Divemasterem na Bali: Na kontě mám 300 ponorů a jednu závislou potápěčku

Můj divemaster kurz už je skoro v půlce. Jsem na Bali sotva čtrnáct dní, ale připadá mi to zdlouhavé, abych pravdu řekla. Upřímně, nenaučila jsem se zatím nic moc nového, co bych ještě nevěděla. Snad jen trochu víc teorie z manuálu, jak správně demonstrovat základní dovednosti ve vodě, a taky jak si dát do kupy svoji výstroj, kterou mi místní dobráci v dobré víře nevědomky rozmontovali 😊.

Posledních pár dní jsem byla předurčena k asistování při kurzu Open Water s reálným studentem. Šlo o mladou Američanku původem z Číny a já byla doprovodem, podporou a asistentem v jednom jak jí, tak hlavně jednomu z našich instruktorů. Celý první den jsme všichni tři strávili v bazénu, kde holčina musela předvést podvodní dovednosti po řádné demonstraci instruktora nebo mě. Vyměnit si pod vodou automatiku, předvést neutrální vztlak, sundat si masku, apod. Já většinou fungovala jako taková podrž taška, ale právě to je jedna z úloh divemastera – asistovat instruktorům při vyučování 😊.

Druhý den už jsme společně vyrazili na moře, kde po zopakování několika bazénových cvičení už došlo na reálné potápění a kochání se rybami. Ponor jsem vedla já a musím říct, že tolik jsem se v životě ještě nenaotáčela, jako tady. V podstatě jsem se ohlížela každou ani ne minutu, abych se ujistila, že mi studentka nevylítla na hladinu jako balón, nebo naopak neklesla do hlubin vodní říše. Byla to výzva pro obě z nás. Obě jsme procházely zkouškou a měly dostat za svůj výkon hodnocení. Já jsem snad prošla uspokojivě 😊.

Nejlepší byl pak už ten poslední den a závěrečný ponor. Vycestovali jsme do potápěčské lokality Tulamben, kde je potopen vrak USAT Liberty z druhé světové války. Obyčejně je to cesta tak na dvě a půl hodiny autem, ale tentokrát se ve městě konal jakýsi triatlon a většina silnic byla uzavřena. Takže přestože jsme vyrazili už v 5:30 (!) ráno, dostali jsme se na místo až někdy kolem deváté. Ale když teď odbočím od samotného OWD kurzu, ta lokalita byla nádherná – kamenná pláž, černý písek z nedaleké sopky Agung, spousta korálů a ryb a vrak z války. Co víc si přát? Největší radost mi ale udělala naše studentka, když se mi svěřila, že se stala závislou na potápění. Během kurzu jsem si ji dobírala, že takhle skončí a nevěřila mi. A teď mi dala za pravdu 😊. 

Vrak byl sám o sobě už ruina. Loď byla potopena v roce 1942, když ji torpédovala japonská ponorka, ale vrak lodi vypadá mnohem starší, než ve skutečnosti je. Možná je to všemi těmi koráli, které loď obrostli. Každopádně na místě se nacházejí želvy, barakudy, Nemo, a spousta dalších barevných rybek. Za mě je toto místo jedno z těch TOP. A zapsalo se do historie i z jiného důvodu. Právě tady a nikde jinde jsem dovršila magické číslo 300 ponorů! Z mého pohledu to pořád není vysoké numero, ale ostatních vypadávají oči z důlků. Já budu valit bulvy, až dosáhnu první tisícovky 😊.

Sopka Agung

Proto jsem měla radost nesmírnou, když jsem na Tulamben byla napsaná i na další den. Tentokrát už bez kurzantky, jen jako ponor pro kvalifikované potápěče, simulovaný mými spolustudenty. Byla jsem docela nervózní, ale brífink jsem zvládla v pohodě. Ponor už byl horší, protože se mi potápěči rozutíkávali do všech stran a já měla dost práce je udržet pospolu. Navíc mi zakázali používat signalizační kuličku na láhev, takže jsem si nemohla přivolat pozornost zvukem. Což je docela makačka, když každý potápěč kouká po svých a zrovna dvakrát ho nezajímá, co mu chci sdělit já 😊.

Druhý ponor už byl mnohem snazší a uvolněnější. Už jsem věděla, do čeho a s kým jdu, i ti druzí byli obeznámeni s tím, co můžou očekávat ode mě. Lépe jsem se vyznala i ve vraku samotném, takže mi nedělalo potíže tu loď najít (jako při ponoru č.1), ale bez problémů jsem našla i cestu do vnitřku. Pohodový oddychový ponor. Ale ulevila jsem si, když bylo po všem. Ono se to nezdá, ale nervozita, že něco pokazím, tam je vždycky. Zvlášť když vás sledují čtyři páry očí a čekají na vaši chybu 😊.

Každopádně můj seznam věcí, které je potřeba v divemaster kurzu absolvovat, se den po dni zmenšuje. Kromě asistování u kurzu OWD jsem dále úspěšně prošla workshopem Skin Diver a Discover Scuba Diving. Největší radost ale mám z teorie, respektive z první části závěrečných vědomostních zkoušek. Test jsem vyplnila na 98% s jedinou chybnou odpovědí (60 otázek). A to ještě vinou staršího vydání mého manuálu, kde byla správná odpověď zastaralá a v nové edici už opravená. Takže technicky vzato jsem v testu uspěla plným počtem. Dmu se pýchou, že jsem taková šprtka 😊.

Odbočka k technice

Všechno se občas pokazí a zásah technicky zdatné osoby bývá nevyhnutelný. Moje automatika začala samovolně upouštět vzduch, takže jsem si musela vypůjčit náhradní. Což o to, to je samo o sobě brnkačka. Horší je, že já používám závit DIN a tady na Bali je populární YOKE. Takže si musím vždycky ráno připravit láhve na DIN, tzn. odšroubovat z ventilu takový ten „nástavec“ na YOKE. Jenže erární automatiky jsou vždycky s YOKE. A když potřebuju náhradní automatiku, musím zase do ventilu láhve připravené na závit DIN našroubovat onen „nástavec“ na YOKE. Zní to komplikovaně, ale v podstatě tady jen ustavičně šroubuju závity 😊. Nejjednodušší pro mě bude koupit si adaptér YOKE, který můžu libovolně našroubovat na DIN a vesele je střídat podle potřeby.

Když už jsme u té techniky, musela jsem si tuhle i poopravit vypouštěcí ventil na žaketu, který mi vesele odšrouboval a nepřesně zpět namontoval jeden z instruktorů ve snaze zbavit mě unikajícího vzduchu z žaketu. Teď už mi naštěstí nic nebublá. Dále mi dělá starosti je moje zátěžová kapsa, kterou jsem si koupila novou, protože u té staré se mi rozjel zip. Ta nová tak úplně nepatří k mému typu žaketu, je menší a neustále mi pod vodou vypadává. Vždycky to se mnou dost škubne, a pak tu kapsu musím cpát zpátky tam, kam patří. Mám já to těžký život tady 😊. Tolik pro dnešek z techniky.