Jana: The Scuba Diver - Potápění v Egyptě

V Rudém moři se vyskytuje několik živočichů, kteří se při střetu s člověkem nechovají úplně mírumilovně. Kromě obecně známých murén, medúz nebo mořských ježků, mezi ně patří i Žahavka rozvětvená, korál půvabného vzezření (ano, koráli jsou živočichové). Nicméně při doteku holou kůží může kontakt s tímto plamen připomínajícím korálem dost mrzet. Respektive pálit jak čert. O „ohnivém korálu“ (fire coral) jsem vyslechla desítky skazek. Prý je to ohromně nebezpečná záležitost s nedozírnými zdravotními následky a kdesi cosi. Nejvíce ohroženou sortou potápěčů jsou fotografové a začátečníci, kteří ještě stoprocentně neovládají svůj vztlak. Nezřídka se tak nechtěně dotknout žahavého korálu a pak spláčou nad výdělkem. Agresivní živočich totiž svými chloupky popálí dané místo, kde se později objeví puchýřky nebo rovnou rudá spálená skvrna. A má-li plavec echt smůlu a na postiženém místě už mívá jiné poranění, není vzácné, když se mu ranka zanítí a dojde k lokální nekróze tkáně. Scénář takřka ho

Jakkoli se může zdát Rudé moře na potápění jednoduché a prosté, nic nedává zadarmo. Čas od času uděluje lekce, z nichž zamrazí. Jednu takovou jsem dostala i já. Chybělo hodně málo a mohla jsem skončit bez končetin, ne-li mrtvá. Teď po pár dnech, kdy se mi celá situace rozležela v hlavě, si říkám, jak hloupě jsem zareagovala. Nevyplácí se zahrávat si se žralokem. Předposlední den jižního safari v Egyptě, lokalita Elphinstone. Všichni jsme za poslední tři dny byli ze žraloků nadšení až do nebe, neboť jsme si jich vrchovatě užili u útesu Daedalus. V podstatě při každém ponoru nás potkalo několik kladivounů, žraloků liščích i žraloků dlouhoploutvých (longimanus). Posledně řečení navíc nonstop kroužili pod lodí, kde obyčejně hledají potravu. Tudíž na ně celá posádka byla zvyklá a každý byl přeochotný skočit za nimi do vody a pozorovat je. Poslední ponory na Elphinstone, který je rovněž vyhlášený výskytem kladivounů i ostatních druhů žraloků, se už nesly v duchu, dá se říct, takovém „odpočin

Kdejaký potápěč tvrdí, že čím déle se potápí, tím zajímavější se pro něj pod vodou stává makro. Všechny ty miniaturní skoro průhledné krevetky a různobarevní mořští slimáci. Velké ryby už zběhlého potápěče neberou. U mě je to přesně naopak. Ráda v dírkách vyhledávám živé mořské plody, ale nic nepřebije ten pocit, když kolem mě v celé své kráse plave nadměrný Napoleon, nebo dlouhoploutvý žralok. A co teprve kladivoun nebo manta! Vyhlášeným rájem mant jsou Maledivy nebo Bali, takže kdo chce mít jistotu, že pod vodou spatří tahle plovoucí letadla, musí se přemístit na jednu z jejich tamních čistících stanic, kde se manty s oblibou nechávají pulírovat od ostatních rybiček. Já loni na Bali strávila celý měsíc a potápěla jsem se každý den. Ale za celou tu dobu jsem mantu neviděla ani jednou. Zřejmě mi tam nebyla souzená. Nehroutila jsem se z toho, ale líto mi to samozřejmě bylo. Být u zdroje a nic nepotkat. O tom, že se manty vyskytují v Egyptě, jsem měla menší tušení, ale způsobů, jak s

Je zvláštní, jak se může život obrátit vzhůru nohama během pouhých čtrnácti dnů. Před dvěma týdny jsem neměla ani tušení, kdy zase poletím do Egypta. A teď tu mám ke dnešku za sebou už 17 ponorů.   Egypt je v tomhle čase dokonalým balzámem na duši. Tak zázračný odpočinek od všech katastrofických scénářů jsem si nepředstavovala ani v nejrůžovějších snech. Nikdo tu neřeší žádné viry (lidi tu jsou odpradávna zvyklí na nečistotu a přítomnost bakterií) a nikdo se nebojí (protože se stane jen to, co si přeje bůh, a tak je to v pořádku). Život tu běží v normálu, a kdyby se tu po ulicích pohybovalo jen o trochu víc turistů, nikdo by nepoznal, že se ve světě něco děje. Jediný, kdo tu mluví o pandemii, jsou turisté. Je to neskutečná úleva, únik od „reality“ a klid a mír v duši. A co teprve pod vodou! Všechny ty rybičky tu stále jsou, nechybí ani jedna jediná 😊 . Dokonce mi přijde, že se ty barevné ploutvičky přestaly bát potápěčů. Jsou mnohem zvědavější a nebojí se mi ohlodávat špičky prstů.

  Jsem zase o něco dál v podvodních zkušenostech, a to díky celoobličejovým maskám. Tu laicky nejznámější těžkou kovovou retro helmu jsem si sice (vlastní vinou) vyzkoušet nestihla, ale byla mi půjčena aspoň maska jiná – ta žlutá helma komerčních potápěčů. A také celoobličejová maska na běžné potápění, díky níž jsme si s buddym mohli pod vodou povídat. Na Bořené Hoře se totiž konala každoroční akce historického potápění a byla to paráda. Všechny ty staré hadičky, dejchátka a oblečky (teď mluvím jako správný divemaster 😊 ). Vše volně k vyzkoušení, takže kdo se chtěl žít do kůže legendárního J. Y. Cousteaua, měl k tomu ideální šanci. Na mě ten den čekala ona žlutá přetěžká pracovní helma. Nemusela jsem se soukat do žádných hadrových obleků, stačilo mít na sobě klasický dnešní sucháč. Na záda jsem dostala láhev s obřím závažím a na hlavu pekelně těžkou helmu s velikánským zorníkem. Měla jsem za to, že se mi v tu chvíli rozlomí krk na vícero částí, jak byla ta výstroj hmotnostně náročná

Slapy, Slapy, Slapy! Pořád se mi tomu nechce věřit, ale přání se vyplnilo a já jsem konečně potápěčsky „pokořila“ naši šestou největší přehradu. A moji první. Byl to můj první ponor na přehradě vůbec. Oceán, moře, lomy, řeky, (i bazény)… to všechno mám za sebou, ale přehrada se mi povedla až teď (chybí mi snad už jen rybník). Mohutně se jezdí potápět i na Orlík, ale Slapy jsou ku Praze přece jenom blíž a nejsou tak technicky náročné, takže volba přehrady byla předem daná. Bylo deštivo a na ždáňské pláži neposedávala ani noha. Prázdno vymeteno. Což bylo na jednu stranu fajn, protože nikdo nepřekážel a neskákal nám ve vodě na hlavu, na stranu druhou se trochu stydlivě doznávám k tomu, že mi čumilové dělají dobře 😊 . Výstroj jsem měla vlhkou ještě z minulého potápění. Popravdě už skoro nestíhám to všechno po každém ponoru máchat a umývat. Než na to přijde řada, už se zase někam jede. Vždycky jsem měla za to, že Slapy jsou taková „Vyšší potápěčská“ a hodí se spíš

Měsíc červenec Barakuda uzavřela potápěním u slovenských bratrů a sester, a to na nejčistších tamních jezerech – Guláška a Čierna Voda. Osvětové to bylo nejen pro skoro křišťálovou vodu (ve srovnání s českými lomy), ale také díky tomu, že jsem si opět vyzkoušela pár nových věcí. Občas i nedobrovolně. Nevím, čím to je, ale slovenská voda je oproti té české úplně iné kafe. Nejenže je úžasně teplá, ale hlavně je průzračná, kam oko dohlédne. Slováci prý říkají, že je-li vidět na méně než osm metrů, stojí ponory za starou belu. Osm metrů! Co bychom za takovou viditelnost dali třeba na Srní, kde jsem měla problém dohlédnout na počítač. Takže tahle záležitost s viditelností jasně dokazuje, proč Slováci nejezdí potápět k nám. Kdo by si dobrovolně kazil chuť kalnou a studenou vodou, když má za humny skoro světová jezera. Čierna Voda byl takový malý zázrak. Pod hladinou je vše krásně vyvázáno a Slovensko se, co se týče podvodních atrakcí, nemá vůbec za co stydět. Na kaž

Barakuda vycestovala za potápěním do Rakouska! Pro mě to znamenalo jediné. Rakousko se oficiálně stalo mou DESÁTOU zemí, kde jsem se smočila svoje neoprénové / trilaminátové svršky! Zní to skoro až mysticky, protože mi pořád připadá, že jediné místo, kde se potápím, je Egypt. I když mu už docela slušně šlape na paty Chorvatsko. Ale s děravou patou Egypt nechodí a já neoblomně věřím, že už se tam za pár týdnů budu zase nořit. Tenhle text je ale o Rakousku, konkrétně o jezeře Attersee, kde se můj tým na Cyrila a Metoděje rozhodl rozbít stany a uskutečnit nějaké to (skoro) domácí máchání. Attersee je obrovská vodní plocha přes 50 km dlouhá a nejhlouběji sahá téměř ke 170 metrům. Těžko říct, do takových nížin se žádný z nás nepodíval. Snad jen místní potápěči s rebreathery a podvodními skútry. Oni ti Rakušáci tenhle předraženej vercajk snad fasujou k potápěčské kartičce 😊 . Nám stačilo těch plus mínus dvacet pět metrů, kde stejně bylo vidět velký kulový. Z kempu Seefeld, kde jsme měli z

Třistašedesátpět. Taková je aktuální bilance mých zapsaných ponorů, 365x jsem vlezla s „kyslíkovou bombou“ do vody a ven. Trochu mi to číslo symbolizuje 365 dní v roce a svádí k závěru, že jsem pod hladinou strávila celý rok života. Samozřejmě tomu tak není, protože většinu potápěcích dní jsem podnikla více než jeden ponor, ale s určitým nadhledem se dá říct, že tam ten rok víceméně figuruje 😊 . Přesto mi ta cifra pořád přijde neskutečně nízká. Paradoxně. Protože čím vyšší rok od roku je, tím menší mi (adekvátně k počtu let, co se potápím) připadá. Ale ta suma není koneckonců důležitá. Podstatné jsou zážitky, lidi a lokace, kde k ponorům dochází. A mé 365ky jsem nedosáhla nikde jinde, než na místě veřejností velmi žádaném, malebném a legendami opředeném – na lomu Velká Amerika. Byl to víkend jako z pohádky. Akce plánovaná měsíce dopředu. Lidí tam dole byla fůra, přestože je oficiálně lom kvůli bezpečnosti veřejnosti nepřístupný. Ale potápěči mají sem tam výjimku 😊 . Vládlo bezvad