelnost byla o dost horší, ale díkybohu za vyvázané pásky, kterých jsem se držela div ne zuby nehty. Když v tu ránu jedna z těch pásek skončila a už dál nic a nikam nevedlo. Snažila jsem se rozhlédnout a vyhledat něco navazujícího, ale kde nic tu nic. Signalizovala jsem klukům, ať zůstanou tam, kde jsou, a já se vynořím na hladinu a rozhlédnu se. Šlak mě trefil, když jsem nás lokalizovala uprostřed jezera, od břehu na sto honů a navíc s hladinou rozvířenou k zbláznění. V průběhu ponoru totiž začalo silně pršet a začalo se blýskat nad Tatrou. Katastrofa. Normálně bych se potopila co nejhlouběji a v klidu doplavala ke břehu, ale některým z nás zbývalo 50 barů v láhvi a vzhledem k tomu, jak daleko mi připadalo, že se nacházíme, jsem skoro začala propadat panice. My tady ještě všichni zařveme. Nemohli jsme se ponořit moc hluboko, abychom nevydýchali všechen vzduch, a zase jsme nemohli plavat těsně pod hladinou, aby do nás neuhodil blesk. Neměla jsem daleko k zoufalství. Ono vidět pod vodou, jak se blýská, to není dvakrát příjemný pocit. Nasadila jsem tempo hodné závodníka a troufám si říct, že jsem plavala rychleji, než kdybych s sebou měla podvodní skútr. Ani jeden z kluků nechápal, proč jsem vystřelila jak raketa, ale hlavní je, že jsme se všichni dostali zpátky a živí. Slovensko umí překvapit. Text hymny „Nad Tatrou sa blýská, hromy divobijú“ má holt něco do sebe.

Všechno dobře dopadlo, ale i tak jsem si připadala, že procházím určitým druhem Deja vu, když se něco hodně podobného událo na Gulášce přesně před rokem. Tady na té lokalitě jsou podobné situace asi normální 😊.