Přeplout celou Gulášku na sto barů zvládnou jen ryby a já :)

Do mého seznamu potápěných zemí přibyla další položka! Slovensko! Konkrétně senecké jezero Guláška pár kilometrů od Blavy. Předpověď počasí nám ale vůbec nehrála do karet se všemi svými slejváky a přeháňkami. Notabene když jsme měli v plánu nocovat ve stanech. Plátěné přístřešky na blátě, boty od bahna, zablácená výstroj. Pár dní před odjezdem tedy reálně hrozilo, že celá akce, na kterou jsem se tak těšila, kvůli nepřízni počasí padne. 

Naposledy jsem se potápěla na začátku června a moje plíce už vykazovaly solidní absťák, tudíž jsem byla přeochotná jet na Slovensko za každou cenu. Představa zimy, mokra a špíny sice odrazovala i mě, ale kousla jsem se a byla ochotná podstoupit cokoli. Koupila jsem si nové holiny a připravená porvat se s přírodním živlem jsem ve stanovený den dorazila k místu odjezdu. Přihlášená sebranka významně prořídla, zůstaly jen silné kusy – já a pět borců. Lepší zůstanou :). A jelikož já si odjakživa vždy rozuměla lépe se samečky než se samičkami, byla jsem na následujících 48 hodin dostatečně vyrelaxovaná.

Cesta vesele uběhla a do Sence jsme dorazili poměrně včas. Stany ale nakonec vzaly vniveč, přestože já byla stále naladěná to mokré martýrium absolvovat. Ubytovali jsme se v hotelu vzdálenému od Gulášky cca půl kilometru. Ráno jsem sice děkovala prozřetelnosti, že jsme zvolili tuto cestu a pohodlně se vyspali, ale když pak venku vysvitlo slunce, bylo mi i nepatrně líto, že se to stanování nekoná.

Z prvního ponoru jsem byla vzrušená až na půdu. Podle fotek měla být ve vodě spousta ryb a nejroztodivnějších potápěčských atrakcí. Ty nejlepší kousky se vyskytovaly hned u břehu – několik přerostlých kaprů, kteří mohli všichni do jednoho nakrásně měřit snad 70 cm, přehršel okounů, štiky a další sladkovodní potvůrky, které ani neznám. Během ponoru jsme natrefili i na raka schovávajícího se v jakési traverze potopené. Byl to krátký nenáročný ponor, zbylo mi v láhvi 100 barů, takže jsem si na repete ani nenechala dofouknout flašku. Kardinální chyba! Kdyby se ponor napodruhé vydařil na stejnou dobrou jako ten první, měla by mi stovka barů bohatě stačit. Jenže jsem se přepočítala.

Při druhém ponoru se totiž zvrtl plán najít potopenou loď s uvnitř se skrývajícím sumcem. Voda už byla dosti zvířená četnými kopy mnoha potápěčů, takže jsme plavali a plavali a loď nikde. Bylo to už více než 55 minut a mně se rychle vytrácel vzduch z láhve. Nechtěla jsem plašit a plánovala jsem to tak, že až budu mít posledních deset barů, řeknu si někomu o vzduch. Ale můj buddy mě předběhl, když se tázal na můj vzdušný stav. To už jsem musela vyložit karty na stůl a s bohorovným klidem jsem se přiznala ke 30 barům. Viděla jsem, jak se mému buddymu protočily panenky a nevěřícně se mě zeptal ještě jednou. Jelikož jsme stále nevěděli, kde přesně se nacházíme, vynořili jsme se na hladinu. Čert tomu chtěl, abychom se lokalizovali přesně uprostřed toho obřího jezera. Asi 100 metrů od břehu. Tak to na 30 barů nejspíš nedám, blesklo mi hlavou. Ale rozhodli jsme se pokračovat zpátky pod vodou v cca pěti metrech. Jenže všichni najednou sestoupili až do 12 metrů a to už jsem věděla, že to ke břehu se svým zbytkáčem dát rozhodně nemůžu. Přestože jsem poloviční ryba (a mám na to papíry), žábry zatím nemám 😊. Můj buddy mi pohotově poskytl svůj záložní regulátor a pluli jsme k „domovu“. Na břehu mi všichni jaksepatří vynadali, proč jsem si nenechala dofouknout láhev, ale nakonec jsme se všemu zasmáli, až jsme se za břicha popadali. Potápěčských historek není nikdy dost 😊.

Druhý den už byl na programu jen jeden ponor, abychom se do Prahy vrátili v rozumnou hodinu. Jenže láhve se plnily dosti pomalým tempem, takže ve vodě jsme reálně spočinuli až před jedenáctou hodinou. Cílem ponoru byla ona prokletá loď, plus všechny další atrakce.

Loď jsme našli! Byla sice mnohem menší, než se vyprávělo, ale byl v ní onen sumec! Můj první sumec v životě. Zíral na nás a my na něj, chudáček se v útrobách lodi musel sám dost bát, protože to brzy vzdal a odplaval do hlubin. Vše ostatní už bylo poddružné, všechny ty telefonní budky, kostry, auta a obrácené vany. Ryby jsou prostě nej. Víkend na Gulášce se vydařil nad očekávání. Nejenže pršelo jen jednou a jinak po celou dobu svítilo slunce, ale byla spousta srandy a báječná voda. Jsem strašně ráda, že jsme to neodpískali hned v začátcích. Mnohem radši bych mrzla ve stanu, než pak litovat, že jsem nikam nejela.