Je rozdíl potápět se v pánském a dámském sucháči?

Můj povrchový interval trvá už 57 dní. Začínám se bát, abych si před příštím ponorem nemusela dát refresh. Takže zatímco moje tělo podprahově souží po dusíku rozpuštěném v žilách, já si opakuju teorii potápění, koukám na Modrou planetu a sem tam si online objednám nějaký ten podvodní doplněk, který zrovna teď (v suchém období) nutně potřebuju 😊. Mohla bych aspoň zavzpomínat na můj zatím poslední ponor v lomu Borek. První v Čechách v tomto roce, ale rozhodně ne poslední!

Nadhodila jsem Barakudě, že jsem se už drahnou dobu neukázala na Borku, a výjezd do tohoto zákoutí byl započat. V tu sobotu 22. února se počasí vyvedlo snad jako na objednávku. Zářivé slunce, teplý vzduch, skoro jarní atmosféra. Těšila jsem se do vody jak malej Jarda, protože poprvé jsem si s sebou vezla dámský sucháč i podoblek SANTI a nemusela jsem se soukat do neforemných pánských variant. Já jsem vždycky fasovala pánské eLko, protože se se svojí nekřehkou postavou do ničeho feminního nevejdu, ale tentokrát se na mě usmálo štěstí a v Barakudě se našel odpovídající dámský „skafandr“. Byla jsem nadšená, jak krásně jsem se v podobleku vytvarovala. Připadala jsem si jako ve své kůži, jako by ta kombinéza byla šitá přímo na mě 😊. Nemohla jsem se dočkat, až u vody spácháme pár fotek a já konečně nebudu zvěčněná jako obtloustlé neforemné potápěčské cosi.

PŘED

PO

Na Borku se nezměnilo vůbec nic. Má více než dvouletá absence tedy ničemu nepřekážela, a už vůbec ne blížícímu se ponoru. Na místě byla hlava na hlavě, ale kdo by se divil, Borek je super plac. Voda byla jak jinak, než studená. Jaké to překvapení na konci února 😊. Pouhé čtyři celsiovské stupínky, i když se to skvělé slunečné počasí snažilo dát najevo, že je vlastně mnohem tepleji. První chvíle ponoru s hlavou ponořenou pod vodou byly velmi kruté, ale tělo si naštěstí rychle zvyká 😊. Sžívala jsem se s podvodní kamerkou a s novým sucháčem. Nevěřila bych, jak velká změna může být v potápění v pánském a dámském obleku. Mnohem lépe se udržuje vztlak, protože jsem měla daleko menší vduchový prostor. Vzduch už se mi tolik nehnal do nohou a už se mi samy nezouvaly boty ani ploutve. Celkově jsem se v lépe padnoucím obleku cítila pohyblivější. Někdy si to zkuste prohodit 😊.

Dočista jsem pozapomněla, kolik je na dně lomu uměle vyskládaných kravin. Kdekdo by uprostřed Borku rád viděl potopenou třeba i loď, ale podle správce lomu to je absurdně drahá záležitost. Po skončení pronájmu se totiž lom musí uvést do původního stavu a už v tuhle chvíli je představa vyzvedávání třeba onoho slavného autobusu astronomicky nákladná. Nicméně viditelnost byla úchvatná, až k patnácti metrům, takže i návštěva legendárního busu byla v plánu ponoru. Jenže jsme se tam objevili v ne zrovna vhodnou chvíli. Sotva jsem se jala nahlížet do oken a troufla bych si i na průplav celou karosou, zjevila se tam skupina mohutných technických potápěčů a já dostala strach, abych nikam náhodou nekopla, nebo se nedejbože nedotkla ničeho, co by mohlo zvířit sediment. Už jsem v hlavě pomalu začínala slyšet ty pohrdavé komentáře.

Když odbočím, tak přesně tohle já nemám ráda na potápění v Česku, respektive s Čechy. Kdekdo si honí ego tím, jakou má nejvymakanější výstroj, jak dokonale zvládá trim a všichni ostatní, kdo se nepřibližují jeho představě o perfektním potápěči, jsou blbci. Když si na facebooku pročítám různé diskuze, mívám čím dál větší pocit, že potápěčem se může nazývat jen ten, kdo má na zádech twin a nejlépe ještě stage s nitroxem a že záleží jen na tom, kdo má počítač s nejvíce funkcemi a jakou potápěčskou školu. Jako by se z potápění vytratilo potápění samotné. Proč bych se měla snažit o ukázkový trim, když mi v té poloze není příjemně a bolí mě za krkem? Radši si kopnu ploutvemi víckrát, než by ve správně vyváženém trimu bylo nutné a užiju si pěkný ponor. Není pro mě důležité, jestli jsem se učila u PADI, SSI nebo NAUI. Hlavní je, že se pod vodou dokážu postarat o sebe i o ostatní a nemusím se chvástat, že jsem CMAS nebo IANTD, nebo cokoli „lepšího“. Nevím, k čemu by mi byl počítač s nastavením na trimix a s odolností do 300 metrů, když se do takové hloubky nikdy potápět nebudu (stejně jako 90% ostatních potápěčů). Nejradši trávím čas ve vodě s rybami, a ne na souši, kde bych po vzoru mnohých mohla dělat dojem na ostatní. Kvůli tomu se nepotápím. Super vybavení z nikoho lepšího potápěče neudělá😊.

Nicméně, vraťme se k ponoru u autobusu 😊. Když jsem se tedy strachovala o zkalené dno, jeden z naší grupy začal signalizovat už jen 100 barů, takže jsme se otočili k návratu. Docela jsem to uvítala, protože už se do mě vkrádaly mrazíky, navzdory tomu, že jsem byla slušně oblečená s patnáctery ponožkami. Snažila jsem se cestou zpátky potkat nějakou tu rybu, protože za celou dobu jsem viděla možná tak maličkého okouna, ale pořád jsem tajně doufala v nedostižného jesetera. Bohužel. Nic se za celých 40 minut neobjevilo. Za to jsem se začínala skoro nekontrolovatelně třást zimou.

Vylezli jsme z vody a teprve na souši jsem si uvědomila, jak moc velká mi byla pod vodou zima. Na ruce. Mokré rukavice nejsou žádná hitparáda, ale v dobrém podobleku jsem měla za to, že to nebude tak strašné. Tělu bude teplo a nebude mít potřebu brát krev z končetin a shromažďovat ji u orgánů. Omyl. Prsty na obou rukou mě bolely naprosto nelidsky. Dobrých deset minut jsem měla pocit, jako by mi někdo do prstů mlátil kladivem, tak obrovská bolest to byla. Musela jsem počkat, než se do nich vrátila krev, ani svléknout sucháč se mi nepodařilo. Dodnes nechápu, jak jsem mohla přežít svůj první český ponor právě tady na Borku, kdy měla voda sice 13 stupňů, ale já byla v neoprénu! Tehdy jsem pod vodou vydržela bez větších trablů skoro hodinu. Dnes už bych to nedala 😊.

Druhý ponor jsem odvolala, mnohem raději jsem se usadila u ohně a nahřívala si fusky. V tom krásném skoro jarním počasí jsem si ten čas užila lépe, než promrzlá ve vodě. Někdy se to potápění přece jen musí vynechat. Ale příště snad na dobu kratší, než 57 (a více) dní 😊.