Výhody a nevýhody potápění v lomech

Než jsem začala s potápěním v lomech, měla jsem z nich velkej respekt. Vlastně ho mám dodnes. Lomy jsou studené, zákeřné a hlavně v nich není moc vidět. Všechny ty sinice, chaluhy, rozvířené bahno a další vodní komponenty radikálně snižují viditelnost, takže dohled z bodu A do bodu B bývá vskutku tristní. Reálně dva tři metry, když se zadaří. Když se nezadaří a je všude kolem přehršel bordelu (zejména když nějaký nepříliš motorný potápěč bezděky zakope ploutvemi), neuvidíme před očima ani svou vlastní ruku. Proč se tedy potápět v lomech? Co na tom kdo má?

Pro zapálené potápěče je to nutkání. Intenzívní volání, které nepřestane, dokud se výstroj nesmočí ve vodě. Je to styl života, výzva, pocit z pokoření vodního živlu. Jsou to doplňkové ponory mezi jednotlivými výjezdy k moři. Je to trénink. Je to vášeň. Setkání s přáteli. Společenská událost. Je to všechno dohromady.

Pro mě je potápění v lomech všechno výše uvedené, plus ryby. Vodní svět je pro mě, co se týče potápění, priorita číslo jedna. Zbožňuju všechny ty němé tváře a pohled do jejich očí. Vzájemné zkoumání jeden druhého, otázky v zorničkách, zvědavost, obavy i potenciální útok. Miluju ty momenty, kdy se mnou rybka začne „interagovat“ a chvíli nás voda nadnáší tváří naproti sobě. Sladkovodní ryby jsou pro mě mnohem větší neznámou, než všichni ti barevní koráloví tvorečkové. Jaký to paradox. Celý život jsem se koupala v rybnících a řekách, a přece jsem začala jednotlivé druhy ryb rozpoznávat až díky potápění v lomech. Nyní už vedle klasického kapra a štiky poznám i okouna, candáta, sumce, tolstolobika i jesetera. Pořád mám velké mezery, ale všeho do času.

Když jsme tedy minulý víkend s klubem Barakuda vyrazili na tradiční každoroční Leštinku, můj osobní cíl ponorů byl jasný. Vidět co nejvíc ryb. Zejména již zmiňovaného jesetera, který je mojí skrytou láskou. A skrytou do písmene i do slova, protože jsem ho zatím naživo, kromě akvária v Egyptě, nikdy neviděla. Co jsme ale potkali hned, byl honosný stařičký candát, kterého jsem nejprve mylně považovala za štiku. Pokojně se námi nechal okoukávat. Když jsem viděla ta jeho majestátní zubiska, nedalo mi to, abych mu nedala všanc svůj prst, ale pohrdl jím 😊. Candát je půvabná kombinace okouna a štiky. Ne nadarmo se v angličtině nazývá Pikeperch (pike = štika, perch = okoun). Tenhle konkrétní už má na Leštince svou pověst a platí za respektovaného obyvatele lomu. Poštěstilo se nám potkat i miminko sumečka, takže se ponor kvalifikoval (až na nezvěstného jesetera) jako kompletní.

Foto: Marcela Hovorková

Leštinka praskala ve švech, skoro jsme se báli, že se popereme o zátěže. Hlavně já, která na sebe potřebuju navěsit minimálně jedenáct kilo. Ten vzduch v suchém obleku přece jen něco „váží“, a i když jsem na sobě neměla „nadnášející“ podoblek, ale jen tepláky a péřovou bundu, dost mě voda nechtěla pustit dolů. Na Leštince jsem si uvědomila, že podoblek do sucháče je skutečně důležitá věc. Protože ať na sebe navleču bůhvíkolik vrstev teplého prádla, stejně je mi na dně lomu zima. Takže odbýt se svetrem není úplně nejlepší nápad. To jsem poznala hned při druhém ponoru, kdy jsme s mým buddym zavítali do hloubky 22 metrů. Voda měla pouhých devět stupňů a kosu jsem klepala značnou. Skoro jsem se bála, že mi zamrznou prsty a zuby si rozkoušu automatiku. Ani můj vypracovaný tukoprén neplnil svou funkci. Byla mi taková zima, že jsem vážně uvažovala, že si ve vzduchové bublině potápěčského kesonu (trefně nazvaném Vzduchotěsný bufet) otevřu na tom místě schválně „zapomenutou“ Republiku na zahřátí.

Své výhody ponory v lomech bezesporu mají. Nejenže vás nikam neodnese proud, protože v břehy ohraničených lomech žádný není, ale můžete v kalných vodách vesele trénovat náměry dle kompasu a provádět „noční“ ponory. V hloubkách pod deset metrů se světlé denní ponory rázně mění ve studené noční. Odpadá tak nutnost počkat si na západ slunce, protože ve větší hloubce skutečně není bez kvalitní svítilny vidět nic. Kdo může říct, že udělá 3 noční ponory za bílého dne? 😊.

Leštinka je kromě dobrých podmínek k nejrůznějšímu potápěčskému tréninku vhodná i pro zkušené potápěče. Je plná různých atrakcí. Ať už je to kostra uvíznutá v kleci, několik kesonů, těžební vagóny a sbíječky, amfora s pokladem nebo sedící lachtan. Nejoriginálnější pro mě byly vysloužilé stožáry s elektrickým napětím, které sloužily zároveň jako navigační lana mezi jednotlivými atrakcemi. I když jsem si chvílemi říkala, že není úplně bezpečné pod tou vodou něco takového mít. Kdekdo by se tam mohl do těch drátů zamotat a už tam zůstat. Koneckonců nestalo by se to poprvé, co na Leštince někdo zařval. Naposledy před dvěma měsíci, předtím v letech 2011 a 2012. Narazit pak pod vodou na pamětní desku není vůbec atraktivní, naopak zamrazí.