Divemasterem na Bali: Ukočíruj drift, najdi závaží a nakresli mapu

Poslední tři dny byly vcelku náročné na uchopení situace. Z hlediska divemaster kurzu. V prvém případě jsem byla pověřená vést ponor osmi lidí v poměrně divočejších podmínkách, než je obvyklé. Druhá situace vyžadovala poradit si s vyhledáváním ztracených předmětů pod vodou. A poslední případ se týkal zmapování potápěčské lokality.

Když to vezmu popořádku, nejprve jsme se všichni divemaster adepti nalodili na – dle místních poměrů – luxusní plavidlo, ale dle poměrů mých spíše na rozkolébanou rybářskou bárku. Cílem byl ostrov Nusa Penida, který je celosvětově proslulý díky výskytu velkých mant a hlavně měsíčníků Mola Mola, což je snad nejvtipnější ryba na světě. A pořádně velká. Já jsem se radši držela zpátky a moc nedoufala, že se nám poštěstí vidět něco velkolepého. Já na střety s vzácnými živočichy moc štěstí nemám. Takže jsem byla smířená s tím, že se možná objeví nějaká ta želva. Což je samo o sobě samozřejmě fantastické až na půdu. A hned při prvním ponoru jsme jich potkali snad šest! Na tak malém prostoru v Crystal Bay bylo doslova přeželvováno, až oči přecházely. Ale žádné manty ani měsíčníci se nekonali. Což nás ale o pár minut později vyvedla druhá skupinka z omylu. Oni Mola Mola spatřili a to dokonce na blízkost takřka neuvěřitelnou. Co ale zamrzelo víc, že ta daná skupinka plavala jen pár desítek metrů před námi. Nám už měsíčníci unikli. No, však říkám, že mám pech.

Vedení ponoru

Druhý ponor byl takzvaný drift, při němř se potápěči bez jakékoli fyzické aktivity jen nechávají nést proudem a na konci cesty je loď vyzvedne zpátky. Odpadá tedy nutnost sledovat trasu a hledat cestu zpátky k lodi. Proud byl opravdu dost silnej, nebála bych se říct, že mohl mít i tak sedm kilometrů v hodině. Sotva jsme se stačili vyhýbat korálům při té rychlosti 😊. Ale co je na tom všem zajímavé, že drift se konal i na ponoru třetím. Tentokrát jsem byla vybraná jako vůdce, tudíž jsem měla na starosti brífink před ponorem, i samotnou trasu. Brífink by mi sám o sobě dělat problém neměl, protože v Egyptě jsem jich absolvovala desítky. Sice jako posluchač, ale věděla jsem, co říct a proč. I tentokrát jsem uspěla, minimálně na 80 procent. Zapomněla jsem jen zdůraznit dávat pozor na podmořský život a na nic nesahat, nic nebrat. Zrovna já, taková ekologistka 😊. Co mě ale trochu vyvádělo z míry, byla skutečnost, že se moje skupina výrazně rozrostla. Normálně jde o grupu víceméně čtyř lidí, ale v mém případě se dvě skupiny spojily do jedné a já hned měla na starosti osm hlav. Oukej. V Egyptě jsem už pár ponorů vedla, takže jsem si nebyla úplně rozklepaná, ale jistá nervozita byla samozřejmě na místě. Přece jenom bylo to poprvé na Bali, byla jsem pod dozorem dvou instruktorů a dělo se to na místě, kde jsem se nikdy předtím nepotápěla. Ještě ke všemu divokej drift. Ale moji svěřenci mi to bohužel udělali ještě divočejší. Pod vodou půlka skupiny doslova přišla o rozum, protože se začali mezi sebou pošťuchovat, handrkovat a škádlit a každej se díky vztlaku ocital rázem o tři metry hlouběji než já, nebo taky dva metry nade mnou. Měla jsem co dělat, abych je vrátila zpátky do latě. K tomu nás ještě neuvěřitelným způsobem strhával ten šílený proud, tudíž se několik potápěčů objevilo přede mnou a já musela vystřelit dopředu, čímž jsem zase kvůli horší viditelnosti ztratila z obzoru ty potápěče úplně vzadu. Musím říct, že jsem toho měla po dvaceti minutách plný brejle a modlila jsem se, aby čas vypršel opravdu hodně rychle. Byl to horor, což přiznal i hlavní instruktor a všichni se mi pak omlouvali, ale prý jsem je zvládla ukočírovat na jedničku. Takže jsem vlastně ráda, že to takhle proběhlo, protože jsem měla možnost si vyzkoušet, jak se ovládá neovladatelné 😊.

Search and Recovery

Druhý den jsme strávili na moři – na pláži před potápěčským centrem. V hloubce sedmi metrů jsme v týmu tří lidí měli za úkol najít ztracený předmět. Nejprve malou karabinu a poté pás se závažím. V prvním případě jsme zvolili hledání v kruhu za pomoci lanka a karabinu našli v podstatě během několika málo minut. Horší to bylo s hledáním závaží. Techniku „rostoucího čtverce“ jsme si vybrali správně, ale nejprve jsme zvorali odpočítávání vzdálenosti a pak i navigaci dle kompasu. Takže jsme ta olova hledali na třikrát. Půlhodinku to ukradlo. Zapotili jsme se pak i při vyzvedávání závaží pomocí lift bagu. Tedy hlavně při uvazování lodního uzlu a dalších jiných uzlů. Byli jsme ve vodě už 75 minut a klepaly se mi prsty zimou, takže jsem měla co dělat, abych to lanko udržela v rukách. I tak jsem ty uzle pokazila, kde se dalo. Musím to ještě hodně trénovat. Ale na závěr dne jsem si spravila trochu náladu šnorchlováním na 800 metrů. Což bylo spíš za odměnu, než jako úkol. Naštěstí jsme to prováděli v oceánu a ne v tom mini bazénu, jako jiní chudáci. Jediná nevýhoda byla, že jsem se málem chytila na háček místnímu rybáři 😊.

Mapování

A dnešní den patřil mapování destinace. Byla jsem z rána trochu zklamaná, protože jsme se opět jeli potápět do Padangbai, kde už jsem vyskytla během posledních sedmi dní potřetí. Chtěla bych vidět taky jiná místa, i když musím přiznat, že v Padangbai jsou fantastické kreaturky pod vodou. Například dnes jsem našla obří, ale doslova obrovskou sytě zelenou krevetu, která mohla mít tak 12 centimetrů na délku a 4 centimetry na šířku. Pochodovala si to po dně jakoby nic, a protože jsem něco takového viděla poprvé v životě, neváhala jsem tu potvůrku chvíli pronásledovat 😊. Že jsem přitom zapomněla na mapování dna, mi vůbec žíly netrhalo. Každopádně pod vodou jsem si zaznamenávala každý kámen, každou rybu i korál, abych pak po ponoru mohla vytvořit super luxusní mapu lokality. Pracovali jsme v týmu, takže jsme na celou tu robotu byli čtyři. Nikdo pořádně nevěděl, jak to dělat. Instruktor nás schválně nijak neproškolil, nechal nám volné ruce a hodil nás do vody. Což je vlastně taky dobře, protože se naučíme sami. Z nás čtyř jsem byla evidentně nejzpůsobilejší, protože jsem na mapě odvedla největší kus práce. Ale vůbec mi to nevadilo, naopak jsem byla ráda, že veškerý kredit půjde na mou adresu. Famózní mapu jsme vytvořili. Fakt že jo 😊.

Uvidíme, co přinesou další dny. Začíná to být čím dál tím dobrodružnější. Už jsem se krásně adaptovala na místní prostředí, zvykla jsem si na lidi, vím, kde si co zařídit. Tady na Bali je život takový free. Všichni se na sebe usmívají, i cizinci, když se potkají na chodníku. Je tady hodně znát takový ten baťůžkářský život. Kdekdo má dredy, hromadu tetování a piercingů, hippie oblečení, batoh na zádech. Připadám si tu o dost mladší, než doma, ani nevím proč. Možná je to tím, že jsem obklopená mláďaty z celého světa, kteří mají stejný cíl – potápění, životní prostředí a blahobyt planety.