Jana: The Scuba Diver - Potápění v Egyptě

Loni jsem se zařekla, že do českých lomů už nikdy, jak je rok dlouhý, nevstoupím bez náležité tepelné ochrany, rozumějte sucháče. Ráchat se v desetistupňové vodě je o zdraví, jak tělesné, tak mentální. A hle, okolnosti tomu chtěly, že s neoprénem znovu projíždím republiku. A ten bezprostřední kontakt s živou vodou je parádní! Upřímně, nikdy jsem nedokázala pochopit, jak velké procento potápěčů ve skutečnosti nemá rádo vodu. Paradox ad absurdum. Nedají ani ránu bez suchého obleku, suchých rukavic, a kdyby to šlo, tak by rádi upřednostnili v suchu i hlavu. A to i v mořích o teplotě 22 stupňů. Nic proti tepelnému komfortu. Já sama mrznu v sucháči a tlustém podobleku už po patnácti minutách , ale paradoxně se v neoprénu jaksi taksi mentálně přepnu, že vydržím pod vodou mnohem déle. Tedy rozuměno v létě samozřejmě. A to musím říct, že mi krční dírou dost teče dovnitř. Voda místo, aby se pod neoprénem ohřívala, což je hlavní funkce neoprénu, tak si vesele cirkuluje sem a tam.  Snad i pr...

  Jsem zase o něco dál v podvodních zkušenostech, a to díky celoobličejovým maskám. Tu laicky nejznámější těžkou kovovou retro helmu jsem si sice (vlastní vinou) vyzkoušet nestihla, ale byla mi půjčena aspoň maska jiná – ta žlutá helma komerčních potápěčů. A také celoobličejová maska na běžné potápění, díky níž jsme si s buddym mohli pod vodou povídat. Na Bořené Hoře se totiž konala každoroční akce historického potápění a byla to paráda. Všechny ty staré hadičky, dejchátka a oblečky (teď mluvím jako správný divemaster 😊 ). Vše volně k vyzkoušení, takže kdo se chtěl žít do kůže legendárního J. Y. Cousteaua, měl k tomu ideální šanci. Na mě ten den čekala ona žlutá přetěžká pracovní helma. Nemusela jsem se soukat do žádných hadrových obleků, stačilo mít na sobě klasický dnešní sucháč. Na záda jsem dostala láhev s obřím závažím a na hlavu pekelně těžkou helmu s velikánským zorníkem. Měla jsem za to, že se mi v tu chvíli rozlomí krk na vícero částí,...

Měsíc červenec Barakuda uzavřela potápěním u slovenských bratrů a sester, a to na nejčistších tamních jezerech – Guláška a Čierna Voda. Osvětové to bylo nejen pro skoro křišťálovou vodu (ve srovnání s českými lomy), ale také díky tomu, že jsem si opět vyzkoušela pár nových věcí. Občas i nedobrovolně. Nevím, čím to je, ale slovenská voda je oproti té české úplně iné kafe. Nejenže je úžasně teplá, ale hlavně je průzračná, kam oko dohlédne. Slováci prý říkají, že je-li vidět na méně než osm metrů, stojí ponory za starou belu. Osm metrů! Co bychom za takovou viditelnost dali třeba na Srní, kde jsem měla problém dohlédnout na počítač. Takže tahle záležitost s viditelností jasně dokazuje, proč Slováci nejezdí potápět k nám. Kdo by si dobrovolně kazil chuť kalnou a studenou vodou, když má za humny skoro světová jezera. Čierna Voda byl takový malý zázrak. Pod hladinou je vše krásně vyvázáno a Slovensko se, co se týče podvodních atrakcí, nemá vůbec za co ...

Barakuda vycestovala za potápěním do Rakouska! Pro mě to znamenalo jediné. Rakousko se oficiálně stalo mou DESÁTOU zemí, kde jsem se smočila svoje neoprénové / trilaminátové svršky! Zní to skoro až mysticky, protože mi pořád připadá, že jediné místo, kde se potápím, je Egypt. I když mu už docela slušně šlape na paty Chorvatsko. Ale s děravou patou Egypt nechodí a já neoblomně věřím, že už se tam za pár týdnů budu zase nořit. Tenhle text je ale o Rakousku, konkrétně o jezeře Attersee, kde se můj tým na Cyrila a Metoděje rozhodl rozbít stany a uskutečnit nějaké to (skoro) domácí máchání. Attersee je obrovská vodní plocha přes 50 km dlouhá a nejhlouběji sahá téměř ke 170 metrům. Těžko říct, do takových nížin se žádný z nás nepodíval. Snad jen místní potápěči s rebreathery a podvodními skútry. Oni ti Rakušáci tenhle předraženej vercajk snad fasujou k potápěčské kartičce 😊 . Nám stačilo těch plus mínus dvacet pět metrů, kde stejně bylo vidět velký kulový. Z kempu ...

Třistašedesátpět. Taková je aktuální bilance mých zapsaných ponorů, 365x jsem vlezla s „kyslíkovou bombou“ do vody a ven. Trochu mi to číslo symbolizuje 365 dní v roce a svádí k závěru, že jsem pod hladinou strávila celý rok života. Samozřejmě tomu tak není, protože většinu potápěcích dní jsem podnikla více než jeden ponor, ale s určitým nadhledem se dá říct, že tam ten rok víceméně figuruje 😊 . Přesto mi ta cifra pořád přijde neskutečně nízká. Paradoxně. Protože čím vyšší rok od roku je, tím menší mi (adekvátně k počtu let, co se potápím) připadá. Ale ta suma není koneckonců důležitá. Podstatné jsou zážitky, lidi a lokace, kde k ponorům dochází. A mé 365ky jsem nedosáhla nikde jinde, než na místě veřejností velmi žádaném, malebném a legendami opředeném – na lomu Velká Amerika. Byl to víkend jako z pohádky. Akce plánovaná měsíce dopředu. Lidí tam dole byla fůra, přestože je oficiálně lom kvůli bezpečnosti veřejnosti nepřístupný. Ale potápěči mají sem t...

Můj povrchový interval trvá už 57 dní. Začínám se bát, abych si před příštím ponorem nemusela dát refresh . Takže zatímco moje tělo podprahově souží po dusíku rozpuštěném v žilách, já si opakuju teorii potápění, koukám na Modrou planetu a sem tam si online objednám nějaký ten podvodní doplněk, který zrovna teď (v suchém období) nutně potřebuju 😊 . Mohla bych aspoň zavzpomínat na můj zatím poslední ponor v lomu Borek. První v Čechách v tomto roce, ale rozhodně ne poslední! Nadhodila jsem Barakudě, že jsem se už drahnou dobu neukázala na Borku , a výjezd do tohoto zákoutí byl započat. V tu sobotu 22. února se počasí vyvedlo snad jako na objednávku. Zářivé slunce, teplý vzduch, skoro jarní atmosféra. Těšila jsem se do vody jak malej Jarda, protože poprvé jsem si s sebou vezla dámský sucháč i podoblek SANTI a nemusela jsem se soukat do neforemných pánských variant. Já jsem vždycky fasovala pánské eLko, protože se se svojí nekřehkou postavou do niče...