O želvách na Bali, černém trhu s vajíčky a líhnutí nových želviček

Dnešní text bude o želvách – nejen na Bali. Netýká se tak úplně potápění, ale želvy k podvodnímu světu patří a také my potápěči jsme dychtiví všech informací o mořské i sladkovodní říši, o ochraně oceánů a o způsobech jejich konzervace. Tudíž se s dovolením ponořím do povídání o místním želvím centru tady na Bali. Myslím, že nebude od věci spoustu želvích faktů zprostředkovat, objasnit a poučit se o nich.

O želvím centru na Bali jsem se dozvěděla ještě předtím, než jsem na ostrov doletěla. Vždycky si před každou cestou více či méně podrobně vyhledávám informace o atraktivních místech a činnostech, abych byla zorientovaná od první chvíle a neztrácela čas bloumáním na místě. A Turtle Centre jsem si na svůj seznam míst k navštívení zaznamenala hned jako první bod.

Hned ráno mého prvního dne volna na Bali jsem si přes místní „Uber“ GoJek objednala dopravu na skútru a zamířila na poloostrůvek Serangan, což je zapadákov nehorázných rozměrů, ale aspoň mají želvičky klid 😊. Vstupné bylo nulové, pouze mě slečna „vrátná“ požádala o dobrovolný příspěvek na konci prohlídky. S tím jsem každopádně počítala. Byla jsem rozhodnutá jim tam nechat nějaké všimné i bez požádání. 

Celkový prostor nebyl nijak závratně velký, ale byl čistý, hezky uspořádaný a bylo znát, že centrum vede ruka spořádaná. Kromě informativní sekci o životním cyklu želv, jejich ohrožení, nepřátelích a možnostech k záchraně, se v prostoru nacházely i nádrže s nemocnými želvami a pískoviště, kde byly aktuálně zahrabány čtyři várky vajíček. 

Nové želvy se rodí již za cca 40 dní 

Od momentu, kdy želva do písku naklade plus mínus sto malých vajíček velikosti pingpongových míčků, do okamžiku vylíhnutí nových želviček uplyne cca šest týdnů. Záleží na jednotlivých druzích želv, každá to má jinak. Já jsem měla obrovské štěstí, protože ti malí bezbranní tvorečkové se klubali na svět zrovna ve chvíli, kdy jsem se nacházela v areálu. Tohle si člověk nenaplánuje. To buď vyjde, nebo nevyjde, aby byl člověk přítomen u okamžiku líhnutí. 

Mimochodem víte vůbec, proč se říká „Brečí, jako želva“? Želva při kladení vajíček produkuje spoustu tekutiny z očí, což může vypadat jako že jí klazení vajíček způsobuje bolest. Ve skutečnosti želva slzí, aby jí na souši nevysychaly oči. Je to zcela přirozený obranný mechanismus 😊.

Já dosud měla z pekla štěstí na okamžik, kdy jsem byla svědkem kladení vajíček do písku. Stalo se to před necelými dvěma lety na Srí Lance. Naše pláž patřila k zátoce, kde se želvy hojně vyskytovaly a pásly se mořskou travou. Logicky si proto ke kladení vajíček vybíraly danou lokalitu. Děje se to převážně po setmění, a když jsme se jednoho dne vraceli z večeře, na jednu takovou velikánskou želvu druhu Olive Ridley (Kareta zelenavá) jsme narazili. 

Želva k samotnému aktu zbavení se vajíček potřebuje hodinu dvě času, takže jsme byli doslova uvězněni před vchodem do ubytování, protože želva se nesmí vyrušit. Ale vůbec mi to nevadilo, naopak. Přála jsem si tohle zažít strašně dlouhou dobu a tohle byl doslova splněný sen. Spatřit na vlastní oči takový zázrak, jakým je kladení želvích vajíček do písku. Komu z nás se to podaří? 

Proč se želví vajíčka kradou a prodávají na černém trhu?

Tehdy jsme s místním samozvaným ochráncem želv vajíčka vybrali z písku a přes noc je schovali do uzamčeného pískoviště, abychom zabránili pytlákům vajíčka ukrást. Děje se to bohužel velmi často, že jsou vajíčka kradená pytláky a prodávaná na černém trhu. Za cenu absurdně směšnou. Osud takových vajíček snad ani nechtějte znát. Polívka… 

Bohužel se traduje také to, že se v želvích vejcích nachází spousta energie podporující mužskou potenci, ale je to bohužel nesmysl nezakládající se na pravdě. Želví vajíčko obsahuje zhruba dvacetkrát tolik proteinu a tuku, než běžné vejce slepičí, takže kdokoli k snídani spořádá želví vejce, nedocílí nekonečné erekce, ale užene si tak akorát vysoký cholesterol.

Kromě pytláků jsou pro vajíčka nebezpeční i toulaví psi, kteří do čerstvé jámy (kterou právě želva z posledních sil zasypala svými ploutvemi) vrtají čenichem, a vajíčka požírají. Také draví ptáci mají ve zvyku kroužit nad nebohou želvou a vajíčka rozbíjet zobákem a pít ještě u želvího zadku. Stejný scénář se odehrává při líhnutí želviček, kdy orli a jim podobní dravci slétnou k pláži a uloupí maličkou novorozenou želvičku do zobáku a polknou. Teprve když se želvičky probojují do moře, mají napůl vyhráno.

Bohužel dospělosti se dožívá jen zhruba jedna želvička z tisíce... 

Kdy se rodí samečci a kdy samičky

Tady v balijském želvím centru želvičky nikam spěchat nemusely. Z jámy hluboké zhruba půl metru jim pomáhala dobrovolnice z Německa, která želvičky vybírala z písku a umisťovala do bazénku, kde želvičky pobydou několik dní, než zesílí natolik, aby měly větší šanci zvládnout první kontakt s mořem. 

Jakkoli kvituji veškerá želví centra, která mají snahu karetky zachraňovat, musím s pravdou ven. Tohle umisťování novorozených želviček do bazénů želvám bohužel příliš neprospívá. Od přírody jsou dobře naprogramovány, aby se hned po vylíhnutí svépomocí dostaly do moře a od prvotních okamžiků se učily plavat i obstarávat si potravu. Proto je několikadenní pobyt v bazénů na údajné nabrání sil úplně zbytečné, ne-li kontraproduktivní... 

Mimochodem zajímavý fakt o pohlaví želv – vajíčka, která jsou nakladená do větší hloubky a tudíž chladnějšího písku, produkují samečky. Naopak z vajíček zahrabaných do písku teplejšího se líhnou holčičky. Těžko říct, jakého pohlaví byla ta z želviček, kterou mi místní chovatel položil do dlaně, abych se pokochala. Nebylo to vůbec důležité, nejkrásnější a nejfascinující na tom byl ten fakt, že jsem držela v rukou želvičku dvě minuty starou. Úplně nejčerstvěji vylíhnutou. To byl zázrak. Chudinka vypadala tak křehce a zranitelně. Sotva uměla otevřít oči. Nechtěla jsem ji víc trápit a vrátila ji mezi ostatní její sourozence. 

Těch bazénků s novými miniželvičkami bylo v centru několik. Desítky a desítky karet obrovských (Green Turtle), karet pravých (Hawksbill Turtle) a karet zelenavých (Olive Ridley Turtle). Plácaly se ve vodě tak nemotorně, bylo to roztomilé a srandovní, když si vzájemně skákaly na záda, vrážely do sebe a potápěly se. Nejvtipnější byla vždycky ta malá bublinka vzduchu, která jim vybublala z tlamičky 😊.

Centrum nabízelo možnost želvy finančně podpořit a adoptovat si želví miminko, které bude v nejbližších dnech vypuštěno do moře. Nemohla jsem se neúčastnit. Zaregistrovala jsem se, zaplatila poplatek 150.000 indonéských rupií (zhruba 250 korun) a mohla si želvičku vybrat. Dostala jsem k tomu mističku s číslem, aby tu moji svěřenkyni mohli při vypouštění identifikovat a zdokumentovat. Vybrala jsem si jedno miminko a dala jí jméno Sárka. 

Na památku jsem obdržela želví přívěšek a certifikát s poděkováním za podporu želv. Chytře vymyšlený marketing. Je to takové něco navíc, než když jenom člověk přispěje penězi do připravené kasičky. I tak jsem jim ještě pár peněz do té kasičky hodila. Přes internet žádné peníze posílat nechci a tady člověk aspoň má jakous takous jistotu, že se ten obnos dostane do správných rukou. V návštěvní knize byly miliony podpisů od návštěvníků a dárců, byly to dojemné vzkazy plné díků a pozdravů. Bylo znát, že péči mají lidé z celého světa, nezávisle na národnosti, pohlaví, věku…

Kromě novorozených želviček se v centru vyskytovaly i želvy dospělé, různým způsobem znevýhodněné. Přežívala tam želva bez přední ploutve, o kterou přišla střetem s lodním motorem. Byla tam i želva téměř slepá, které na obou očích vyrostly obří tumory. Ta v centru přebývala už více než rok a podle zdravotního stavu zřejmě už nikdy nebude vypuštěná do volného moře, pokud nebude možný jakýkoli druh operace. 

Ostatní želvy byly zachráněny policií a rybáři od místních pytláků. Byly umístěny v centru na dobu nezbytně nutnou, než se dostatečně zotaví, aby měly sílu vrátit se do moře. I přesto jsem občas měla pocit, že jsou želvy v nádržích drženy zbytečně dlouho. U každé z želv bylo totiž uvedené datum nálezu a leckterá data byla již více než rok stará... Spíš mě přepadl pocit, že tyto želvy drží v centru schválně, aby měli co ukazovat návštěvníkům. 

Pytláci kradou želvy z náboženských důvodů (želva je symbolem dlouhověkosti) a kvůli byznysu samozřejmě. Z krunýře vyrábějí suvenýry pro turisty (klíčenky, hřebeny, figurky, brýlové obroučky, atd.), prodávají želví maso… Nikdy proto, prosím, nekupujte suvenýry vyrobené z želv. Nestojí to za to.

Celkově bylo tohle místo hodně emotivní. Prohlížet si všechny ty bezbranné tvory, a doufat v jejich plné uzdravení, těm malým přát přežití v divokých mořských podmínkách. Bylo mi líto, že jsem se nemohla zúčastnit vypouštění mojí Sárky do moře. Potápěčské povinnosti mi nedovolily být u toho. Ale snad někdy… už jsem to ostatně zažila. 

Taktéž na Srí Lance, kde se nacházelo podobné centrum jako tady. Také jsem měla štěstí, že jsem na místě byla právě ve chvíli, kdy se chystali vypouštět do moře nová miminka. Dostala jsem do kyblíčku šest potvůrek a mohla je jednu po druhé poslat po svých do vody. Neuvěřitelný zážitek. Vidět ty malé hromádky, jak intuitivně upalují směrem k vodě a peláší, co jim ploutvičky stačí, aby v té vodě byly co nejdřív. Byl to jeden z nejšťastnějších dnů mého života. 

Dobrovolničení v želvím centru není tak úplně dobrovolné 

Není to tak dávno, co jsem reálně uvažovala, že se na jedno z těchto míst vydám dobrovolničit. Pár měsíců se starat o želvy bez nároku na plat, na Srí Lance, nebo kdekoli jinde na světě. Bohužel mě hodně zklamal přístup těchto míst, když si za takovou možnost nebáli vyžádat velký obnos peněz. Člověk tam chce pracovat zadarmo a ještě se od něj očekává, že si ten pobyt zaplatí (a teď nemluvím jen o bydlení, ale i o zaplacení za možnost tam dobrovolničit). Je to sprosté. Nemluvím o letence, tu bych si samozřejmě hradila ze svého, ale minimálně nějaké základní ubytování by mohlo být poskytováno bezplatně.

Takže jsem ztratila motivaci vyhledat si více informací a najít místo, kde by po mně nežádali jmění za dobrovolnou práci. Místo toho se potápím a vídávám želvy v jejich přirozeném prostředí. Každý ponor, při němž se objeví želva, je svátkem a požehnáním. Tady na Bali je želv habaděj. Překvapuje mě, že ty pomalé mírumilovné tvory potkáváme skoro na každém ponoru. Místní instruktoři říkají, že je to vzácné, v minulosti se tu tolik želv nevyskytovalo. Zdá se, že nasazení želvích ninjů sklízí své ovoce a populace roste. Což je fantastická zpráva, protože tomu není tak dávno, co se na Bali želvy obětovaly při hinduistických náboženských ceremoniích. Až pět velkých želv na každé ze sta až stopadesáti ceremonií ročně. To je šílené číslo. V roce 1999 indonéská vláda zakázala želvy obětovat a vložila je na seznam ohrožených živočichů. Díky lide, že používáš mozek. 

PS: Na Bali, na Srí Lance i kdekoli jinde, kde se želvy vyskytují, fungují samozřejmě i falešná želví centra, která se navevek tváří jako epicentrum dobrodiní, ovšem opak je pravdou. V nádržích vězní mladé želvičky tak dlouho, dokud se nenajde turista, který si zaplatí jejich vypuštění do moře. To může být i několik týdnů, měsíců i let... A jistě si dovedete představit, co s želvou zvyklou na krmení lidmi udělá vypuštění do volné vody. Dřív či později zahyne...