Jana: The Scuba Diver - Potápění v Egyptě

Měsíc červenec Barakuda uzavřela potápěním u slovenských bratrů a sester, a to na nejčistších tamních jezerech – Guláška a Čierna Voda. Osvětové to bylo nejen pro skoro křišťálovou vodu (ve srovnání s českými lomy), ale také díky tomu, že jsem si opět vyzkoušela pár nových věcí. Občas i nedobrovolně. Nevím, čím to je, ale slovenská voda je oproti té české úplně iné kafe. Nejenže je úžasně teplá, ale hlavně je průzračná, kam oko dohlédne. Slováci prý říkají, že je-li vidět na méně než osm metrů, stojí ponory za starou belu. Osm metrů! Co bychom za takovou viditelnost dali třeba na Srní, kde jsem měla problém dohlédnout na počítač. Takže tahle záležitost s viditelností jasně dokazuje, proč Slováci nejezdí potápět k nám. Kdo by si dobrovolně kazil chuť kalnou a studenou vodou, když má za humny skoro světová jezera. Čierna Voda byl takový malý zázrak. Pod hladinou je vše krásně vyvázáno a Slovensko se, co se týče podvodních atrakcí, nemá vůbec za co ...

Barakuda vycestovala za potápěním do Rakouska! Pro mě to znamenalo jediné. Rakousko se oficiálně stalo mou DESÁTOU zemí, kde jsem se smočila svoje neoprénové / trilaminátové svršky! Zní to skoro až mysticky, protože mi pořád připadá, že jediné místo, kde se potápím, je Egypt. I když mu už docela slušně šlape na paty Chorvatsko. Ale s děravou patou Egypt nechodí a já neoblomně věřím, že už se tam za pár týdnů budu zase nořit. Tenhle text je ale o Rakousku, konkrétně o jezeře Attersee, kde se můj tým na Cyrila a Metoděje rozhodl rozbít stany a uskutečnit nějaké to (skoro) domácí máchání. Attersee je obrovská vodní plocha přes 50 km dlouhá a nejhlouběji sahá téměř ke 170 metrům. Těžko říct, do takových nížin se žádný z nás nepodíval. Snad jen místní potápěči s rebreathery a podvodními skútry. Oni ti Rakušáci tenhle předraženej vercajk snad fasujou k potápěčské kartičce 😊 . Nám stačilo těch plus mínus dvacet pět metrů, kde stejně bylo vidět velký kulový. Z kempu ...

Třistašedesátpět. Taková je aktuální bilance mých zapsaných ponorů, 365x jsem vlezla s „kyslíkovou bombou“ do vody a ven. Trochu mi to číslo symbolizuje 365 dní v roce a svádí k závěru, že jsem pod hladinou strávila celý rok života. Samozřejmě tomu tak není, protože většinu potápěcích dní jsem podnikla více než jeden ponor, ale s určitým nadhledem se dá říct, že tam ten rok víceméně figuruje 😊 . Přesto mi ta cifra pořád přijde neskutečně nízká. Paradoxně. Protože čím vyšší rok od roku je, tím menší mi (adekvátně k počtu let, co se potápím) připadá. Ale ta suma není koneckonců důležitá. Podstatné jsou zážitky, lidi a lokace, kde k ponorům dochází. A mé 365ky jsem nedosáhla nikde jinde, než na místě veřejností velmi žádaném, malebném a legendami opředeném – na lomu Velká Amerika. Byl to víkend jako z pohádky. Akce plánovaná měsíce dopředu. Lidí tam dole byla fůra, přestože je oficiálně lom kvůli bezpečnosti veřejnosti nepřístupný. Ale potápěči mají sem t...

Akce kulový blesk fungují skvěle a pořekadlo, že nejlepší jsou neplánované akce, platí do písmene. S Barakudou jsme totiž na odjezd do Chorvatska měli zhruba jen týden. Sešlo se nás báječných patnáct statečných, ba co víc. Až na jednu výjimku jsem mezi všemi těmi chlapy byla jediná žena. Kdo by nebral mít s sebou svůj vlastní harém? 😊 A hlavně – konečně jsem si začala pořádně užívat svého statusu divemastera. Nepřestává mě udivovat, že můžu mít jako holka mezi ostatními potápěči určitý respekt. Já osobně považuju potápění za sport spíš pro chlapy a pořád mi hlava nebere, že je spousta mužů ochotná nechat se vést, potažmo i učit od holky. Kam se podělo to bájné mužské ego, přes které obyčejně nejezdí vlak? (Nebo chtějí holku vepředu, aby jí mimoděk očumovali pozadí 😊 ). Možná jsem staromódní a koukám se na věc optikou tradičního rozdělení světa na silné a křehčí pohlaví, ale já prostě v potápění chlapy uznávám víc. Teď střílím do vlastních řad, ale osobně bych se neúč...

Tahle doba je jako stvořená pro obrážení domácích lomů, protože kdy jindy, než teď, si je nadšený potápěč může dosyta vychutnat. Aniž by ho rozptylovalo potápění za hranicemi. V téhle republice je vodních ploch jako máku (nebo spíše řepky), tudíž kdo váhá, nepotápí. Kajícně se přiznávám, že jsem lokalitu nedomyslela do detailů, protože byť je lom Lomeček velmi oblíbený, je přece jen poněkud z ruky. A málokomu se chce na otočku řídit přes dvě hodiny tam a stejnou dobu zpátky (Což není můj případ. Já bych za potápěním jezdila třeba až na konec světa. Za prvé miluju potápění a za druhé miluju řízení). Nicméně, odvážlivci se našli a ve finále se nás na místě sešla slušná skupinka pěti akvamenů a jedné akvaženy. Lomeček je menší lom u Domažlic, ale nadchnul mě hned na první pohled. Opečovávaný areál s vícero možnostmi využití volného času. I voda příjemně překvapila. Už ze břehu se dalo říct, že dole bude viditelnost takřka nekonečná, protože s tak čirou hladinou jsem s...