Rakousko je mojí DESÁTOU zemí, kde jsem se potápěla!

Barakuda vycestovala za potápěním do Rakouska! Pro mě to znamenalo jediné. Rakousko se oficiálně stalo mou DESÁTOU zemí, kde jsem se smočila svoje neoprénové / trilaminátové svršky! Zní to skoro až mysticky, protože mi pořád připadá, že jediné místo, kde se potápím, je Egypt. I když mu už docela slušně šlape na paty Chorvatsko.

Ale s děravou patou Egypt nechodí a já neoblomně věřím, že už se tam za pár týdnů budu zase nořit. Tenhle text je ale o Rakousku, konkrétně o jezeře Attersee, kde se můj tým na Cyrila a Metoděje rozhodl rozbít stany a uskutečnit nějaké to (skoro) domácí máchání. Attersee je obrovská vodní plocha přes 50 km dlouhá a nejhlouběji sahá téměř ke 170 metrům. Těžko říct, do takových nížin se žádný z nás nepodíval. Snad jen místní potápěči s rebreathery a podvodními skútry. Oni ti Rakušáci tenhle předraženej vercajk snad fasujou k potápěčské kartičce 😊. Nám stačilo těch plus mínus dvacet pět metrů, kde stejně bylo vidět velký kulový. Z kempu Seefeld, kde jsme měli základnu, je šikovně vyvázaný systém plat a kesonů, skoro až pro blbce. Na všech z asi deseti plat je totiž přesná mapka polohy se směrovými šipkami a i přes horší viditelnost si každý dokáže najít cestu ven.

Opět jsem si stanovila svůj ponorový plán, a abych mu dostála, musela jsem jít párkrát do vody sama, protože ostatní dali přednost orosenému chmelu a UV záření na trávníku. Já si mezitím vychutnávala podvodní klid podle svého gusta. Fotila jsem kapradiny, zdravila se s rybkami a užívala si stav beztíže. Asi jsem musela být hodná, protože na mě zachycená na rostlinkách čekala zánovní potápěčská maska, byť juniorská. Bylo to poprvé, co jsem v hlubinách našla smysluplný předmět (když nepočítám pár kostek závaží). Zatím věci jen ztrácím a to včetně potápěčského nože, nebo právě masky. Kolega z party objevil dokonce kompas, takže snad můžeme pochvalně říct, že jsme si do Rakouska dojeli „nakoupit“ 😊.

Na Attersee jsem měla i báječné setkání s madam Štikou. Nebudu skrývat, že to bylo poprvé, co jsem se pod vodou bála živé duše. Plavala jsem mezi platy a pilíři, kde se shromažďovalo nejvíce ryb. A v tom bohulibě bublajícím tichu číhala Ona. Pořádná živá štikajzna s tlamou dokořán. Ani trochu se nepohnula, jen na mě civěla jak nájemný vrah. Naháněla hrůzy víc, než kdyby kroužila kolem. Kam se na ní hrabal žralok. Začala jsem trnout, že mi prokouše sucháč i všechny hadice a já se tam zalknu jak zelenáč v pěti metrech. Musela jsem vytáhnout kameru a to její veličenstvo si natočit, abych měla důkaz, že něco takového v rakouských vodách plave. Už teď mi ostatní sotva věří slovo, když jim vyprávím, co všechno jsem ve vodě viděla. Ale na mou obranu, voda zvětšuje. A pro mě je všechno, co pod vodou najdu, obrovský nález, takže se s klidným svědomím k určitému zveličování přiznávám 😊. Ale ať si každý věří nebo ne, já vím, co jsem viděla. A to už mi nikdo nevezme.

 

Potápěčské poznatky:

·        Kotníkové závaží je k ničemu

·        Kvalitní světlo není mrháním peněz

·        Už vím, proč se říká, že za hodinu potápění člověk spálí 400 kalorií – samotným oblékáním a svlékáním výstroje.