Proč je blbost potopit se k vraku SS Thistlegorm s jednou lahví

V Hurghadě se potápím z denní jachty, což znamená, že každé ráno v devět vyplouváme v přístavu a odpoledne se z moře vracíme zpět. I když je to ve srovnání s ostatními loděmi vcelku velká bárka, nejsou tam kabiny na přespání a nocování na moři tedy nepřipadá v úvahu. Když jsem prosila o výlety na Salem Express nebo na Abu Nuhas, vždycky jsem dostala zamítavou odpověď, že se nesežene dostatek zájemců a že je to drahé a kdesi cosi. Tentokrát na mě posádka vyrukovala zčistajasna, že pozítří vyplouváme na vrak SS Thistlegorm. Co?! To bylo v tu chvíli jediné, na co jsem se zmohla. Jak se s touhle (malou) lodí můžeme opovážit vyplout na cestu dlouhou minimálně čtyři hodiny? Ta loď se zlomí vejpůl.

Thistlegorm je nepsaná povinnost každého svéprávného potápěče, přece jenom jde o vrak mimořádné historické hodnoty. Obrovská britská cargo loď byla (OMYLEM!) sestřelena německými letadly za druhé světové války, 6. října 1941, vzala životy celkem devíti členům posádky a potopila se s veškerým válečným nákladem, čítajícím nákladní vozy, motocykly, obrovskou zásobu munice, tanky i parní lokomotivy. V padesátých letech ji objevil legendární Jacques-Yves Cousteau a dnes tento vrak (považovaný za podvodní vojenské muzeum) patří mezi deset nejlepších potápěčských lokalit světa.

Není to tak dávno, co jsem o potápění na Thistlegormu snila dnem i nocí. Ale k tak daleké a drahé cestě z Hurghady je potřeba splašit více lidí, aby se lodím vůbec vyplatilo tak náročnou cestu podnikat. Nejezdí se tam každý den. Nakonec jsem kvůli Thistlegormu musela na zkrácené safari, abych vůbec se svým snem uspěla. A zážitek to před těmi dvěma lety byl jaksepatří nadčasový. Když mi nyní oznámili, že za dva dny vyplouváme, musím přiznat, že se mi moc nechtělo. Zaprvé už jsem ten vrak viděla, za druhé jsem nebyla úplně připravená platit velké částky a za třetí jsem sotva přiletěla do Egypta, takže bych nejradši na takovou štreku vyrazila až o pár dní později. Ale Thistlegorm je něco, co se neodmítá, tudíž jsem si v daný den nastavila budík na třetí hodinu ranní a zavolala si Careem (arabská obdoba Uberu), abychom úderem čtvrté mohli vyplout.

V Egyptě se koncem dubna rozednívá už kolem páté, takže přestože už byl krásný bílý den, většina z nás padla kdesi k zemi a snažila se dospat předešlou noc. Čert tomu chtěl, že se toho dne na moři jednalo skoro o vlnobití, takže naše loď měla co dělat, aby se při střetech s nadprůměrnými vlnami nesvalila na záda. Nebylo to nic příjemného na žaludek pro nikoho z nás. Ono doporučované „Když je ti blbě, sleduj horizont“ pomáhalo jen trošku a nejlepší způsob, jak předejít nevolnosti, bylo někde si lehnout a zavřít oči. V teplákovce a tlustých ponožkách. Taková byla zima. Jeden z nás dopadl bohužel velmi nešťastně, když začal zvracet v prvních deseti minutách od vyplutí, až po dojetí do destinace. Kvůli vlnám se cesta protáhla na šílených šest hodin. Kdyby mi tohle někdo řekl předem, nikdy bych takovou plavbu dobrovolně nepodstoupila.

Nicméně, k vraku jsme šťastně dopluli a chystali se do vody. Jelikož jsme měli zpoždění, ostatní kotvící lodě už svůj první ponor absolvovaly a my tak mohli mít celý vrak jen pro sebe. Můj buddy tým čítal tři Holanďany, zkušené potápěče. Všichni tři se rozhodli jít dolů s nitroxem, aby mohli v útrobách vraku setrvat déle. Skoro to vypadalo, že jim budu se vzduchem v lahvi působit potíže, protože kvůli mně budeme muset vystoupat nahoru rychleji, aby se do mě nedala dusíková narkóza. Přece jen, vrak ležel v hloubce třiceti metrů a bylo tam toho uvnitř tolik co objevovat.

Pomalu jsme sestoupali podle lana k vraku a dle dohody vpluli rovnou do jeho útrob, kde leželo veškeré to vojenské cargo. Náklaďáky i motocykly (vše tenkrát fungl nové) vzorně vyskládané jeden vedle druhého, zásoba holin různě poházená po sobě, kapitánova kajuta, … bylo na co koukat a žasnout. Po zhruba dvaceti pěti minutách ponoru, náš lídr signalizoval posledních 100 barů v lahvi. Bylo to překvapení pro každého z nás, protože nám ostatním zbývalo ještě krásných 150 a rozhodně jsme ani jeden nechtěli ukončovat ponor příliš brzy. Nicméně když jsme opustili vnitřek lodi a chtěli ještě čumákovat zvenku, lídrovi zbývalo barů už jen 70 a mermomocí už se chytal kotvícího lana, aby završil svou dekompresní tříminutovku. Já měla ještě cca 110 barů a vrátit se zpátky na loď jsem neplánovala ani v nejmenším. Nabídla jsem lídrovi svůj záložní regulátor s tím, že budeme dýchat z jedné lahve a ještě chvíli plavat kolem vraku. Nevyšlo to, protože lídr údajně z mého druhého stupně dýchal vodu a ne vzduch. Mířil ke hladině a jeho holandští kumpáni ho následovali. Já zůstala pod vodou na pár vteřin jako opařená a chvíli jsem přemýšlela, co mám dělat. Chtěla jsem se připojit k jiné skupině, ale ti už mi zmizeli na druhé straně vraku a sama jsem tam zůstat nemohla. I když by mi to nedělalo vůbec žádný problém. Byla jsem dopálená jako nikdy. Vylézt z vody po pouhých pětatřiceti minutách jsem si nepředstavovala ani ve špatném snu. Táhnout se doprostřed Rudého moře šest hodin, zaplatit sto euro a setrvat ve vodě jen půlhodinu? WTF. Doslova. Běsnila jsem na lodi na kdekoho, ale bylo mi to málo platné.

Druhý ponor jsem už odmítla s Holanďany absolvovat a připojila se k druhé skupině. Tento tým při prvním ponoru obeplouval loď zvenku, aby si prohlédl protiletadlovou zbraň na přídi lodi, kontejnery s náboji, tanky a explozí munice odhozené lokomotivy podél vraku. Takže druhý ponor logicky směřoval dovnitř. Neměla jsem na vybranou, než se i při druhém ponoru kochat motorkami a náklaďáky, ale Thistlegorm je vrak, který neomrzí, takže zklamaná jsem nebyla.

Cesta domů trvala už o poznání kratší dobu. Moře bylo vyklidněné a bez jediné vlnky. Já padla na horní palubě za vlast a spala jak zabitá. Tak tak jsem se probudila, abych stihla úchvatný západ slunce. Na otevřeném moři jsou ty západy slunce přece jen nekrásnější.

A poučení pro příště? Na Thistlegorm už jedině s nitroxem a druhou stagí se vzduchem. Minimálně.