Jak je to s potápěním při bouřce

Zkusil jste to už někdy někdo? Potápět se za bouřky? Ačkoli se to v kurzech spíše neučí, selský rozum nám více či méně říká, že to asi nebude nejlepší rozhodnutí. Kdo by se dobrovolně hnal do vody s vidinou hrozícího nebezpečí? Jistá sebevražda. Tady ani neznalost neomlouvá.

Pravidelné víkendové ponory s Barakudou se od konce karantény zatím vždycky uskutečnily, nemělo tomu být jinak ani tentokrát. I když předpověď počasí nám tedy do karet rozhodně nehrála a vyhrožovala průtrží mračen, povodní a divokými blesky. A když jsem se toho rána podívala z okna, nic nenasvědčovalo tomu, že by se mraky umoudřily a přestaly skrápět zem. Ale protože potápěči jsou srdcem i duší nezlomné osobnosti, které jen tak něco nerozhází a už vůbec ne voda, vyjeli jsme. Lom Rumchalpa u Nové Paky.

Cesta ve stále se stupňujícím dešti jemně naznačovala, že tentokrát ten den nemusí proběhnout úplně v pořádku. Mraky dál chrlily galony sladké vody a obloha se temnila rychlostí, s jakou se mění zbarvení chobotnic. Během nanosekundy nebe zčernalo a proháněly se jím blesky jak vrata. V tu chvíli nám začínalo docházet, že jsme přece jen asi vyrazili zbytečně, protože v tomhle počasí by do vody lezl jen blázen. Pod vodou sice neprší a potápěč je zvyklý na jakousi permanentní vlhkost, a rozhodně se na dešti nerozmočí jako kostka cukru, ale ty blesky…

Za bouřky se prostě nepotápí. Nejsou ojedinělé případy, kdy do vynořujícího se potápěče uhodil blesk a chudáka akvamena si k sobě vzal samotný Poseidon. Za vše může kovová láhev, vodní plocha, na níž je potápěč v tu chvíli nejvyvýšenějším bodem a nakonec i voda samotná – perfektní vodič elektřiny. Říká se, že když potápěč ve vodě rozpozná bouřku (což je prý téměř nemožné), měl by ve vodě zůstat co nejdéle a nejhlouběji. A počkat, až se to boží dopuštění přežene. V praxi nás ale omezuje zásoba vzduchu, dekomprese, teplota vody, a jiné faktory. Když by bylo nejhůř, ideální bude doplavat pod vodou co nejblíže břehu a vylézt ven doslova rychlostí blesku.

Takže když už se mi před očima odvíjely ty nejhorší scénáře, projeli jsme Jičínem a zčistajasna bylo po všem. Náhle se rozjasnila obloha, silnice suché a po dešti ani vidu ani slechu. Skoro to vypadalo, že hnedle vykoukne slunko. To byl skoro zázrak. Hned jsme se oblékli do sucháčů a ponořili se. Rumchalpa je kouzelná lokalita, uprostřed stromů, je známá výskytem obřích sumců a štik a všechny atrakce jsou vyvázané. Nebylo vidět nijak extra daleko, ale napnutá lana nám dost pomáhala. Menší vrak loďky jsme našli hned, potom i jakýsi sud a pár mini okounů. Jinak ticho po pěšině. Vyhlášení sumci měli zřejmě obědovou siestu, nebo vycítili za humny bouřku a neukázali se.

Vrcholem ponoru na Rumchalpě byl vrak autobusu. Dostali jsme sice vcelku přesné souřadnice, ale i tak nám chvilku trvalo, než se nám ten vehikl ukázal. Nebyl tak monstrózní jako autobus na Borku a už vůbec ne tak hluboko. Tenhle mazlík se schovával v šesti metrech hned pod jedním ze vstupů do vody. Ale kvůli horší viditelnosti nebylo úplně nejlehčí k němu trefit. Dalo se nakouknout za volant a proplout celou délkou vozu. Proplavávala jsem ho skrz na skrz jako zvědavá rybička. Tuhle střešním oknem dovnitř a prostředními dveřmi ven. A zase prvními dveřmi dovnitř a oknem pryč. Všechny sedačky, držadla, volant, boční zrcátko, kabely, to všechno tam dole je, jen to v té kalné vodě není tolik zřetelné. Vyblbla jsem se jak malej Jarda.

Bouřky nás na Rumchalpě vůbec nepotkaly. Celý den bylo sucho, a když jsme balili, svítilo sluníčko, že jsme měli chuť si jít ještě zaplavat. Z tohoto dne plyne ponaučení – nikdy nic nevzdávej dopředu. Nikdy nevíš, co si pro tebe život přichystá 😊.