Na Velké Americe jsem se Hansem Hagenem nechala stáhnout pod vodu

Třistašedesátpět. Taková je aktuální bilance mých zapsaných ponorů, 365x jsem vlezla s „kyslíkovou bombou“ do vody a ven. Trochu mi to číslo symbolizuje 365 dní v roce a svádí k závěru, že jsem pod hladinou strávila celý rok života. Samozřejmě tomu tak není, protože většinu potápěcích dní jsem podnikla více než jeden ponor, ale s určitým nadhledem se dá říct, že tam ten rok víceméně figuruje 😊.

Přesto mi ta cifra pořád přijde neskutečně nízká. Paradoxně. Protože čím vyšší rok od roku je, tím menší mi (adekvátně k počtu let, co se potápím) připadá. Ale ta suma není koneckonců důležitá. Podstatné jsou zážitky, lidi a lokace, kde k ponorům dochází. A mé 365ky jsem nedosáhla nikde jinde, než na místě veřejností velmi žádaném, malebném a legendami opředeném – na lomu Velká Amerika.

Byl to víkend jako z pohádky. Akce plánovaná měsíce dopředu. Lidí tam dole byla fůra, přestože je oficiálně lom kvůli bezpečnosti veřejnosti nepřístupný. Ale potápěči mají sem tam výjimku 😊. Vládlo bezvadné počasí, desítky pěšáků shlížely do lomu z vyhlídky a celkem logicky se chtěly podívat dolů. Kdekomu zůstaly oči pro pláč, protože jim byl vstup odepřen. Otevřeno bylo jen pro potápěče.

Vedro skoro k zalknutí, takže soukat se do podobleků nebyla zrovna procházka růžovým sadem. Jenže kdo chtěl vydržet v té devítistupňové vodě, musel pro to něco obětovat. Někteří z naší party dokonce sobotní potápění zavrhli a rozhodli se jen aktivně kempovat a popíjet. Já měla svůj ponorový plán a toho jsem se hodlala držet stůj co stůj. Bez čtyř ponorů na Americe neodjedu. Smáli se mi, že se chovám jako začátečník, který se do všech ponorů nadšeně vrhá hlava nehlava, zatímco oni jako staří mazáci už jen otevřou pivko a pozorují ostatní ze židličky 😊. Já bych sama sebe klasifikovala spíš jako ty skalní, co potápějí přes mrtvoly 😊.

Na Americe jsou nepsanými vládci Hagen Divers, od nichž dostala Barakuda pozvánku k účasti. Spravují všechny ty podvodní blbinky, co dole slouží k orientaci i obšťastňování potápěčů. A tentokrát se jako atrakce chystal do vody sám Hans Hagen ztělesněný v plné síle, ve vojenské uniformě a s puškou přes rameno. Jedna z legend praví, že tento německý voják po válce prchal před nepřáteli, zabloudil do štol a za sebou házel odjištěné granáty, aby pronásledovatelům zatarasil cestu. Bohužel skončil zasypaný ve slepé uličce, a aby se vyhnul dlouhé smrti hladem, zastřelil se poslední kulkou, která mu ve zbrani zbývala. Od té doby Hagen na Americe „straší“. Jako ozvěna se ozývá jeho zvířecí smích, nebo bývá spatřen Hagenův stín a trampům se ztrácejí věci. Ve štole, kde Hagenův život vyhasl, visí zvon, na nějž ten, kdo třikrát zazvoní, do roka a do dne zemře.

Cílem víkendové akce logicky bylo najít pod vodou Hagena. Organizátoři záměrně nikomu neřekli, kam tu věrohodnou figurínu potopili, aby to potápěči neměli tak jednoduché. Ale v průběhu dne polohu někdo vyzradil a dokonce označil bójkou, takže to nejnáročnější nebylo Hagena najít, ale doplavat k němu. Jako na potvoru se totiž zabydlel na samém konci lomu. A Amerika měří přibližně 800 metrů na délku.

Díky sobotní prohlídce štol jsem odpoledne nestíhala plnit svůj ponorový plán a přesunula jsem ho na neděli. Nařídila jsem si budík na 5:30, abych vše stíhala. Ačkoli jsem spala jen pět hodin, vstala jsem čilá jako rybička. Slunce už dávno osvětlilo oblohu a to ticho všude kolem bylo doslova ohlušující. Kdo by se nechtěl probudit na Americe do takového rána. Našla jsem buddyho, který byl ochotný jít se mnou na šestku do vody, a nic nám nebránilo se ponořit. Kal z předešlého dne si sedl, ale pod vodou ještě bylo šero, hlavně kvůli stínům, které vysoké stěny lomu vrhaly. A já jsem nechvalně známá tím, že si na žádné (ani noční) ponory neberu světlo, takže jsem šla instinktivně po slepu a hmatu 😊. Našli jsme celkem dost věcí, mimo jiné keson, rozcestník na Kladno nebo trpaslíka, ale zpropadený Hagen se ne a ne objevit. Pro ani jednoho z nás nebylo jaksi důležité se vynořit a hledat ho. Ono i s kompasem bylo vcelku složité se pod vodou mezi všemi těmi obřími kameny a pneumatikami orientovat. Ponor jsme tedy ukončili klasicky po necelé hodině a bylo nám dobře i bez Hagena.

Na svůj čtvrtý a tedy poslední ponor jsem si dělala velké plány. Jediným cílem bylo najít Hagena a podřídit tomu vše. Hned zkraje jsem si nastavila náměr a chtěla plavat pouze dopředu, žádné odbočky a rozptýlení. Ale jak už to tak bývá, vždycky mi pod vodou něco padlo do oka, nebo mi v cestě stály šutry. Když už jsem měla pocit, že jsem uplavala maraton, vynořila jsem se poprvé, abych se zorientovala v poloze. Ke svému zděšení jsem nebyla ani ve třetině cesty. Plavala jsem tedy dál a po pár minutách celý proces vynoření opakovala. Bójka označující vojákovu polohu splývala zhruba dvacet metrů ode mě. Nevím, co se mi ten ponor dělo za zmatky, ale i na tak malém prostoru jsem se musela vynořit ještě dvakrát (jaká to potupa), abych tu sochu opravdu našla. Voda byla kolem rozkopaná k zbláznění, neviděla jsem na půl metru. Při posledním pokusu se vynořit už jsem odevzdaně doplavala po hladině až k bójce a sjela dolů po šňůře. A byl tam! Hans Hagen v celé své kráse. Musím říct, že ta maketa nahání nefalšovanou hrůzu. V té zkalené vodě, za starým stromem a s pronikavýma očima šel z Hagena doslova mráz po zádech. A když jsem si v hlavě promítla všechny ty pověsti, neměla jsem daleko k tomu, abych si cvrnkla do sucháče. O to víc, když jsem tím, kdo v sobotu ve štolách zvonil na zvon, byla já.