Jana: The Scuba Diver - Potápění v Egyptě

Hurghada je přímořské městečko a díky bohatému mořskému životu je líhní potápěčů, šnorchlařů a lodí s proskleným dnem. Původně malá rybářská vesnice dobře ví, co nabídnout i návštěvníkům, kteří nejsou přímým kontaktem s vodou příliš nadšeni, avšak touží spatřit podvodní krásy stejně dobře, jako zarytí ploutvonožci. A proto se ve městě nachází hned několik mořských akvárií. Ačkoli osobně nejsem velkým fanouškem podobných atrakcí, neboť mám za to, že by se nic živého nemělo držet v uzavřeném prostoru, musím připustit, že každá mince má dvě strany. Akvária, pokud jsou provozována s péčí a láskou, mohou být velmi dobrým zdrojem zajímavých informací. Není to fascinující pozorovat chování ryb? Všímat si, jakým způsobem plavou, jak přitom otáčejí vypouklýma očima do všech světových stran a vypadají při tom, jako by své okolí skenovaly až do morku kostí? Jejich pomalé pohyby a zkoumavé oči rentgenují život kolem sebe a pečlivě vyhodnocují nastalé situace buď jako bezpečn...

Slapy, Slapy, Slapy! Pořád se mi tomu nechce věřit, ale přání se vyplnilo a já jsem konečně potápěčsky „pokořila“ naši šestou největší přehradu. A moji první. Byl to můj první ponor na přehradě vůbec. Oceán, moře, lomy, řeky, (i bazény)… to všechno mám za sebou, ale přehrada se mi povedla až teď (chybí mi snad už jen rybník). Mohutně se jezdí potápět i na Orlík, ale Slapy jsou ku Praze přece jenom blíž a nejsou tak technicky náročné, takže volba přehrady byla předem daná. Bylo deštivo a na ždáňské pláži neposedávala ani noha. Prázdno vymeteno. Což bylo na jednu stranu fajn, protože nikdo nepřekážel a neskákal nám ve vodě na hlavu, na stranu druhou se trochu stydlivě doznávám k tomu, že mi čumilové dělají dobře 😊 . Výstroj jsem měla vlhkou ještě z minulého potápění. Popravdě už skoro nestíhám to všechno po každém ponoru máchat a umývat. Než na to přijde řada, už se zase někam jede. Vždycky jsem měla za to, že Slapy jsou taková „Vyšší potápěčská“ a hod...

Měsíc červenec Barakuda uzavřela potápěním u slovenských bratrů a sester, a to na nejčistších tamních jezerech – Guláška a Čierna Voda. Osvětové to bylo nejen pro skoro křišťálovou vodu (ve srovnání s českými lomy), ale také díky tomu, že jsem si opět vyzkoušela pár nových věcí. Občas i nedobrovolně. Nevím, čím to je, ale slovenská voda je oproti té české úplně iné kafe. Nejenže je úžasně teplá, ale hlavně je průzračná, kam oko dohlédne. Slováci prý říkají, že je-li vidět na méně než osm metrů, stojí ponory za starou belu. Osm metrů! Co bychom za takovou viditelnost dali třeba na Srní, kde jsem měla problém dohlédnout na počítač. Takže tahle záležitost s viditelností jasně dokazuje, proč Slováci nejezdí potápět k nám. Kdo by si dobrovolně kazil chuť kalnou a studenou vodou, když má za humny skoro světová jezera. Čierna Voda byl takový malý zázrak. Pod hladinou je vše krásně vyvázáno a Slovensko se, co se týče podvodních atrakcí, nemá vůbec za co ...

Barakuda vycestovala za potápěním do Rakouska! Pro mě to znamenalo jediné. Rakousko se oficiálně stalo mou DESÁTOU zemí, kde jsem se smočila svoje neoprénové / trilaminátové svršky! Zní to skoro až mysticky, protože mi pořád připadá, že jediné místo, kde se potápím, je Egypt. I když mu už docela slušně šlape na paty Chorvatsko. Ale s děravou patou Egypt nechodí a já neoblomně věřím, že už se tam za pár týdnů budu zase nořit. Tenhle text je ale o Rakousku, konkrétně o jezeře Attersee, kde se můj tým na Cyrila a Metoděje rozhodl rozbít stany a uskutečnit nějaké to (skoro) domácí máchání. Attersee je obrovská vodní plocha přes 50 km dlouhá a nejhlouběji sahá téměř ke 170 metrům. Těžko říct, do takových nížin se žádný z nás nepodíval. Snad jen místní potápěči s rebreathery a podvodními skútry. Oni ti Rakušáci tenhle předraženej vercajk snad fasujou k potápěčské kartičce 😊 . Nám stačilo těch plus mínus dvacet pět metrů, kde stejně bylo vidět velký kulový. Z kempu ...

Slavnostně oznamuji, že jsem konečně přišla na chuť potápění v lomech! Zřejmě už jsem se dostatečně rozpotápěla a zorientovala v těch kalných chladných vodách, že si připadám sebejistá a konečně si to začínám užívat. Lomy už pro mě nepředstavují nepřiznané obavy z neviditelnosti ani ze zimy, ale jen čirou zábavu. Naplno jsem si to uvědomila minulý týden na Borku, kde jsme, jako Barakuda, trávili víkend. Já ty moje potápníky prostě zbožňuju. Žádná jiná komunita lidí snad není tak svobodomyslná jako právě potápěči. S takovou nenucenou bezstarostností jsem se nesetkala ani na místech, kde by člověk očekával velký životní nadhled. Proto je mi mezi touhle bandou tak dobře. Můžu se dát do řeči s úplně cizími lidmi, a přesto si budu jistá, že si spolu budeme mít celé odpoledne o čem povídat. Na Borku jsem konečně nabyla tolik potřebnou sebejistotu divemastera, která mi dosud v české sladké vodě chyběla. Už se mi to přeplo v hlavě a dokážu si celý pon...

Tahle doba je jako stvořená pro obrážení domácích lomů, protože kdy jindy, než teď, si je nadšený potápěč může dosyta vychutnat. Aniž by ho rozptylovalo potápění za hranicemi. V téhle republice je vodních ploch jako máku (nebo spíše řepky), tudíž kdo váhá, nepotápí. Kajícně se přiznávám, že jsem lokalitu nedomyslela do detailů, protože byť je lom Lomeček velmi oblíbený, je přece jen poněkud z ruky. A málokomu se chce na otočku řídit přes dvě hodiny tam a stejnou dobu zpátky (Což není můj případ. Já bych za potápěním jezdila třeba až na konec světa. Za prvé miluju potápění a za druhé miluju řízení). Nicméně, odvážlivci se našli a ve finále se nás na místě sešla slušná skupinka pěti akvamenů a jedné akvaženy. Lomeček je menší lom u Domažlic, ale nadchnul mě hned na první pohled. Opečovávaný areál s vícero možnostmi využití volného času. I voda příjemně překvapila. Už ze břehu se dalo říct, že dole bude viditelnost takřka nekonečná, protože s tak čirou hladinou jsem s...

Než jsem začala s potápěním v lomech, měla jsem z nich velkej respekt. Vlastně ho mám dodnes. Lomy jsou studené, zákeřné a hlavně v nich není moc vidět. Všechny ty sinice, chaluhy, rozvířené bahno a další vodní komponenty radikálně snižují viditelnost, takže dohled z bodu A do bodu B bývá vskutku tristní. Reálně dva tři metry, když se zadaří. Když se nezadaří a je všude kolem přehršel bordelu (zejména když nějaký nepříliš motorný potápěč bezděky zakope ploutvemi), neuvidíme před očima ani svou vlastní ruku. Proč se tedy potápět v lomech? Co na tom kdo má? Pro zapálené potápěče je to nutkání. Intenzívní volání, které nepřestane, dokud se výstroj nesmočí ve vodě. Je to styl života, výzva, pocit z pokoření vodního živlu. Jsou to doplňkové ponory mezi jednotlivými výjezdy k moři. Je to trénink. Je to vášeň. Setkání s přáteli. Společenská událost. Je to všechno dohromady. Pro mě je potápění v lomech všechno výše uvedené, plus ryby. Vodní svět je pro mě, co se týče potápění, ...

Když jsem s potápěním začínala, ze všech stran jsem slýchala o potápěčském safari a neměla absolutně ponětí, o čem je řeč. Věděla jsem jenom, že potápěči tráví celý týden na širém moři a nevrací se ke břehům ani na noc. Tehdy mi to přišlo jako čiré šílenství. Kdo by chtěl být zavřený týden na lodi s nulovou šancí vzdálit se do svého soukromí? Zároveň jsem ty ochotníky strašně obdivovala. Musejí být v potápění ohromně zkušení, když se dobrovolně vydají na takovou plavbu. Tehdy jsem si vůbec neuměla představit, že se něčeho podobného budu účastnit také a že dokonce nebudu snít o ničem jiném 😊 . Ale nikdo mi vlastně nikdy nebyl schopen pořádně vysvětlit, jak to na takové lodi chodí. Všichni říkali to samé, a totiž, že se člověk pořád jen potápí. Ale co se dělá potom? Mezi ponory, nebo večer, než se jde spát? Kdo se stará o jídlo, kdo rozhoduje o tom, v jaké lokalitě se bude skupina potápět? Tyhle všechny otázky mi kolovaly hlavou bez uspokojivých odpovědí...