Jana: The Scuba Diver - Potápění v Egyptě

Než jsem začala s potápěním v lomech, měla jsem z nich velkej respekt. Vlastně ho mám dodnes. Lomy jsou studené, zákeřné a hlavně v nich není moc vidět. Všechny ty sinice, chaluhy, rozvířené bahno a další vodní komponenty radikálně snižují viditelnost, takže dohled z bodu A do bodu B bývá vskutku tristní. Reálně dva tři metry, když se zadaří. Když se nezadaří a je všude kolem přehršel bordelu (zejména když nějaký nepříliš motorný potápěč bezděky zakope ploutvemi), neuvidíme před očima ani svou vlastní ruku. Proč se tedy potápět v lomech? Co na tom kdo má? Pro zapálené potápěče je to nutkání. Intenzívní volání, které nepřestane, dokud se výstroj nesmočí ve vodě. Je to styl života, výzva, pocit z pokoření vodního živlu. Jsou to doplňkové ponory mezi jednotlivými výjezdy k moři. Je to trénink. Je to vášeň. Setkání s přáteli. Společenská událost. Je to všechno dohromady. Pro mě je potápění v lomech všechno výše uvedené, plus ryby. Vodní svět je pro mě, co se týče potápění, ...

Patřím k těm, kteří potápění propadli celým svým tělem i duší. Nepamatuji si, že bych kdy do jakéhokoli jiného svého koníčku vkládala tolik času, námahy, hotovosti a nadšení (snad vyjma cestování samotného), než právě do probádávání podvodního světa. Dá se říct, že už mi z nadmíry dusíku v krevním řečišti regulérně jeblo. Všechny utracené peníze přepočítávám stylem „Kolik by za tuhle sumu bylo ponorů“ a o veškerém volném čase přemýšlím „Kolikrát bych se za tu dobu mohla potápět“. Cesty za potápěním mám rozplánované na minimálně rok dopředu a neustále si dokupuju další vychytávky a náhradní díly. Můj domov už se pomalu začíná podobat menšímu diving centru , zejména když k tomu připočítám zdi polepené fotkami žraloků, medúz či želv z časopisu Buddy. Na WC mám potápěčský kalendář, v botníku mezi střevíci se mi válejí ploutve a na ramínku mezi kupou svršků vyčnívá neoprén. V počítači mám staženou většinu filmů, které kdy byly natočeny o po...

Do mého seznamu potápěných zemí přibyla další položka! Slovensko! Konkrétně senecké jezero Guláška pár kilometrů od Blavy. Předpověď počasí nám ale vůbec nehrála do karet se všemi svými slejváky a přeháňkami. Notabene když jsme měli v plánu nocovat ve stanech. Plátěné přístřešky na blátě, boty od bahna, zablácená výstroj. Pár dní před odjezdem tedy reálně hrozilo, že celá akce, na kterou jsem se tak těšila, kvůli nepřízni počasí padne.  Naposledy jsem se potápěla na začátku června a moje plíce už vykazovaly solidní absťák, tudíž jsem byla přeochotná jet na Slovensko za každou cenu. Představa zimy, mokra a špíny sice odrazovala i mě, ale kousla jsem se a byla ochotná podstoupit cokoli. Koupila jsem si nové holiny a připravená porvat se s přírodním živlem jsem ve stanovený den dorazila k místu odjezdu. Přihlášená sebranka významně prořídla, zůstaly jen silné kusy – já a pět borců. Lepší zůstanou :) . A jelikož já si odjakživa vždy rozuměla lépe se samečky ne...

Letos tomu budou už tři roky, co se mi splnil jeden z mých velkých potápěčských snů. A protože k tomu výročí dojde už příští měsíc, nebude od věci připomenout si ten velký den mým původním blogem, který jsem si tehdy psávala. Tahle retrospektiva je úžasná. Tehdy to byl můj 24. a 25. ponor vůbec. Stále jsem byla novicka, přestože už jsem měla potápěčskou licenci skoro tři roky. A už tehdy mi hlavou probleskávala kariéra profesionálního potápěče. Je až mrazivě překvapivé, jak se některé sny nemění. Naopak - vyvíjejí se. Jen je potřeba k nim dozrát...  Mám obrovskou radost a pocit zadostiuči nění. A proč? Po dvou letech jsem si konečně splnila další ze snů a potápěla se v Larnace ke světoznámému vraku lodi Zenobia . Všechno se to seběhlo v podstatě jednou velkou náhodou. Shodou okolností jsem dostala nabídku vrátit se na Kypr, a proto jsem letos předčasně ukončila roční pobyt v Abu Dhabi. Což mě přivedlo k měsíčnímu volnu, které jsem vyplnila návštěvou ...

Moje uplynulá sobota se nesla ve znamení potápění! Ne, neodletěla jsem zase do Egypta, naopak jsem po dlouhé době opět smočila výstroj ve vodě sladké. Moje česká potápěčská základna Barakuda totiž organizovala potápěčský víkend na lomu Bořená hora u Benešova. Já ty ponory ve sladké vodě nemám moc v lásce, a to ze dvou primárních důvodů. Zaprvé bývá ve vodě i v letních měsících pořádná kosa a zadruhé viditelnost v těch horších případech nedosáhne dál než na jeden metr. V těch lepších dnech je člověk rád, když dohlédne do cca pěti metrů. Takže co z toho ponoru nakonec dotyčný má, když se obtěžuje celou svou výstroj dotáhnout k danému místu a pořádně ji zmáčet a ušpinit? Je to vášeň, životní styl, potřeba dýchat pod vodou, stav beztíže… tohle všechno dohromady nutí potápěče bahnit se v kalných studených vodách a prozkoumávat to málo, co zdejší lokality nabízejí. Ne nadarmo se do zatopených českých lomů záměrně shazují vraky aut, autobusů ...

V Hurghadě se potápím z denní jachty, což znamená, že každé ráno v devět vyplouváme v přístavu a odpoledne se z moře vracíme zpět. I když je to ve srovnání s ostatními loděmi vcelku velká bárka, nejsou tam kabiny na přespání a nocování na moři tedy nepřipadá v úvahu. Když jsem prosila o výlety na Salem Express nebo na Abu Nuhas, vždycky jsem dostala zamítavou odpověď, že se nesežene dostatek zájemců a že je to drahé a kdesi cosi. Tentokrát na mě posádka vyrukovala zčistajasna, že pozítří vyplouváme na vrak SS Thistlegorm . Co?! To bylo v tu chvíli jediné, na co jsem se zmohla. Jak se s touhle (malou) lodí můžeme opovážit vyplout na cestu dlouhou minimálně čtyři hodiny? Ta loď se zlomí vejpůl. Thistlegorm je nepsaná povinnost každého svéprávného potápěče, přece jenom jde o vrak mimořádné historické hodnoty. Obrovská britská cargo loď byla (OMYLEM!) sestřelena německými letadly za druhé světové války, 6. října 1941, vzala životy celkem ...

Moje cesta k profesionálnímu potápění nabírá ten správný směr. Druhý květen 2019 se pro mě stal nezapomenutelným z jednoho jediného důvodu. Úplně poprvé jsem sama vedla celý ponor od A až po Z. Když tedy nepočítám jeden noční ponor loni v Chorvatsku, kde jsem jako jediná majitelka kompasu byla pověřená být lídrem a kde jsem zažila pár těžších chvilek souběžným učením se ovládat suchý oblek, navigováním ve tmě a hlavně snahou se úspěšně vrátit tam, odkud jsme začali. Moje divemaster role mi tentokrát spadla do klína úplně sama. Já jsem vždycky otravná tím si všechno vyškemrat a do všeho se aktivně hrnu. Ale teď za mnou jeden z profi potápěčů přišel sám a suše mi oznámil, že on zůstává na lodi a já budu tím, kdo povede jeho dva zákazníky pod vodou. Dobrej fór. V Egyptě to znám jako svoje boty, takže i když nejsem dopodrobna kovaná ve všech lokalitách, ujala jsem se výzvy s bondovským klidem. Jen jsem si nechala stručně načrtnout trasu a šlo se do...

Je to pár dní, co jsem se vrátila z potápění v Egyptě, kde se mi splnil jeden velký potápěčský sen. Po dvou letech toužení a soužení jsem se ponořila ke vraku Salem Express . V Egyptě pokaždé pendluji mezi Hurghadou a Marsa Alam, odkud se k Salemu moc často nevyplouvá. Ideální je vyplout z přístavu v Safaze, a tam odtud je to lodí ještě dobrá hodinka cesty. Jenže tentokrát mi štěstí přálo a výlet se z Hurghady organizoval. Těšila jsem se jak malá. Konečně na vlastní oči spatřím poslední důležitý vrak Rudého moře, který jsem zatím neměla šanci navštívit. V Rudém moři na území Egypta leží velká spousta oblíbených potopených lodí. SS Thistlegorm se považuje za jeden z nejpopulárnějších vraků na světě, potom je tu Giannis D a Carnatic u útesu Abu Nuhas, Aida a Numidia u Brothers Islands, dále Rosalie Moller, Dunraven a Yolanda u Sharm el Sheikhu a nakonec Salem Express. To, co dělá Salem jedinečným, je jeho tragický příběh. Trajekt, k...