Jana: The Scuba Diver - Potápění v Egyptě

Třistašedesátpět. Taková je aktuální bilance mých zapsaných ponorů, 365x jsem vlezla s „kyslíkovou bombou“ do vody a ven. Trochu mi to číslo symbolizuje 365 dní v roce a svádí k závěru, že jsem pod hladinou strávila celý rok života. Samozřejmě tomu tak není, protože většinu potápěcích dní jsem podnikla více než jeden ponor, ale s určitým nadhledem se dá říct, že tam ten rok víceméně figuruje 😊 . Přesto mi ta cifra pořád přijde neskutečně nízká. Paradoxně. Protože čím vyšší rok od roku je, tím menší mi (adekvátně k počtu let, co se potápím) připadá. Ale ta suma není koneckonců důležitá. Podstatné jsou zážitky, lidi a lokace, kde k ponorům dochází. A mé 365ky jsem nedosáhla nikde jinde, než na místě veřejností velmi žádaném, malebném a legendami opředeném – na lomu Velká Amerika. Byl to víkend jako z pohádky. Akce plánovaná měsíce dopředu. Lidí tam dole byla fůra, přestože je oficiálně lom kvůli bezpečnosti veřejnosti nepřístupný. Ale potápěči mají sem t...

Slavnostně oznamuji, že jsem konečně přišla na chuť potápění v lomech! Zřejmě už jsem se dostatečně rozpotápěla a zorientovala v těch kalných chladných vodách, že si připadám sebejistá a konečně si to začínám užívat. Lomy už pro mě nepředstavují nepřiznané obavy z neviditelnosti ani ze zimy, ale jen čirou zábavu. Naplno jsem si to uvědomila minulý týden na Borku, kde jsme, jako Barakuda, trávili víkend. Já ty moje potápníky prostě zbožňuju. Žádná jiná komunita lidí snad není tak svobodomyslná jako právě potápěči. S takovou nenucenou bezstarostností jsem se nesetkala ani na místech, kde by člověk očekával velký životní nadhled. Proto je mi mezi touhle bandou tak dobře. Můžu se dát do řeči s úplně cizími lidmi, a přesto si budu jistá, že si spolu budeme mít celé odpoledne o čem povídat. Na Borku jsem konečně nabyla tolik potřebnou sebejistotu divemastera, která mi dosud v české sladké vodě chyběla. Už se mi to přeplo v hlavě a dokážu si celý pon...

Tahle doba je jako stvořená pro obrážení domácích lomů, protože kdy jindy, než teď, si je nadšený potápěč může dosyta vychutnat. Aniž by ho rozptylovalo potápění za hranicemi. V téhle republice je vodních ploch jako máku (nebo spíše řepky), tudíž kdo váhá, nepotápí. Kajícně se přiznávám, že jsem lokalitu nedomyslela do detailů, protože byť je lom Lomeček velmi oblíbený, je přece jen poněkud z ruky. A málokomu se chce na otočku řídit přes dvě hodiny tam a stejnou dobu zpátky (Což není můj případ. Já bych za potápěním jezdila třeba až na konec světa. Za prvé miluju potápění a za druhé miluju řízení). Nicméně, odvážlivci se našli a ve finále se nás na místě sešla slušná skupinka pěti akvamenů a jedné akvaženy. Lomeček je menší lom u Domažlic, ale nadchnul mě hned na první pohled. Opečovávaný areál s vícero možnostmi využití volného času. I voda příjemně překvapila. Už ze břehu se dalo říct, že dole bude viditelnost takřka nekonečná, protože s tak čirou hladinou jsem s...

Dva měsíce bez potápění jsou za mnou a můžu snad s čistým svědomím říct, že domácí potápěčskou sezónu 2020 považuju oficiálně za zahájenou. Cílem byla pro mnohá Barakuďátka, včetně mě, nepříliš častá lokalita Slověnický mlýn. Jedná se o maličký lom v Jižních Čechách, jehož nejmarkantnější poznávací znamení jsou dvě. Zaprvé přítomnost pestrobarevných japonských Koi kapříků, kteří se drží u mola a jsou zvyklí na lidi, a za druhé obrovský šestimetrový keson, jenž toto místo potápěčsky proslavil v loňském roce. Tehdy se v něm uskutečnil rekord v délce pobytu pod vodou. Celých 168 hodin. Internet je plný detailů z akce, určitě si tenhle počin vygooglujte. Prostor Slověnického mlýna je kouzelný. „Hlídaný“ desítkami oveček a lam, a ohraničený vodním „příkopem“ a spoustou zeleně. Bohužel se nás mohlo sejít jen deset, ale o to víc byla tato akce komornější a přátelštější. Všichni jsme byli natěšení smáčet se v dosud chladné vodě, někteří dok...

Můj povrchový interval trvá už 57 dní. Začínám se bát, abych si před příštím ponorem nemusela dát refresh . Takže zatímco moje tělo podprahově souží po dusíku rozpuštěném v žilách, já si opakuju teorii potápění, koukám na Modrou planetu a sem tam si online objednám nějaký ten podvodní doplněk, který zrovna teď (v suchém období) nutně potřebuju 😊 . Mohla bych aspoň zavzpomínat na můj zatím poslední ponor v lomu Borek. První v Čechách v tomto roce, ale rozhodně ne poslední! Nadhodila jsem Barakudě, že jsem se už drahnou dobu neukázala na Borku , a výjezd do tohoto zákoutí byl započat. V tu sobotu 22. února se počasí vyvedlo snad jako na objednávku. Zářivé slunce, teplý vzduch, skoro jarní atmosféra. Těšila jsem se do vody jak malej Jarda, protože poprvé jsem si s sebou vezla dámský sucháč i podoblek SANTI a nemusela jsem se soukat do neforemných pánských variant. Já jsem vždycky fasovala pánské eLko, protože se se svojí nekřehkou postavou do niče...

Než jsem začala s potápěním v lomech, měla jsem z nich velkej respekt. Vlastně ho mám dodnes. Lomy jsou studené, zákeřné a hlavně v nich není moc vidět. Všechny ty sinice, chaluhy, rozvířené bahno a další vodní komponenty radikálně snižují viditelnost, takže dohled z bodu A do bodu B bývá vskutku tristní. Reálně dva tři metry, když se zadaří. Když se nezadaří a je všude kolem přehršel bordelu (zejména když nějaký nepříliš motorný potápěč bezděky zakope ploutvemi), neuvidíme před očima ani svou vlastní ruku. Proč se tedy potápět v lomech? Co na tom kdo má? Pro zapálené potápěče je to nutkání. Intenzívní volání, které nepřestane, dokud se výstroj nesmočí ve vodě. Je to styl života, výzva, pocit z pokoření vodního živlu. Jsou to doplňkové ponory mezi jednotlivými výjezdy k moři. Je to trénink. Je to vášeň. Setkání s přáteli. Společenská událost. Je to všechno dohromady. Pro mě je potápění v lomech všechno výše uvedené, plus ryby. Vodní svět je pro mě, co se týče potápění, ...

Moje uplynulá sobota se nesla ve znamení potápění! Ne, neodletěla jsem zase do Egypta, naopak jsem po dlouhé době opět smočila výstroj ve vodě sladké. Moje česká potápěčská základna Barakuda totiž organizovala potápěčský víkend na lomu Bořená hora u Benešova. Já ty ponory ve sladké vodě nemám moc v lásce, a to ze dvou primárních důvodů. Zaprvé bývá ve vodě i v letních měsících pořádná kosa a zadruhé viditelnost v těch horších případech nedosáhne dál než na jeden metr. V těch lepších dnech je člověk rád, když dohlédne do cca pěti metrů. Takže co z toho ponoru nakonec dotyčný má, když se obtěžuje celou svou výstroj dotáhnout k danému místu a pořádně ji zmáčet a ušpinit? Je to vášeň, životní styl, potřeba dýchat pod vodou, stav beztíže… tohle všechno dohromady nutí potápěče bahnit se v kalných studených vodách a prozkoumávat to málo, co zdejší lokality nabízejí. Ne nadarmo se do zatopených českých lomů záměrně shazují vraky aut, autobusů ...