Ponor k vraku Salem Express je zátěží pro psychiku. Slabým povahám nedoporučuji

Je to pár dní, co jsem se vrátila z potápění v Egyptě, kde se mi splnil jeden velký potápěčský sen. Po dvou letech toužení a soužení jsem se ponořila ke vraku Salem Express. V Egyptě pokaždé pendluji mezi Hurghadou a Marsa Alam, odkud se k Salemu moc často nevyplouvá. Ideální je vyplout z přístavu v Safaze, a tam odtud je to lodí ještě dobrá hodinka cesty. Jenže tentokrát mi štěstí přálo a výlet se z Hurghady organizoval. Těšila jsem se jak malá. Konečně na vlastní oči spatřím poslední důležitý vrak Rudého moře, který jsem zatím neměla šanci navštívit.

V Rudém moři na území Egypta leží velká spousta oblíbených potopených lodí. SS Thistlegorm se považuje za jeden z nejpopulárnějších vraků na světě, potom je tu Giannis D a Carnatic u útesu Abu Nuhas, Aida a Numidia u Brothers Islands, dále Rosalie Moller, Dunraven a Yolanda u Sharm el Sheikhu a nakonec Salem Express. To, co dělá Salem jedinečným, je jeho tragický příběh. Trajekt, který kyvadloval mezi Egyptem a Saúdskou Arábií, neleží pod vodou vůbec dlouho. V prosinci 1991, plně naložený stovkami poutníků vracejícími se z Mekky, narazil na útes a k úplné zkáze stačily pouhé minuty. Loď se potopila takřka hned a vzala s sebou životy podle odhadů až tisícovky lidí. Včetně dětí.

Co je možná ještě tragičtější, je fakt, že kvůli špatně přístupným místům nebyla pravděpodobně nikdy vyzvednuta všechna mrtvá těla. Tehdy při vyprošťování mrtvol pomáhalo všechno, co mělo ruce i nohy a zápřah na psychiku to byl neuvěřitelný. Někteří potápěči, kteří se tenkrát účastnili „záchranné“ akce, se dnes striktně odmítají do vraku vracet. Tak silná to pro ně musela být záležitost. Potopit se k vraku však důrazně zapovídá i nemalé procento rekreačních potápěčů. Proplouvat podvodním hrobem, kde je velká pravděpodobnost, že na dně mezi vším tím bordelem ještě dnes budou nějaké lidské kosti, není pro slabé duše. Z úcty k mrtvým všechno ve vraku zůstalo, tak jak bylo. Všechny ty kufry, domácí spotřebiče, oblečení, auta, hračky, to všechno tam dodnes leží, i po 28 letech od tragédie.

Já mám k tragickým místům slabost, přitahují mě jako magnet, vlastně ani nevím proč. Miluju hřbitovy a představuju si, kdo jak žil a jak umřel. Tenhle podvodní hrob pro mě tedy byla jakási osobní nutnost. Pár kamarádů mě varovalo, jak jim uvnitř vraku bylo úzko, ale já se těšila. Byla jsem zvědavá na ty emoce, atmosféru, pocity…

Mahmoud mě vyzvedl v Hurghadě v sedm ráno a upalovali jsme do Safagy. Nikdy jsem tam nebyla a překvapilo mě, jak maličký přístav to je. Jen pro pár lodí. Naše loď byla poloprázdná, takže se dalo krásně relaxovat, nasnídat se a pořídit pár společných fotek. Když jsme skočili do vody, vzrušením jsem skoro nedýchala. Chtěla jsem také ušetřit vzduch, abych mohla u vraku strávit co nejvíc času. Málem jsem tam ale nestrávila víc než dvě minuty, protože jsem si uprostřed klesání uvědomila, že jsem si nespojila středotlakou hadici k žaketu a nemohla jsem vyrovnávat tlak. Na poslední chvíli jsem se chytla provazu a napravila tuhle obří začátečnickou chybu a mohla jsem pokračovat v ponoru. 

Nejprve jsme si vrak prohlíželi zvenku, sestoupili jsme až na samé dno do hloubky zhruba třiceti metrů, abychom se dostali blíž k záchranným člunům a mohli proplavat i mezi majestátními komíny, kde se skví dosud krásně rozeznatelné obří písmeno S.  

Když jsme pronikli do útrob vraku, začalo jít do tuhého. Nejenom že se prostor dramaticky zúžil a bylo potřeba si dát pozor, abychom se ničeho nechtěně nedotkli. Za prvé abychom si neublížili a za druhé nezvířili všechen ten prach, což by drasticky ovlivnilo viditelnost. Zejména když uvnitř vraku vládla čirá tma a bylo nutné mít s sebou světlo. Proplouvali jsme v naprosté tmě vrakem, jen za svitu baterek. Stovky zavazadel poházených přes sebe, spousta z nich naprosto neporušená, dosud nesoucí původní barvy i loga. Skoro až zamrazilo, když kužel světla posvítil na jeden z kufrů a odhalil nápis Happy Journey.

Mezi vší tou batožinou byly snadno rozeznatelné jednotlivé kusy oblečení, boty, šatičky zhruba tříleté slečny… Automobil Toyota, pračka i magnetofon, panenky a jízdní kola, tohle vše mělo sloužit jako dárky ze Saúdské Arábie. Namísto toho tyto předměty spočívají na dně Salem Expressu.

Vrak pomalu ale jistě obrůstá koráli. Všechno leží v klidu a tichu na dně moře, snad i většina ryb, které jinak ve vracích nacházejí vítané útočiště, nechává Salem Express ladem. I když jsem já sama uvnitř vraku necítila žádné psychické pohnutí, ani náběhy na pláč (přestože mě rozbrečí kdeco), nedá se lodi upřít zvláštní atmosféra, která se přirozeně k podobným místům pojí. Je to, jako když zajdete na hřbitov. Ponuré ovzduší, ticho, úcta.