Čím déle se potápím, tím horším potápěčem se stávám

Dva měsíce bez potápění jsou za mnou a můžu snad s čistým svědomím říct, že domácí potápěčskou sezónu 2020 považuju oficiálně za zahájenou.

Cílem byla pro mnohá Barakuďátka, včetně mě, nepříliš častá lokalita Slověnický mlýn. Jedná se o maličký lom v Jižních Čechách, jehož nejmarkantnější poznávací znamení jsou dvě. Zaprvé přítomnost pestrobarevných japonských Koi kapříků, kteří se drží u mola a jsou zvyklí na lidi, a za druhé obrovský šestimetrový keson, jenž toto místo potápěčsky proslavil v loňském roce. Tehdy se v něm uskutečnil rekord v délce pobytu pod vodou. Celých 168 hodin. Internet je plný detailů z akce, určitě si tenhle počin vygooglujte.

Prostor Slověnického mlýna je kouzelný. „Hlídaný“ desítkami oveček a lam, a ohraničený vodním „příkopem“ a spoustou zeleně. Bohužel se nás mohlo sejít jen deset, ale o to víc byla tato akce komornější a přátelštější. Všichni jsme byli natěšení smáčet se v dosud chladné vodě, někteří dokonce natolik, že se odvážili ponořit v neoprénu. Mě už by do té ledárny nikdo v mokráči nedostal, takže jsem se soukala do pěkně tlustého čtyřstovkového podobleku a poté i do sucháče. To je vždycky komedie na dobrou půlhodinu, obléct se do všeho tak, aby to dávalo smysl. Pokaždé si půjčuju sucháč takový, který je zrovna k dispozici a snad právě kvůli tomu si ho vždy obléknu špatně. Proč jen jsou ty zipy vedené z pravého i levého ramene? Nemůže to být sjednocené? 😊.

Nemám to moc ráda, to potápění v suchém obleku. Je mi zima, i když mám na sobě ekvivalent tří zimních bund, připadám si v něm strašně nemotorně a nikdy pořádně nevím, kolik potřebuju zátěže. Musím si všude možně rozmístit skoro patnáct kilo, abych se vůbec potopila, ale od pěti metrů hloubky zase padám dolů jako balvan. A to si schválně beru větší láhev, abych těch olověných kostek nemusela mít tolik. I tak mám problém je všude nacpat. Asi by můj váhový problém vyřešil twin, ale s takovým nákladem já se potápět odmítám. Neunesu to. Už takhle mám problém hodit si na záda patnáctku láhev a představa, že si jako soběstačný divemaster musím sama dokázat „obléct“ astronomicky těžký twin, je vysloveně hrůzostrašná. Celkově je to potápění v chladných vodách pro mě dost nepohodlné. V sucháči se valím jako medvěd, čelist mi drtí enormně tlustá haubna, o objemných rukavicích ani nemluvě. Nemám díky nim cit v prstech a nejde mi pod vodou zapnout světlo. Tuhle jsem s tou záložkou kroutila tak vehementně, že jsem ji zatopila.

Ale zpátky k víkendu. Všichni už byli ve vodě a čekalo se jen na mě. Jen co jsem nazula ploutve a rozdýchala automatiku, bylo mi řečeno, že mám ponor vést já. Já? Jak můžu vést ponor, když nic nevidím? 😊. Upřímně jsem na něco takového nebyla připravená. Nikdy jsem se v tomto lomu nepotápěla, ještě jsem si nezvykla na pocit nabalenosti a opravdu jsem pod vodou neviděla vůbec nic. Viditelnost byla vskutku mizerná, přestože Strany potápěčské slibovaly 4 až 5 metrů. Kdeže. No tak jo, ono to nějak dopadne. Ostatně plán neměl být vůbec složitý. Jen doplavat ke kesonu a podívat se dovnitř, obeplout ho a vrátit se k molu a kochat se rybkami. Nic složitého. Keson jsme měli přímo před sebou ve vzdálenosti zhruba dvaceti metrů a navíc k němu pod vodou vedlo lanko. Ani teď, pár dní po ponoru ovšem nedokážu říct, na co jsem tehdy myslela, protože k tomu kesonu jsme se nedostali. Sotva jsme se ponořili do vody, začala jsem bojovat s vyvažováním sucháče i žaketu (jsem snad jediný potápěč na světě, který k sucháči nemá křídlo), a také s již zmíněným světlem a rukavicemi. Když jsem se otočila, abych zkontrolovala svoje dva buddy, neviděla jsem je. Jak málo v tak kalné vodě stačí ke ztrátě. Jste půl metru od sebe a nevidíte se. Naštěstí oba signalizovali světly, že jsou poblíž, tak jsme mohli plavat dál. Po pár minutách jsem div nenarazila na skálu – okraj lomu a hledala její konec. Tady někde přece ten keson musí být. S buddym jsme si pod vodou signalizovali, že oba nevíme kudy kam a rozhodli se podívat na hladinu. Čert tomu chtěl, že jsme se vynořili na druhé straně lomu, dávno za kesonem. Záhada 😊. Vrátili jsme se tedy zpátky a po chvilce tu obří konstrukci našli. Teda, doslova do ní vrazili. Ono ten den nebylo vidět vůbec nic 😊. Naštěstí mám žluté ploutve, které se dají i v takové břečce nepatrně zaznamenat. I ta světla byla hodně nápomocná, přesto jsme se jeden druhému ztráceli.

Po tomhle ponoru bych si vlastnoručně nafackovala. Nezvládla jsem to. Připadá mi, že čím déle se potápím, tím horším potápěčem se stávám. Připomíná mi to situaci z autoškoly, kdy jsem při cvičných jízdách drandila jak ostřílenej kamioňák, ale čím víc se blížily závěrečné jízdy s komisařem, tím hůře jsem po silnicích jezdila. Což mi můj instruktor samozřejmě nesmlčel. Takže tak. Ponor se nezdařil, tak jak by bylo zdrávo a já neměla daleko od toho, abych rozstřihla svou certifikační kartičku.

Na druhý ponor jsem se rozhodla jen plácat ve dvou metrech s kapříky a udělat pár fotek. V láhvi mi zbývalo krásných 80 barů, což mi bohatě stačilo. Zatímco ostatní se šli znovu podívat ke kesonu a rozhodli se i vylézt dovnitř (za cenu svlečení výstroje), já si užívala ty koi kapříky i krásného duhového pstruha. Ten byl ze všech těch rybek nejkontaktnější 😊.