Jak to chodí na potápěčském safari

Když jsem s potápěním začínala, ze všech stran jsem slýchala o potápěčském safari a neměla absolutně ponětí, o čem je řeč. Věděla jsem jenom, že potápěči tráví celý týden na širém moři a nevrací se ke břehům ani na noc. Tehdy mi to přišlo jako čiré šílenství. Kdo by chtěl být zavřený týden na lodi s nulovou šancí vzdálit se do svého soukromí? Zároveň jsem ty ochotníky strašně obdivovala. Musejí být v potápění ohromně zkušení, když se dobrovolně vydají na takovou plavbu. Tehdy jsem si vůbec neuměla představit, že se něčeho podobného budu účastnit také a že dokonce nebudu snít o ničem jiném 😊.

Ale nikdo mi vlastně nikdy nebyl schopen pořádně vysvětlit, jak to na takové lodi chodí. Všichni říkali to samé, a totiž, že se člověk pořád jen potápí. Ale co se dělá potom? Mezi ponory, nebo večer, než se jde spát? Kdo se stará o jídlo, kdo rozhoduje o tom, v jaké lokalitě se bude skupina potápět? Tyhle všechny otázky mi kolovaly hlavou bez uspokojivých odpovědí. A nechtělo se mi věřit, že jde ve valné většině případů o ono omílané: EAT, SLEEP, DIVE, REPEAT. Tedy jíst, spát, potápět se, opakovat. Až při svém prvním safari jsem zjistila, že na lodi opravdu není prostor pro nic jiného, než se jen ráno před šestou (!) vzbudit a s ještě slepenýma očima naslouchat brífinku před ponorem, a hned poté si navléknout výstroj a skočit do vody. Sotva ze sebe po ponoru všichni svléknou veškeré podvodní propriety, už lodní kuchař zvoní na zvonec a svolává k snídani. Následuje cca dvouhodinová pauza, kdy je nejlepší se po jídle natáhnout a dospat to, co se během nočních hodin nestihlo. Takřka v mžiku už divemasteři svolávají k dalšímu brífinku a dalšímu ponoru, po němž okamžitě začíná oběd. Opalovat se a nechat se ovívat svěžím mořským vánkem je po obědě tím nejlepším možným řešením. Ale v momentě, kdy se začnou klížit oči, a mysl začíná unikat do říše snů,  v tu ránu se lodní zvon rozezní znovu, aby svolal posádku k dalšímu ponoru. Po každém úspěšném potápění je rozumné dát si nějakou svačinku, takže i když je do večeře ještě daleko, už lodní kuchař servíruje džus z čerstvě vymačkaného ovoce a nejrůznější jednohubky. Svačinek typu sušenky, slané tyčinky, káva, čaj, apod. je mimochodem na lodi k dispozici přehršel. Jsou volně k mání u samoobslužného pultu. Já osobně jsem se zprvu bála, že budu na lodi hladovět, přece jenom mám v poměru k ostatním nebývalý apetit, ale zkušenost z hned prvního safari mě vyvedla z omylu. Na lodi bylo tolik jídla, že člověk ani pořádně neměl chuť se neustále něčím cpát. Takže přinést si s sebou v kufru zásoby sladkých tyčinek, štanglí salámu a smažených řízků není vůbec třeba 😊.

Svačinkou ale den ještě zdaleka nekončí. Sotva má člověk čas si všechny ponory zapsat do logbooku, už aby na sebe neoprén natahoval znovu. Tentokrát na noční ponor. Na lodi už pomalu vládne uvolněnější atmosféra, přece jen jsou všichni jaksi unavení a těší se, až si po večeři dají panáka. Před ponory se to totiž důrazně nedoporučuje, ba co víc, na safari lodích je to doslova zakázané. Kdo zákaz poruší, nepotápí se. Z bezpečnostních důvodů. Noční ponory bývají výrazně chladnější, nejen teplotou vzduchu, ale celkově jsou potápěči z předchozích ponorů toho dne více či méně prokřehlí, takže když je po všem, výstroj je omytá čistou vodou a vše je svém místě, všichni se balí do županů, mikin a tepláků, aby se zahřáli. Sotva se stihne večerní horká sprcha, a už je na stole večeře. Ta bývá nejbohatším jídlem dne. Jsou to pokaždé doslova slavnostní hody, až oči přecházejí. Kuchaři samotní se snaží, aby pokrmy všelijak ozdobili, a zpravidla bývá po večeři i dezert.

A po posledním chodu dne (veškeré stravování funguje na principu bufetu, takže se bez problémů uchytí i vegetarián) už je na programu jen volná zábava. Tady se fantazii meze nekladou, protože může jít opravdu o cokoli. Zejména, sejde-li se na lodi spontánní parta lidí. Čímž jsou ostatně potápěči vyhlášení 😊.

Toliko k dennímu programu. Ovšem i organizačně se vyplatí pamatovat na spoustu věcí. Co si vzít na loď s sebou, budu-li potřebovat peníze, jak vypadají kajuty, kdo bude všechno na lodi za potápěče, a tak dále.

Co si vzít s sebou

Především to, bez čeho se na potápěčské lodi neobejdete, tedy v prvé řadě potápěčskou výstroj. Ne každý potápěč má samozřejmě všechno svoje, takže je dopředu potřeba si to, co nevlastním, objednat u potápěčské školy. Není příliš rozumné spoléhat se na to, že safari loď vozí náhradní věci v podpalubí. A třeba potápět se bez masky, nebo bez ploutví dost dobře nejde.

Stranou potápěčské výbavy toho v podstatě člověk moc nepotřebuje. Má kde spát, má co jíst, v kajutách se najde i nějaký ten ručník a toaletní papír. Oblečení celkově netřeba, protože jste imrvére ve vodě, anebo se polonazí sluníte na lehátku. Když to přeženu, tak by si kdekdo vystačil s jedním trikem a jedněmi trenýrkami. Není to módní přehlídka 😊. Ale kdo by si s sebou nevzal všechna ta trika s logy potápěčských center a sloganů typu I Love Diving. Ostatně kde jinde než na safari se hodí nosit něco takového? 😊.

Léky! Každá správná safari loď má sice dobře zásobenou lékárničku, ale jestliže užíváte léky na předpis, na alergie, antikoncepci, atp., můžete si být jistí, že zrovna tyhle tabletky na lodi neseženete. A kvůli vám se nikdo na břeh vracet nebude. Takže co se vlastně v té lodní lékárničce skladuje? Běžné věci, jako prášky proti nevolnosti, proti bolesti, nachlazení, ušní kapky (po potápění se můžou sakra hodit), aj. Cokoli navíc už si musíte dovézt sami.

Peníze. Ty s sebou pravděpodobně bude mít každý z účastníků safari, ale veskrze nebudou potřeba. Budou se hodit v případě, že si budete chtít dokoupit pivo, anebo suvenýry s logem lodi / potápěčského centra, jež některé lodě nabízejí. Trička, hrnečky, však to znáte. A samozřejmě přijde řada i na dýško na závěr. To může být různé. Třeba v Egyptě se doporučuje 40 až 50 euro na osobu. Nebude asi dobrý nápad s sebou vozit miliony, protože riziko krádeže je bohužel všudypřítomné. Zní to absurdně, kdo by cokoli kradl na lodi, odkud nikdo nemůže nic odnést? Bohužel i to se děje. Strávila jsem safari se skupinou Rusů, kteří se všichni znali mezi sebou. Ale přesto se dva ze skupiny ozvali, že se jim ztratily peníze. Paranoidní nálada se pak rychle šířila mezi ostatní a druhý den se údajně ztratil už i notebook. Který se ovšem záhy našel zapadlý za matrací. Nevím, proč se podezřívat navzájem a kazit si dovolenou. Moje kajuta byla odemknutá nonstop a každý mohl kdykoli vejít a vzít si, co potřeboval. Nikdo naštěstí nepřišel 😊.

Jak bylo právě řečeno, nemálo potápěčů s sebou vozí i notebook, aby si mohlo stáhnout fotky z podvodní kamery do počítače, případně je namnožit ostatním na USB disky. Po večerech je promítání videí i fotek z denních ponorů docela zábava. Pár filmů s potápěčskou tématikou se jistě taky šikne. Asi bych se vyvarovala reprodukce žraločích útoků, pokud se jedná o žraločí safari. Půlka skupiny pak zbytečně odmítá jít do vody 😊.

Hodně muziky. Na lodích se nezřídka najde i pár reprobeden, a taková večerní diskotéka na širém moři je zážitkem velkolepým. Lodě kotvící v těsné blízkosti asi nebudou úplně sdílet bujaré veselí s vámi, ale kdo ví, třeba vám to oplatí o den později. 

Alkohol 😊. I když je pití mezi ponory vyloučeno a na safari se nedoporučuje, většina občanů neodolá dát si skleničku večer na palubě. Na lodích bývá zpravidla jen místní pivo (za poplatek), tudíž všechny ty rumy, koňaky a whisky musejí přicestovat do destinace s vámi. Ono hodit do sebe panáka po nočním ponoru takzvaně na zahřátí může být vlastně i docela příjemná záležitost 😊.

No a pro závislé na nikotinu samozřejmě cigarety. Loď není supermarket, takže i když je o vás postaráno ohledně stravy a nápojů, ostatní věci k mání nebudou. A cigaretovým kouřem se potápěčské lahve neplní 😊.

Snad ani nemusím připomínat běžnou drogerii (zubní pasta, pěna na holení, deodorant, atd.). I když právě tyhle „samozřejmé“ položky bývají nakonec tím, na co se zapomíná nejvíce. K tomuhle bodu si dovolím přidat pár vlastních připomínek. Potápěči jsou unikátní komunita, kterou spojuje jedno velké téma – starost o podmořský život. Tedy alespoň většinu z nich. K tomu se váže i co největší ohleduplnost k životnímu prostředí. Loď je na moři něco jako samostatně plovoucí obydlí. Během oněch několika dní, kdy se plavidlo nevrací do přístavu, je člověk nucen veškerou hygienu provádět v koupelně své kajuty. Všechny splašky logicky odcházejí do moře. Potud je všechno v pořádku. Příroda do přírody. Ale už není tak docela košer, pokud do mísy házím i toaletní papír, nedejbože ženské hygienické potřeby. Používat záchodový papír navíc nemusí být nezbytně nutné, má-li toaleta i bidet, nebo (například v Egyptě) takovou tu hadici s proudem vody, kterou se dá krásně omýt a neznásilňovat podmořský život odhozenými odpadky. Já se po celý týden vyvarovala i používání deodorantu / antiperspirantu. Tím, že je člověk de facto pořád ve vodě, není třeba na sebe patlat jakoukoli chemikálii. Mezi ponory se člověk stoprocentně nezpotí tolik, aby ostatním zaváněl. Použití šamponu a sprchového gelu také není potřeba nějak drasticky přehánět. Jak už jsem řekla, na lodi člověk v podstatě nemá šanci se čímkoli zašpinit a na pot bohatě stačí obyčejná mořská voda. Zkuste se nad tím zamyslet. Moře vám poděkuje.

Zubní pasta je sama o sobě hodně diskutabilní. Zrovna nedávno jsem se na přednášce o plastech v oceánech dozvěděla zvláštní informaci, a to, že zubní pasty obsahují plastové mikročástice. Přestat si čistit zuby je ale hloupost. Spíše bych volila organickou pastu. Prý je 100% přírodní a je k sehnání například v pražském Greenstore.cz. Druhou variantou, jak se vyvarovat zubním pastám s plastem a zároveň si nenechat svoje zuby zkazit, je přírodní kartáček „sewak“, což je de facto dřevěná větvička, jejím roztřepeným koncem si lze „obrušovat“ chrup. Cena v e-shopech je ale donebevolající. V Egyptě lze sewak sehnat za cca 5 korun. Tak až budete někdo potřebovat, dovezu vám jich, kolik bude potřeba 😊.

A co mě napadá jako poslední. Safari lodě se nevracejí do přístavu z jednoho prostého důvodu. Odplouvá se k velmi vzdáleným lokalitám, plavba trvá mnoho hodin, takže vracet se denně ke břehu je holý nesmysl. Z tohoto důvodu není tak úplně jisté, že se loď bude nacházet v dosahu signálu. Dopředu je lepší počítat s tím, že bude telefon po většinu pobytu na lodi hluchý. Žádná wifi, žádná mobilní data, žádné smsky ani telefonáty. Telefon poslouží jen jako budík a fotoaparát 😊. Knížka, stolní hra, čertovy obrázky, křížovky a jiné kratochvilné předměty tedy padnou jistě vhod. Každý nejlépe ví, bez čeho se neobejde.

Jak vypadají kajuty

Velikost a vybavení kajuty se samozřejmě odvíjí od velikosti lodi samotné a také od diving společnosti, která safari pořádá. Jako všude jinde, i při potápění si lze vybrat z luxusních jachet i takových těch zcela obyčejných. Jde v prvé řadě o potápění, a kde složím hlavu, může být víceméně jedno (někdo ostatně dává přednost i čerstvému vánku a přespává na lehátku na sun decku). Účastnila jsem se safari, kde se nacházelo pouhých sedm potápěčů a jeden průvodce a loď sama nebyla delší než 22 metrů. Na druhou stranu mám zkušenost z jachty skoro jednou tak dlouhé, čítající metrů 38 a ten rozdíl byl nesrovnatelný. Podle toho samozřejmě vypadají i kajuty. Na menších lodích to jsou titěrné komůrky, kde je nezřídka koupelna sdílená dvěma kajutkami. Prostě se toho na loď víc nevejde. Velké lodě mají kajuty prostornější, s pořádnými postelemi a fajnou koupelnou. Já měla zatím pokaždé štěstí, že jsem své kajuty obývala sama, což je luxus přímo nadpozemský.

Jakožto introvert dávám přednost větším lodím. Nejenom že nemusím přeskakovat nejrůznější lana, podlézat a nadlézat, ale můžu se v případě psychické únavy i někam schovat. Týden na lodi je dlouhá doba, ponorka se může objevit kdykoli. Moje úplně první safari bylo na maličké jachtičce, kde nebylo kam vlézt. Neznala jsem tam nikoho a byla jsem ráda, že nejedeme na týden, ale jen na pár dní. Vše bylo po celou dobu naprosto super, ale po třech dnech už jsem toho měla takzvaně plný kecky. Na poprvé byly tři dny ideální. Víc bych nedala.

Kdo všechno bude na lodi

Existují dva typy safari. Takové, kam jede vícečlenná parta, jež si rezervuje celou loď pro sebe. To bývají většinou členové stejného potápěčského klubu, ať už Češi, Francouzi, Němci, atd. Všichni se mezi sebou víceméně znají a můžou se těšit na kvalitní dovolenou. Druhý typ safari funguje podobným způsobem, jako třeba hotel. Loď přijímá jednotlivé rezervace od nejrůznějších lidí. Takže se mohou sejít třeba dva Dánové, dva Holanďani, tři Poláci, jeden Američan, čtyři Rusové. O to je možná to safari potom náročnější, nebo chcete-li zajímavější. Záleží, jakou optikou na to člověk nahlíží.

Jedno je ale jisté. Ať už půjde o jakoukoli národnost, či kamarádství, vždycky se sejdou potápěči různé kvalifikační úrovně. Podle plánované trasy loď vyžaduje určité potápěčské zkušenosti. Je jasné, že pokud se jedná například o vrakové potápění do hloubek větších než 30 metrů, určitě by se tam OWD potápěč neměl tak docela hlásit. Realita častokrát bývá bohužel jiná, ale soudy přenechme povolanějším. Co tím chci říct. Že pokud se sejde rozumná soudná parta, vždycky se dá domluvit na jistých pravidlech a méně zkušený potápěč nemusí mít obavy, že bude někomu na obtíž. Na safari si přijdou na své všichni, takže nezáleží, jestli se přihlásím na loď jako OWD s 25 ponory, nebo jako divemaster s tisícem.

Jak se chovat k mořskému životu z jachty

Vrátím se znovu k tématu ohleduplnosti k životnímu prostředí a k plastům. Když jsme se nalodili na jachtu, každý dostal plastovou láhev vody s tím, že bude mít jednu a tu samou flašku po celý týden. Abychom se vyvarovali zbytečné nadprodukci nežádoucího odpadu. Super nápad. Na druhou stranu, u barelů s pitnou vodou byly přítomny komínky s plastovými kelímky. Rvalo mi srdce, když jsem viděla ostatní jednou se napít a kelímek vyhodit do odpadků. Proboha proč? Zvlášť když hned vedle byl bar se skleničkami na čaj a kávu. To je takový problém se napít ze skla? On by to pak ale musel někdo umýt, že?!

Na druhou stranu jsem v poslední den safari byla dojatá k slzám. Kolem celého korálového útesu se nacházelo neuvěřitelné množství plastových lahví, kelímků od jogurtů a jiného nechtěného odpadu. Já si nemůžu pomoct, ale když vidím někde bordel, tak ho seberu. Takže jsem končila ponor s náručí plnou plastů, a měla jsem ze sebe dobrý pocit. V momentě, kdy jsem se ohlédla za sebe, jsem nevěřila vlastním očím. Doslova každý člen naší skupiny třímal v ruce nějaký ten kus odpadku. Skleněnou láhev, ztracený šnorchl, podrážku atp. Strašně mě to chytlo za srdce, že jsem svým rozhodnutím sbírat nepořádek inspirovala ostatní a možná trochu pozměnila jejich přístup k přírodě. Třeba i při příštím ponoru si najdou příležitost vyzvednout ze dna něco, co do vody nepatří.

A na závěr – nemusím, doufám, připomínat, že na ryby se nesahá, nekrmí se, nehází se jim návnada. Důvody proč jsou už na samostatný článek někdy příště. Krásné safari všem!