Zmrzlá, přetížená a ztracená jsem málem skončila na dně zatopeného lomu

Moje uplynulá sobota se nesla ve znamení potápění! Ne, neodletěla jsem zase do Egypta, naopak jsem po dlouhé době opět smočila výstroj ve vodě sladké. Moje česká potápěčská základna Barakuda totiž organizovala potápěčský víkend na lomu Bořená hora u Benešova.

Já ty ponory ve sladké vodě nemám moc v lásce, a to ze dvou primárních důvodů. Zaprvé bývá ve vodě i v letních měsících pořádná kosa a zadruhé viditelnost v těch horších případech nedosáhne dál než na jeden metr. V těch lepších dnech je člověk rád, když dohlédne do cca pěti metrů. Takže co z toho ponoru nakonec dotyčný má, když se obtěžuje celou svou výstroj dotáhnout k danému místu a pořádně ji zmáčet a ušpinit?

Je to vášeň, životní styl, potřeba dýchat pod vodou, stav beztíže… tohle všechno dohromady nutí potápěče bahnit se v kalných studených vodách a prozkoumávat to málo, co zdejší lokality nabízejí. Ne nadarmo se do zatopených českých lomů záměrně shazují vraky aut, autobusů i helikoptér, zcela záměrně se do vod noří potápěčské kesony, umělé lidské kostry a další srandy, mající jediný společný cíl: zatraktivnit lidem ponor. A když kolem propluje nějaký ten kapřík, zvědavá štika, nebo okoun s jeseterem, je o zábavu postaráno.

Vzpomínám na svůj úplně první ponor ve sladké vodě. Bylo to před dvěma lety koncem října. Voda už nastupujícím podzimem rychle chladla a já se tenkrát ještě neuměla potápět v suchém obleku. Snad díky celému tomu vzrušení z dalšího potápěčského poprvé jsem ve třináctistupňové vodě jen s neoprénem přežila celých 54 minut. Viděla jsem štiku, sladkovodní miniaturní medúzky i několik raků na dně lomu Borek. Byla to senzace a i viditelnost byla tenkrát velmi dobrá.

O dobré viditelnosti se bohužel vůbec nedalo mluvit v souvislosti se sobotním ponorem. Do vody jsme šli společně ve čtyřech a hned od začátku jsme se dopustili zásadní chyby, která měla výrazný vliv na kvalitu a de facto bezpečnost celého ponoru. Nezvolili jsme si mezi sebou vůdce. Při potápění v tak špatné viditelnosti, kdy není vidět na dva metry, je zkrátka nutnost držet si v merku svého buddyho. Někdo také musí vést a ostatní musejí poslouchat. Jinak to taky může pod vodou skončit velkým zmatkem, kdy se potápěči ztrácejí sami sobě navzájem a plácají se z jednoho bodu do druhého beze známky směru. Tak, jak se to stalo nám. Za tenhle nepovedený ponor bychom si všichni čtyři zasloužili vrátit potápěčskou certifikaci. Zbytečné školácké chyby.

Každý z nás navíc více či méně zápasil s vlastními problémy, například se snažil zdokonalit v ovládání suchého obleku či v technice dýchání. Já kupříkladu zápolila se třemi strastmi najednou. Za prvé jsem se bála, že jsem přetížená, takže kdybych se čirou náhodou dostala do větších hloubek, nemusela bych už dovyrovnat vztlak jak v sucháči, tak v žaketu a zůstala bych ležet dole jako šutr. Za druhé jsem s sebou neměla dostatečně kvalitní automatiku vhodnou k potápění ve studenějších vodách, takže pokud by teplota klesla pod deset stupňů Celsia, mohlo se nakrásně stát, že by mi celý regulátor vesele zamrzl. 

A do třetice se do mě po pár desítkách minut dala taková zima, že mi křehly prsty na rukou a za boha jsem v nich nemohla najít cit. V tu ránu hrozily komplikace, že nebudu vůbec schopná se dofukovat. Kdyby se všechny tyhle trable spojily navzájem, dopadla bych s největší pravděpodobností přetížená na dně lomu, se zamrzlým přístupem ke vzduchu a končetinami neschopnými si zachránit život. Utonutí jisté. Krásná to smrt, není-liž pravda?

Po ponoru jsme si navzájem všichni vynadali, že takhle tedy ne a dali si na pár hodin voraz. Já byla zmrzlá na kost a zařekla jsem se, že už mě do vody nikdo nedostane. Ale jakmile jsem načerpala dostatek teplých slunečních paprsků, posilnila se svačinou a celkově si vydechla, už jsme se svolávali k druhému ponoru. Jak říkám, potápění je závislost. A proč nevyužít tak pěkného dne a  krásné lokality? 

Nasoukaní do suchých obleků jsme si před vstupem do vody řekli, že vůdcem budu nyní já a že se budeme držet vodících lan, abychom se vyvarovali dalšímu bloudění. To krásné ticho, ta nicota, kdy nevidíte nic víc, než lano a vše ostatní vás může jen překvapit. Takhle sympaticky na mě vyjukal obří kapřík, který se zjevil přímo u rozpadající se historické Pragovky. 

Musím říct, že vidět opravdu nebylo na krok, chvílema jsem se bála, že zatímco obeplouvám ten starý vrak, ostatní moji spolupotápěči se mi ztratí z dohledu a už se nenajdeme. Ale poctivě jsme se drželi směru. Poslušně jsme podél lana doplavali i k vrtulníku MI-8, který vstoupil do historie tím, že se v roce 2001 zřítil s kosmonautem Vladimírem Remkem. Vrak této vojenské helikoptéry už má svoje nejlepší léta také za sebou, ale když není moc zvířená voda, dají se u ní stále ještě stále pořídit krásné fotografie. 

Na cestě zpátky nám kde nic tu nic zkřížil cestu freediver, kterého vůbec nezajímalo, že by mi mohl skočit na hlavu. Zčistajasna přímo přede mnou zapadl do hlubin, nehledě vpravo či vlevo. Pod vodou musí být člověk připravený na všechno 😊.

Bylo na čase ponor ukončit. Mně na oba ponory vystačila jedna patnáctilitrová láhev, ale zima byla vtíravá, proto jsem byla ráda, že jdeme ven už po 35 minutách. Byl to nenáročný ponor, díky lanům snadná navigace. Ale i přesto mě zahřálo u srdce, když mě moji buddyové pochválili, že jsem je dobře vedla 😊.