Moje divemasterovské poprvé

Moje cesta k profesionálnímu potápění nabírá ten správný směr. Druhý květen 2019 se pro mě stal nezapomenutelným z jednoho jediného důvodu. Úplně poprvé jsem sama vedla celý ponor od A až po Z. Když tedy nepočítám jeden noční ponor loni v Chorvatsku, kde jsem jako jediná majitelka kompasu byla pověřená být lídrem a kde jsem zažila pár těžších chvilek souběžným učením se ovládat suchý oblek, navigováním ve tmě a hlavně snahou se úspěšně vrátit tam, odkud jsme začali.

Moje divemaster role mi tentokrát spadla do klína úplně sama. Já jsem vždycky otravná tím si všechno vyškemrat a do všeho se aktivně hrnu. Ale teď za mnou jeden z profi potápěčů přišel sám a suše mi oznámil, že on zůstává na lodi a já budu tím, kdo povede jeho dva zákazníky pod vodou. Dobrej fór. V Egyptě to znám jako svoje boty, takže i když nejsem dopodrobna kovaná ve všech lokalitách, ujala jsem se výzvy s bondovským klidem. Jen jsem si nechala stručně načrtnout trasu a šlo se do vody. Ono to vždycky nějak dopadne.

Měl to být klidný mělčí ponor podél útesu Fanous East v Hurghadě. Jednou trasou tam a stejnou cestou zpátky. Viditelnost byla dobrá, takže najít naši loď by neměl být vůbec žádný problém. Měla jsem s sebou, mám dojem holandský pár, ne moc podvodně zkušený, takže i kdyby se vyskytl nějaký problém, neměli by si ti dva ničeho všimnout. Na to jsem spoléhala 😊.

Do vody jsme se dostali jako po másle, pod vodu jakbysmet. Pod námi se nacházela krásná korálová zahrada, ve zhruba dvanáctimetrové hloubce. Obeplavali jsme pár vrcholků kolem dokola, pokochali se koráli i rybami a já zavelela, že budeme pokračovat dál. A tady nastal kámen úrazu. Namísto doporučovaného pravého směru, jsem - nevím z jakého pofidérního důvodu - zvolila plavat doleva. Kdybych si bývala lépe prohlédla mapu útesu, doleva bych nikdy nešla. Zahnala jsem nás do šíleně mělké zátoky, kde byly sotva tři metry, viditelnost díky rozvířenému písku takřka nulová a po korálech nebo rybách ani vidu ani slechu. Urputně jsem se snažila najít cokoli, k čemu bych mohla odvést pozornost, aby ti dva potápěči nepojali podezření, že je něco špatně. K mé smůle se na dně nenacházelo bohužel vůbec nic. Jedna mořská okurka a menší rejnok, jinak NIC. Už jsem byla zoufalá a rozhodla se vrátit na začátek, k té korálové zahradě. Tam je aspoň na co koukat a nemusíme sebou plácat ve dvou metrech. Co je to za ponor? I šnorchlisti by se dostali hlouběji.

Obrátili jsme směr a já si strašně ulevila, když se před námi začaly objevovat stále větší a větší útesy i ryby. Prokroužili jsme tedy opět těmi několika vrcholky jako na začátku a já se modlila, aby ti dva nic nepoznali. Takovej stres při ponoru jsem už dlouho nezažila. Ponor už trval skoro 45 minut, ale já chtěla ještě trochu kroužit kolem, abych mým svěřencům spravila dojem. Jeden z nich ale bohužel signalizoval posledních 50 barů v lahvi, takže jsme se chtě nechtě museli vrátit. Pod lodí jsem oběma zavelela dekompresní tříminutovou přestávku, ale pán mi samovolně vyletěl nad hladinu, ani nemrkl. Nestihl si odfouknout žaket. Snažila jsem se ho přesvědčit, ať se vrátí k nám, ale nezvládl to. Vzhledem k tomu, že jsme 80 procent ponoru strávili v hloubce tří metrů, hodila jsem strach z dekompresní nemoci za hlavu.

Zpátky na loď jsem se vydrápala s neuvěřitelným pocitem studu. Jak jsem ten ponor mohla takhle podělat? Když jsem se pak zpětně dívala na mapu útesu, málem mi jeblo, kam jsem nás všechny zavedla. Vůbec bych se nedivila, kdyby moji potápěči odmítli tenhle ponor zaplatit. Ale na druhou stranu, je to cenná zkušenost do budoucna. Lepší to zvorat teď, když ještě o nic nejde, než potom, až budu profi potápěčem také. Každý si musí projít nějakými těmi fiasky, aby mohl být dobrý 😊.

Co mě ale na celém ponoru mrzelo nejvíc, že ostatní potápěči, kteří duchapřítomně drželi správný směr, viděli na korálech Hawksbillovu želvu! Já želvy miluju k zbláznění a tohle byla v uplynulých dvou potápěčských egyptských týdnech jediná reálná šance je vidět. No, co mám k tomu říct víc. Nejradši bych si jednu pleskla.