Konečně se v českých lomech cítím potápěčsky sebejistá. Hlavně díky kompasu!

Slavnostně oznamuji, že jsem konečně přišla na chuť potápění v lomech! Zřejmě už jsem se dostatečně rozpotápěla a zorientovala v těch kalných chladných vodách, že si připadám sebejistá a konečně si to začínám užívat. Lomy už pro mě nepředstavují nepřiznané obavy z neviditelnosti ani ze zimy, ale jen čirou zábavu.

Naplno jsem si to uvědomila minulý týden na Borku, kde jsme, jako Barakuda, trávili víkend. Já ty moje potápníky prostě zbožňuju. Žádná jiná komunita lidí snad není tak svobodomyslná jako právě potápěči. S takovou nenucenou bezstarostností jsem se nesetkala ani na místech, kde by člověk očekával velký životní nadhled. Proto je mi mezi touhle bandou tak dobře. Můžu se dát do řeči s úplně cizími lidmi, a přesto si budu jistá, že si spolu budeme mít celé odpoledne o čem povídat.

Na Borku jsem konečně nabyla tolik potřebnou sebejistotu divemastera, která mi dosud v české sladké vodě chyběla. Už se mi to přeplo v hlavě a dokážu si celý ponor v kalném lomu promítnout už ze břehu. A to nejdůležitější – bez kompasu už nikdy ani ránu. Kompas je pro mě nepostradatelnou součástí výstroje. V moři, kde je viditelnost až za roh, mi ten budík přišel jako zbytečnost. Ale tady v náročnějších podmínkách je to doslova spása. Nevěřila jsem, že může být s kompasem tak snadné najít cestu zpátky. Teď už to vím. Před pár týdny na lomu Jesenný jsem byla bez ukazatele směru úplně ztracená. Asi třikrát za ponor jsem musela vystrčit hlavu z vody a podívat se, kde jsem, jinak bych tam skejsla dodneška. A to jsem se tam (naštěstí) ponořila sama, jinak bych se před svojí skupinou hanbou propadla. Jasně, člověk by se neměl nikdy potápět sám. Je to proti všem standardům, předpisům, výcvikům a koneckonců i proti nedotknutelnému DIR náboženství. Ale ať hodí kamenem ten, kdo se nikdy sám nepotápěl, nebo na to přinejmenším nepomyslel. Na každého jednou dojde.  

Na potápění se mi moc líbí i to, že jsme vlastně spjati s přírodou okolo nás. Potápíme se v „nečisté“ zakalené vodě plné ryb, raků a další havěti a nikoli ve sterilním chlorovaném bazénu. Opékáme dobroty na ohni - na jedovatém a „karcinogením“ oxidu uhelnatém na místo způsobného stolování na bílém ubrusu. Na malou potřebu chodíme nadivoko do lesa, v lepším případě na suchou kadibudku, namísto nablýskané porcelánové mísy. Přespáváme ve stanu či pod širákem, místo hovění si v nadýchaných peřinách luxusního apartmánu. Tak si říkám, co člověku v té přírodě chybí ke štěstí? Všechno tam má. A nemusí ani pořád svítit slunce. I déšť má své kouzlo. A vůbec – pod vodou neprší. Takže proč bychom se jako potápěči měli zneklidňovat nějakými přeháňkami. Buďme rádi za vláhu 😊.

Naše zatím poslední štace byla nedaleko od Prahy – malý ale šikovný – lom Hříměždice. Nezaregistrovala jsem, že by se o něm potápěči mezi sebou nějak zvlášť bavili. Ale proč, to jsem pochopila až nyní, po prvním ponoru. V té vodě ale lautr nic není! Žádná laciná atrakce, jakých je jinde fůra, nic. A to nás kdosi připravoval na to, že budeme z vody lovit toitoiky, které se tam měly údajně nacházet od loňského soutěžení ve skocích do vody. Nevím nevím, ale pod vodou jsem viděla jen jakýsi převrácený vozík a spoustu plechovek od piva. Ti šťastnější z nás našli platné bankovky nebo korálky od nebohých plavců a skokanů (mám další položku do své krabičky podvodních pokladů 😊). Ani co do počtu ryb se na nás nesmálo štěstí. Kromě trochy malých okounů a schovávajících se koi kaprů pod vodou neplavalo nic. Správce lomu nám zadal úkol, ať mu spočítáme mrtvé ryby, které prý napadá místní převeliká štika. A kdybychom s sebou měli harpunu, tak by uvítal její likvidaci, za to, že mu řádí v revíru. Ale nic takového se pod vodou nekonalo. Ta štika musela dobře vědět, že se blíží potenciální nebezpečí a vzala do zaječích. Respektive do štičích. I když zrovna v naší skupině se nenacházel nikdo, kdo by cílené vraždy paní Štiky byl schopen.

Každopádně to byly pěkné ponůrky, přestože mi krční manžetou brutálně nateklo do sucháče. Když jsem ho pak svlékala, vytekl z něj tak litr vody. Stejné množství jsem vyždímala z ponožek. Ale to k suchému potápění tak nějak patří. Jak říká Manuál potápění v suchém obleku – potápění v suchu je mýtus. Každému někdy nateče za flígr 😊. Ať suchá nebo mokrá, nejšťastnější jsem stejně pod vodou a s fáberkou na zádech.