Už nejsem slapská panna. Můj první ponor na přehradě

Slapy, Slapy, Slapy! Pořád se mi tomu nechce věřit, ale přání se vyplnilo a já jsem konečně potápěčsky „pokořila“ naši šestou největší přehradu. A moji první.

Byl to můj první ponor na přehradě vůbec. Oceán, moře, lomy, řeky, (i bazény)… to všechno mám za sebou, ale přehrada se mi povedla až teď (chybí mi snad už jen rybník). Mohutně se jezdí potápět i na Orlík, ale Slapy jsou ku Praze přece jenom blíž a nejsou tak technicky náročné, takže volba přehrady byla předem daná.

Bylo deštivo a na ždáňské pláži neposedávala ani noha. Prázdno vymeteno. Což bylo na jednu stranu fajn, protože nikdo nepřekážel a neskákal nám ve vodě na hlavu, na stranu druhou se trochu stydlivě doznávám k tomu, že mi čumilové dělají dobře😊. Výstroj jsem měla vlhkou ještě z minulého potápění. Popravdě už skoro nestíhám to všechno po každém ponoru máchat a umývat. Než na to přijde řada, už se zase někam jede.

Vždycky jsem měla za to, že Slapy jsou taková „Vyšší potápěčská“ a hodí se spíš pro hodně zkušené Akva Sapiens, kteří si nekupují automatiku v Lidlu. Takže jsem do vody šla s víceméně sevřenýma půlkama a děsila se toho, že tam nechám duši. Voda hodně rychle ztmavla a pod osm metrů byla čistá tma. Sotva jsem v té temnotě a kalu stíhala hlídat parťákovu svítilnu. A to jsme od sebe nebyli dál než na dva metry! Dalo se na to temno zvyknout, ale přece jenom, Slapy nejsou tak docela OWDéčková destinace 😊.

Je mi líto to přiznat, ale slapská přehrada není odpadku-prostá. Nečekala jsem průzračné hlubiny, ale ta nečistota zamrzí. Samé kelímky, plechovky od piva, a miliony rybářských vlasců a těžítek. Škoda mluvit. Já ty rybáře prostě nemám ráda.

Druhou část ponoru jsem zevlovala v plus mínus pěti metrech a studovala dno, kde bydlela spousta sladkovodních škeblí. Až na pár „podpánvičkových“ okounů se v té vodě viditelně nevyskytovalo nic živého kromě škebliček. To jsou roztomilé útvary. Báječně jsme spolu komunikovaly. Když jsme se k nim přiblížila na dotek ruky, sevřely se a vypustily na mě jakýsi zelený sliz. Udělaly to tak všechny do jedné. Nejspíš obranný systém podobně jako u chobotnic. Těžko říct, ani Google mi nedokázal dát uspokojivou odpověď.

Teď už můžu říct, že po 82 minutách ponoru na přehradě už nejsem „slapská panna“. Za mě to byl super ponor, ono každé poprvé je svým způsobem jedinečné, takže já jsem spokojená. Další slapské ponory nechť brzy nastanou.