Divemasterem tělem i duší. A v Chorvatsku!

Akce kulový blesk fungují skvěle a pořekadlo, že nejlepší jsou neplánované akce, platí do písmene. S Barakudou jsme totiž na odjezd do Chorvatska měli zhruba jen týden. Sešlo se nás báječných patnáct statečných, ba co víc. Až na jednu výjimku jsem mezi všemi těmi chlapy byla jediná žena. Kdo by nebral mít s sebou svůj vlastní harém? 😊 A hlavně – konečně jsem si začala pořádně užívat svého statusu divemastera.

Nepřestává mě udivovat, že můžu mít jako holka mezi ostatními potápěči určitý respekt. Já osobně považuju potápění za sport spíš pro chlapy a pořád mi hlava nebere, že je spousta mužů ochotná nechat se vést, potažmo i učit od holky. Kam se podělo to bájné mužské ego, přes které obyčejně nejezdí vlak? (Nebo chtějí holku vepředu, aby jí mimoděk očumovali pozadí 😊). Možná jsem staromódní a koukám se na věc optikou tradičního rozdělení světa na silné a křehčí pohlaví, ale já prostě v potápění chlapy uznávám víc. Teď střílím do vlastních řad, ale osobně bych se neúčastnila potápěčského kurzu, který by vedla žena. A může být stokrát certifikovaná a s tisíci ponory. Stejně to mám třeba i s autoškolou. Prostě tomu hadímu pléměti nevěřím 😊.

Nicméně, Chorvatsko bylo fantastický. Byla jsem pasována na jakéhosi neoficiálního organizačního vůdce skupiny, takže jsem veškerou agendu spojenou s potápěním měla na svém triku. To se týkalo hlavně registrace všech potápěčů, statistiku plnění lahví, hlídání správného uklizení výstroje, a na závěr i konečné placení účtů. Ty lahve na tom všem byly asi nejnáročnější – uhlídat ty naše barakudí flašky ve změti desítek lahví ostatních potápěčských skupin. Ale užívala jsem si to od A do Z. Být divemasterem není jen o aktivním bytí ve vodě, ale o organizaci toho všeho kolem. Pohlídat, aby nikomu nic nechybělo, aby všichni všude byli včas, aby se každému dostalo pomocné ruky.

Přiznám se, že než jsem začala s kurzem divemastera, dost jsem se bála. Nikoli náročnosti a objemu kurzu samotného, ale toho, že až kurz úspěšně ukončím, přestane mě potápění bavit. Stalo se mi to v minulosti už několikrát, že jsem tělem i duší po něčem hrozně moc prahla, dala jsem do toho všechno a podřídila výsledku celý svůj okolní život. A v momentě, kdy jsem získala to, o co jsem bojovala, ztratila jsem zájem. Měla jsem to tak třeba se zumbou, kterou jsem bez licence předcvičovala čtyři roky. A ve chvíli, kdy jsem (za hříšné peníze) absolvovala kurz a mohla tančit oficiálně, můj zájem uvadl. Stejně tak, když jsem v zaměstnání usilovala o povýšení, dělala jsem možné i nemožné, abych dané pozice dosáhla. Povedlo se, ale za pár týdnů jsem dávala výpověď. Už jsem neměla zájem… Proto jsem se tentokrát hrozně bála, že to se bude historie opakovat. Do potápění dávám vše, co mám. Čas, energii, peníze, vášeň… Neumím si představit, že bych se potápění měla někdy vzdát.

V Chorvatsku jsem si ale uvědomila, že mě potápění nejenže nepřestává bavit, ale spoutává mě snad ještě víc než předtím. A ve vodě samotné jsem to cítila samo sebou nejvíc. Při prvním ponoru jsem klukům dala na výběr, kdo chce být vepředu a vést. Dělám to tak vždycky. Ne, že bych nechtěla být vůdcem já, ale přece jenom mám v sobě jakousi úctu k mužské ješitnosti a nechci, aby se někdo cítil zahanben. Ale dostalo se mi odpovědi: „Vepředu budeš Ty. To je přece jasný.“ Kostky byly vrženy 😊.

Vychutnávala jsem si tu nekonečnou viditelnost (po všech těch ponorech v českých lomech to byl skoro zázrak) a volnost pohybu. Vsadila jsem na neoprén, přestože voda měla „jen“ osmnáct stupňů. Sucháč jsem s sebou pro jistotu měla zabalený, kdyby cokoli. Ale nakonec to bylo překvapivě v klidu, zima nebyla a já byla vděčná za flexibilitu mokráče. V suchém jsem takříkajíc sevřená v jedné poloze, aby se mi nezačal přemisťovat vzduch po těle, ale v neoprénu jsem zvyklá si blbnout, rotovat, plavat hlavou dolů nebo dělat kotrmelce. Takže jsem se každou chvíli vrtěla a otáčela po ostatních, jestli mi nikam nezmizeli a jestli jsou v pohodě. Všichni moji kluci jsou výborní potápěči 😊.

Žádné větší trable kromě problémů s vyvážením, nebo s roztrženým sucháčem, jsme řešit nemuseli. Mnohem hůř ale dopadl německý občan. Těžko říct, co přesně se pod vodou stalo, ale pohled na žluté auto záchranné služby hned u pláže nebyl dvakrát povzbuzující. Zaměstnanci diving centra lítali vyděšení sem a tam, ale podle všeho pán přežil. Prý se vystřelil z hloubky na hladinu, tahali ho z vody a dávali mu dýchat čistý kyslík. Stát se může cokoli. Sotva se jakžtakž otevřely hranice Evropy, už se dějí věci.

Ale abych to dnešní povídání nezakončila tak sklesle. Pod vodou v Chorvatsku bylo na co koukat! Na dně leží spousta blbinek k fotografování a objevování. Hned u pláže se po celé výšce stěny rozprostírá obří odpadní trubka ozdobená figurkami. To by nebyli naši kluci, kdyby se nepodívali až dolů, co z té hromady železa doopravdy vytéká. Nazelenalá voda s natrhaným wc papírem je snad odpovědí na všechno 😊. Ale našli jsme i vrak malé loďky, nehluboko v sedmnácti metrech, mohli si ho tudíž užít potápěči všech certifikací. Nakonec jsem byla ráda, že je s námi i čerstvý OWD, díky němuž jsme nešli hlouběji než pod 18 metrů a našli tak antické busty různě rozmístěné po svahu. V šestatřiceti metrech na nás čekali dokonce trpaslíci. Zní to opojně, ale oni tam vážně byli 😊. Parťákovi, který je našel první, sice nikdo z nás nevěřil a utahovali jsme si z něj, že měl nakoupenej dusík. Ale druhý den jsme s ním expedici Trpaslíci podnikli. Dlouho jsem nevěřila, že něco najdeme, vše bylo v té hloubce trochu pod oparem. Ale ve finále se mlha začínala rozhánět a já začala vidět jednoho skřítka vedle druhého. A dusíkovka to nebyla 😊.