Divemasterem na Bali: Den první

Ve zkratce - vzala jsem si měsíc neplacené dovolené a odjela na Bali účastnit se divemaster kurzu, k čemuž jsem směřovala poslední dva roky. Ta chvíle s velkým CH právě nastala. Tímto textem otevírám seriál Divemasterem na Bali, kam budu pravidelně přispívat a komentovat, jako takový kurz na druhém konci světa probíhá.

První potápěčský den na Bali za mnou! Přiletěla jsem teprve včera ráno, ale čas tu letí jak splašený a mám pocit, že už tu jsem minimálně týden. Čím začít? Když opominu dlouhatánský let do Denpasaru, kdy jsem měla zpřelámané všechny kosti a zmačkané svalstvo od nekonečného sezení, a kdy mě vedle sedící Ruska polila tomatovým džusem, bylo všechno dle plánu. Na letišti mě čekal řidič s mým jménem, takže jsem neměla daleko k tomu, abych si připaala jako Rockstar. Dostala jsem od něj dárek na přivítanou – kovovou láhev na pití od mého diving centra a uvítací dopis, kde mi sdělovali všechno potřebné prozatímní info. Měla jsem mít orientaci až druhý den, takže celý zbytek dne ležel přede mnou. Na Bali jsem přiletěla k ránu kolem osmé místního času, ale je tu šestihodinový posun, takže u nás doma byly dvě ráno a to bych normálně byla už dávno v posteli. Takže jsem si jen skočila koupit vodu a padla do peřin jak zabitá. Ubytování je hodně základní. Jen dvě postele, koupelna, lednička. Není tu kuchyň ani pračka, takže když se mi nebude chtít hodit oblečení do veřejné prádelny, vrátím se ke starým dobrým egyptským rokům a budu si spoďáry přepírat v umyvadle. Na dvorku přes zeď nám tu v jednom kuse huláká páv. Kdo kdy byl na Srí Lance nebo v podobných zemích, dokáže si představit, co je to za rámus. Pokoj sdílím se slečnou z Fidži, ale nejsem vůbec překvapená. Když jsem žila v Egyptě a v Emirátech, sdílela jsem ubytko s kdekým. Od Nigerijky, Ukrajinek, Egypťanů, až po Srílančanky a Thajky. A celkově tady v diving centru je skupina kurzantů strašně mezinárodní. JAR, Mexiko, Austrálie, Anglie, Německo, Indie, Švýcarsko a samozřejmě Bali. Já jsem prý jejich první česká kurzantka. Není to hezké? Ale Prahu znají překvapivě všichni. To je divné. Jsem zvyklá cizincům říkat, že žiju vedle Německa 😊.

Co se potápění týče, dneska mě vzali na loď seznámit se s místními lokalitami. Hodinka cesty minivanem do přístavu Padang Bai. V autě jsme se vzájemně oťukávali a musím říct, že skupinka Divemaster stážistů je fakt pecka. Jsou všichni mladší než já 😊. Ale stará se necítím, to určitě ne. Zarazilo mě, když všichni obdivně vzdychli nad počtem mých ponorů. Blížím se závratně ke třem stovkám, ale to číslo mi nepřipadá vůbec vysoké. Naopak. Čím více ponorů mám, tím si připadám méně zkušená. Ale ostatní žasli. Dokonce mám prý víc ponorů, než někteří jejich instruktoři. To zase klesla čelist mně. Jak můžu dělat instruktora potápění, když nemám napotápěno skoro nic? Nelžu si tak trochu do kapsy? To je to samé, jako kdyby mě v autoškole učil řídit někdo, kdo najel teprve deset tisíc kilometrů. Každopádně mi takhle skutečnost trochu vzala obavy. Cítím se teď pohodlněji a sebevědoměji, když vím, že mám nad ostatními trochu náskok.

Ale k samotným ponorům. Můj úplně první ponor v Indonésii. Vodu jsem rozhodně čekala mnohem teplejší, než ve skutečnosti byla. Podle netu by měla mít kolem 27 stupňů Celsia, ale pravda byla o trošku níž. Reálně 24 – 25. Což není málo, ale moc také ne. A jelikož jsem si s sebou přivezla jen 3mm neoprén, protože se mi nechtěl tahat ten velký, klepala jsem pod vodou kosu. Viditelnost reálně kolem patnácti metrů, což nebylo vůbec špatné. Když to srovnám s Vietnamem, kde jsme chvílemi neviděli na tři metry, bylo to více než dostatečné. Ale Egyptu a jeho viditelnosti třeba až 40 metrů se to samozřejmě vyrovnat nedá. Já celkově všechno potápění srovnávám s Egyptem. Egypt je pro mě, co se potápění týče, top a nepřekonalo ho zatím nic. I když tady na Bali je to moc hezké. Maličké roztomilé korálové útesy, barevné rybky, v podstatě stejné jako ty egyptské, až na pár výjimek. Spatřila jsem několik druhů, které neznám. Je tu spousta hvězdic, nahožábrých plžů, viděli jsme i hejno barakud, rejnoka, murénu a dokonce ŽELVU! Věřte nebo ne, hned na prvním mém balijském ponoru se objevila želva. Bála se chudinka, to na ní bylo hned poznat, když se snažila co nejvíc vecpat pod převis korálu. Takže za mě byl první ponor na Bali skvělej. Až na jeho délku. Třicet pět minut pod vodou snad ani nemá cenu zapisovat do logbooku. To se nevyplatí si ani namáčet vercajk 😊.

Druhý ponor už byl výrazně chladnější, poprvé v životě jsem na vlastní oči viděla termoklin, neboli vrstvu vody, která je výrazně chladnější/teplejší, než ta pod/nad ní. Rybky byly báječné, to snad ani nemusím zmiňovat, ale je jich přece jen nějak málo, než bych si představovala. Ale radost mi udělala velká chobotnice. Ta byla parádní. Suma sumárum nepotřebuji ke štěstí proslulé balijské manty nebo měsíčníky Mola Mola. Stačí mi želva s chobotnicí 😊.

Samotné diving centrum Blue Season Bali je super. Je to kvalitně zorganizované, vše co tam má být, tam je. Včetně bazénu, umývacích kádí, tréninkové místnosti atd. Je tu k dispozici dokonce i kávovar a to unlimited. Což je vskutku splněnej sen. V ubikaci nemáme v pokoji ani rychlovarnou konvici. Ještě včera jsem přemýšlela, že bych tady jednu koupila, protože bez kafe já nevydržím, ale teď už je to bezpředmětné. Budu chlemtat „Kopi Luwak“ v centru 😊.

Večer jsme se se stážistama sešli v italské restauraci k seznamování. Je tady obrovská spousta lidí a musím se hodně soustředit, abych si zapamatovala jména. Prostředí je tu takové divoké. Samá auta a skútry. Při přecházení silnice musím dávat sakra pozor, abych nevlítla někomu pod kola. Přemýšlím, že si taky v den volna půjčím jeden ze skútrů (koneckonců vyběhala jsem si kvůli tomu mezinárodní řidičák), ale asi si to budu muset ještě hodně rozmyslet. Vypadá to dost nebezpečně a zlomit páteř si tu rozhodně nehodlám. Už jen proto, že by mi propadlo kurzovné 😊. Všude tedy chodím pěšky podle GPS. Není to moc daleko. Diving centrum je vzdálené pěší nohou tak 25 minut, pláž jakbysmet. Apropos když už mluvím o pláži… je to teda děs běs. Asi jsem na špatné straně ostrova, ale takové to katalogové panorama – liduprázdné zátiší s palmami, to tedy rozhodně není. Spíš ten pozemek připomíná vybydlené pískoviště, žádná romantika se nekoná. Nečekala jsem žádné zázraky, jak to může například z filmu Jíst, meditovat, milovat působit, ale tohle byl obrázek jako z kdejaké pláže v italském Rimini. Ale jak už jsem řekla, nepřijela jsem se sem slunit, ale soustředit se primárně na potápění. Netoužím si ani projet ostrov a jeho vnitrozemí, i když i na to možná dojde řada. Jednou v týdnu máme volný den, takže hned co navštívím místní želví nemocnici, asi si pronajmu skútr a pofrčím do neznáma.

Ostatně transport tu nebude úplně tak divoký. Funguje tu něco ve stylu Uberu – jakýsi GoJek, kde si můžu zavolat auto, nebo jenom skútr a odveze mě to, kam budu chtít. Asi toho někdy využiju 😊.

Těším se na zítřek. Budu se snažit psát zážitky a dojmy každý den, respektive tak často, jak se věci budou hýbat kupředu. Ale to tady asi nebude vůbec problém. Zatím mám dojem, že čas letí jako bláznivý. Skoro se vidím, jak za měsíc při odjezdu budu bulet jak želva 😊.