Jana: The Scuba Diver - Potápění v Egyptě

V noci ze středy 23. října na čtvrtek 24. října 2024 se v Egyptě potopila safari loď M/Y Seaduction, na které cestovala skupina francouzských potápěčů. Jakou to má souvislost se mnou? Co se doopravdy stalo? Přiznám se, že je titulek textu mírně zavádějící, ovšem k připoutání pozornosti je to potřeba, aby si potápěči dali více pozor a naslouchali svým vnitřním hlasům, tak jak jsem to udělala já. Dlouho jsem si pohrávala s tématem srovnání potápění z malé a velké lodi. Zda je safari stejné z jakéhokoliv plavidla nebo velikost a stáří lodě hrají roli. Několik týdnů mi trvalo tohle téma správně uchopit, až mi struktura textu sama spadla do klína. Leč bohužel díky tragickým událostem. Před dvěma týdny se v Egyptě potopila loď, na níž jsem se měla plavit i já.   Poplašné zprávy se šíří nejrychleji Onen osudný týden jsem plula na jiné lodi. Předposlední den mi na mobilu pípla zpráva od kamaráda, jestli je pravda, že se loď Seaduction potopila. Jelikož jsem na té lodi letos absol...

Úvody do potápění, intro ponory, discover scuba diving, nebo chcete-li první seznámení s podvodním světem, bývá pro mnohé životním milníkem. Okamžikem, kdy se člověk bláznivě a nevratně zamiluje do vody. Nic už není stejné jako dřív. Chce víc. Víc vody. Jak takový úvodní ponor probíhá? Co je k němu potřeba? Je opravdu pro každého? Vrátím se časoprostorově k sobě a momentu, který zformoval moje současné bytí a životní náplň instruktora potápění. Moje první rande s potápěním proběhlo před deseti lety. Tehdy jsem v Marsa Alam poskakovala po hotelech coby ztřeštěná animátorka a jelikož hned vedle našeho animátorského stánku probíhaly první ponory v třímetrovém bazénu, bylo snadné kývnout na nabídku místních potápěčů vyzkoušet si to taky. Dostala jsem neoprén na tělo a na záda žaket k vyrovnávání tlaku, k němuž byla připevněná vzduchová láhev, kterou laická veřejnost bude znát spíše jako „kyslíkovou bombu“ (V potápěčské láhvi však není jen kyslí...

Ryby (a nejen ony) jsou zvědavé až na půdu. Aby taky ne. Koho by nezajímalo prohlédnout si cizího návštěvníka, který zavítá na jeho území. Nejdřív zírají, přiblíží se, obeplouvají kolem dokola. Můj osobní pomyslný žebřík nejzvídavějších rudomořských rybek vyhrávají pyskouni, kněžíci a kranasové. Pyskoun černoocasý, Kněžík Klunzingerův, Kranas oranžovoskvrný, … to je jen malý výčet zvědavců. A kdo by neznal Pyskouna obrovského neboli Napoleona. Masivní pestrobarevná ryba s hrbolem na čele, která může být dost plachá i přítulná zároveň. Většinou je to sólista, i když se mi jednou povedlo spatřit jich v moři celkem šest pohromadě.  Nakopla jsem Napoleona a byl s tím v pohodě  Napoleon je důvěřivá sebevědomá ryba, naneštěstí pro ni. Svoji nesmírnou zvědavostí si sama ubližuje, protože ji senzacechtiví turisti bohužel krmí. A sahají na ni. Kolikrát jsem měla pocit, že si o pohlazení Napoleon sám říká. Nezřídka připlaval tak blízko, že bylo téměř nemožné se mu vyhnout. Jako by s...

V Rudém moři se vyskytuje několik živočichů, kteří se při střetu s člověkem nechovají úplně mírumilovně. Kromě obecně známých murén, medúz nebo mořských ježků, mezi ně patří i Žahavka rozvětvená, korál půvabného vzezření (ano, koráli jsou živočichové). Nicméně při doteku holou kůží může kontakt s tímto plamen připomínajícím korálem dost mrzet. Respektive pálit jak čert. O „ohnivém korálu“ (fire coral) jsem vyslechla desítky skazek. Prý je to ohromně nebezpečná záležitost s nedozírnými zdravotními následky a kdesi cosi. Nejvíce ohroženou sortou potápěčů jsou fotografové a začátečníci, kteří ještě stoprocentně neovládají svůj vztlak. Nezřídka se tak nechtěně dotknout žahavého korálu a pak spláčou nad výdělkem. Agresivní živočich totiž svými chloupky popálí dané místo, kde se později objeví puchýřky nebo rovnou rudá spálená skvrna. A má-li plavec echt smůlu a na postiženém místě už mívá jiné poranění, není vzácné, když se mu ranka zanítí a dojde k lokální nekróze...

Jakkoli se může zdát Rudé moře na potápění jednoduché a prosté, nic nedává zadarmo. Čas od času uděluje lekce, z nichž zamrazí. Jednu takovou jsem dostala i já. Chybělo hodně málo a mohla jsem skončit bez končetin, ne-li mrtvá. Teď po pár dnech, kdy se mi celá situace rozležela v hlavě, si říkám, jak hloupě jsem zareagovala. Nevyplácí se zahrávat si se žralokem. Předposlední den jižního safari v Egyptě, lokalita Elphinstone. Všichni jsme za poslední tři dny byli ze žraloků nadšení až do nebe, neboť jsme si jich vrchovatě užili u útesu Daedalus. V podstatě při každém ponoru nás potkalo několik kladivounů, žraloků liščích i žraloků dlouhoploutvých (longimanus). Posledně řečení navíc nonstop kroužili pod lodí, kde obyčejně hledají potravu. Tudíž na ně celá posádka byla zvyklá a každý byl přeochotný skočit za nimi do vody a pozorovat je. Poslední ponory na Elphinstone, který je rovněž vyhlášený výskytem kladivounů i ostatních druhů žraloků, se už nesly v duchu, dá s...

Kdejaký potápěč tvrdí, že čím déle se potápí, tím zajímavější se pro něj pod vodou stává makro. Všechny ty miniaturní skoro průhledné krevetky a různobarevní mořští slimáci. Velké ryby už zběhlého potápěče neberou. U mě je to přesně naopak. Ráda v dírkách vyhledávám živé mořské plody, ale nic nepřebije ten pocit, když kolem mě v celé své kráse plave nadměrný Napoleon, nebo dlouhoploutvý žralok. A co teprve kladivoun nebo manta! Vyhlášeným rájem mant jsou Maledivy nebo Bali, takže kdo chce mít jistotu, že pod vodou spatří tahle plovoucí letadla, musí se přemístit na jednu z jejich tamních čistících stanic, kde se manty s oblibou nechávají pulírovat od ostatních rybiček. Já loni na Bali strávila celý měsíc a potápěla jsem se každý den. Ale za celou tu dobu jsem mantu neviděla ani jednou. Zřejmě mi tam nebyla souzená. Nehroutila jsem se z toho, ale líto mi to samozřejmě bylo. Být u zdroje a nic nepotkat. O tom, že se manty vyskytují v Egyptě, jsem měla men...

Měsíc červenec Barakuda uzavřela potápěním u slovenských bratrů a sester, a to na nejčistších tamních jezerech – Guláška a Čierna Voda. Osvětové to bylo nejen pro skoro křišťálovou vodu (ve srovnání s českými lomy), ale také díky tomu, že jsem si opět vyzkoušela pár nových věcí. Občas i nedobrovolně. Nevím, čím to je, ale slovenská voda je oproti té české úplně iné kafe. Nejenže je úžasně teplá, ale hlavně je průzračná, kam oko dohlédne. Slováci prý říkají, že je-li vidět na méně než osm metrů, stojí ponory za starou belu. Osm metrů! Co bychom za takovou viditelnost dali třeba na Srní, kde jsem měla problém dohlédnout na počítač. Takže tahle záležitost s viditelností jasně dokazuje, proč Slováci nejezdí potápět k nám. Kdo by si dobrovolně kazil chuť kalnou a studenou vodou, když má za humny skoro světová jezera. Čierna Voda byl takový malý zázrak. Pod hladinou je vše krásně vyvázáno a Slovensko se, co se týče podvodních atrakcí, nemá vůbec za co ...

Barakuda vycestovala za potápěním do Rakouska! Pro mě to znamenalo jediné. Rakousko se oficiálně stalo mou DESÁTOU zemí, kde jsem se smočila svoje neoprénové / trilaminátové svršky! Zní to skoro až mysticky, protože mi pořád připadá, že jediné místo, kde se potápím, je Egypt. I když mu už docela slušně šlape na paty Chorvatsko. Ale s děravou patou Egypt nechodí a já neoblomně věřím, že už se tam za pár týdnů budu zase nořit. Tenhle text je ale o Rakousku, konkrétně o jezeře Attersee, kde se můj tým na Cyrila a Metoděje rozhodl rozbít stany a uskutečnit nějaké to (skoro) domácí máchání. Attersee je obrovská vodní plocha přes 50 km dlouhá a nejhlouběji sahá téměř ke 170 metrům. Těžko říct, do takových nížin se žádný z nás nepodíval. Snad jen místní potápěči s rebreathery a podvodními skútry. Oni ti Rakušáci tenhle předraženej vercajk snad fasujou k potápěčské kartičce 😊 . Nám stačilo těch plus mínus dvacet pět metrů, kde stejně bylo vidět velký kulový. Z kempu ...

Třistašedesátpět. Taková je aktuální bilance mých zapsaných ponorů, 365x jsem vlezla s „kyslíkovou bombou“ do vody a ven. Trochu mi to číslo symbolizuje 365 dní v roce a svádí k závěru, že jsem pod hladinou strávila celý rok života. Samozřejmě tomu tak není, protože většinu potápěcích dní jsem podnikla více než jeden ponor, ale s určitým nadhledem se dá říct, že tam ten rok víceméně figuruje 😊 . Přesto mi ta cifra pořád přijde neskutečně nízká. Paradoxně. Protože čím vyšší rok od roku je, tím menší mi (adekvátně k počtu let, co se potápím) připadá. Ale ta suma není koneckonců důležitá. Podstatné jsou zážitky, lidi a lokace, kde k ponorům dochází. A mé 365ky jsem nedosáhla nikde jinde, než na místě veřejností velmi žádaném, malebném a legendami opředeném – na lomu Velká Amerika. Byl to víkend jako z pohádky. Akce plánovaná měsíce dopředu. Lidí tam dole byla fůra, přestože je oficiálně lom kvůli bezpečnosti veřejnosti nepřístupný. Ale potápěči mají sem t...