Instruktorem potápění v Egyptě. Díl 3. Potápěčské galeje
Tenhle můj kurz instruktora potápění by se mohl z fleku přejmenovat
na kurz Jak srazit sebevědomí nebo
taky Jak skákat přes překážky. Nikdy
předtím jsem si ve své potápěčské historii nepřipadala tak slabá a bezradná.
Několik týdnů už probíhají přípravy
na instruktorské zkoušky. První týdny jsme se prokousávali samostudiem online a
nespočetnými videocally přes Zoom,
což byla neskutečná pakárna. Vzhledem k tomu, že u sebe doma nemám
zavedený internet a z předplacených dat by mi za jeden call nezbylo vůbec
nic, musela jsem po večerech vysedávat po hurghadských kavárnách.
Což bylo všechno možné jenom ne sranda, protože večer se v kavárnách obvykle sejde celá egyptská osada, která obden sleduje fotbalový zápas a huláká do toho hlava nehlava. Velký počet lidí připojených na wifi způsobuje, že síť neustále padá, což je to poslední, co by člověk u videocallu potřeboval.
Praktická cvičení ve vodě se podobají boot campu
Další týdny už byly ve znamení přednášek a praktických cvičení v bazénu. Používáme prostory Scuba World Divers v hotelech Mövenpick a Sheraton v oblasti El Gouna, což je takový umělý egyptský svět, kam jezdí zazobanci.
Učíme se, jak připravit přednáškovou dílčí lekci z jednotlivých potápěčských kurzů OWD, AOWD, Rescue a Divemaster. Kupříkladu Jaký význam má potápění v buddy týmu. Nesmí to být ani příliš dlouhé, ani příliš krátké, musí tam zaznít, o čem bude řeč, jaké jsou hlavní body přednášky, proč to přednášíme, co to studentům přinese, kdy a jak se to ověří v praxi, a do toho všeho musíme zahrnout nějakou nepotápěčskou učební pomůcku a nejlépe ještě během těch šesti minut prodat kus potápěčské výstroje nebo navazující kurz. Pecka, ne?
V bazénu naopak trénujeme potápěčské dovednosti. To znamená, že například nestačí před studenty jen sundat pod vodou masku a zase si ji nasadit. Musíme to provést pěkně pomalu, s důrazem na detaily, s jasnými podvodními signály a krásnou plynulou demonstrací. Poté nechat studenta, aby to zopakoval a opravit jeho chyby, které dopředu neznáme, protože si je náš trenér vymýšlí za chodu. A jakmile něco uděláme špatně, nebo nekompletně, opakujeme to od začátku tak dlouho, dokud to není dokonalé.
Tohle všechno hezky pěkně s briefingem, požadavky na provedení,
jaký má tato dovednost význam, proč se to učíme a k čemu je to při
potápění dobré. A samozřejmě organizace ve vodě, s asistentem nebo bez, s časovým
plánem a posloupností. Totéž na otevřené
vodě.
Den předem vždy dostáváme domácí úkol připravit si zadaná témata na další den, která pak ve vodě předvádíme komplet se vším všudy. Musím říct, že si občas připadám jako úplná blbka, která nic neumí, protože náš trenér (course director) si zachovává perfektní poker face a klade otázky, při nichž o svých schopnostech začíná pochybovat naprosto kdokoli. Proč jsi to udělala takhle? Víš, co jsi udělala za chybu? Cos mohla udělat jinak? Myslíš, že je to v pořádku? Jsi si jistá, že to je všechno? Cítím se vždycky jak spráskanej pes.
Z používání všech možných i nemožných signálů už jsem tak zpitomělá, že se rukama dorozumívám i v běžném životě. Než si v krámu s potravinama uvědomím, že se prodavači pomocí posunků snažím vysvětlit, že sháním kukuřici, už se na mě jako na exota přišla podívat snad celá ulice.
Získat papír o zdravotní způsobilosti je v Hurghadě o nervy
Do karet mi nehraje ani celková administrativa okolo kurzu. Musela jsem si sehnat lékařské potvrzení, že jsem způsobilá k potápění, což bylo jedno velké egyptské martýrium. Nejprve jsem se nemohla časově trefit do ordinačních hodin a poté mi bylo řečeno, že toto potvrzení musí pocházet z veřejné nemocnice, nikoli soukromé. Navštívila jsem s velkou nadějí hurghadskou barokomoru, kde by měli být zvyklí taková vyšetření provádět, protože většina nemocničních zařízení (a že jich je v Hurgadě milion) neměla tušení, co po nich chci. V barokomoře mi samozvaný lékař položil pár laických (!) otázek ohledně mých ponorů, a aniž by mě vyšetřil byť jen změřením krevního tlaku, zkonstatoval, že mi certifikát udělí, ovšem za předpokladu, že mu dám 30 euro. Což bylo sakra hodně.
Řekla jsem mu, že jsem rezident Hurghady, tudíž by to pro mě mělo být o dost levnější, ovšem protože jsem na otázku, jestli mám egyptského manžela, odpověděla záporně, veškeré mé rezidenství se rozplynulo jako pára nad hrncem a byla jsem vyzvána k úhradě 30 eur. S díky jsem odkráčela a jala se hledat jinou nemocnici.
V dalším ústavu mi řekli, že vyšetření bude stát ne třicet, ale rovnou sto euro, ovšem jsem-li rezidentem, pak jen 250 egyptských liber. Ale potřebují vidět moje vízum a nájemní smlouvu, cestovní pas a kdesi cosi. Což jsem s sebou neměla. Takže jsem lítala po Hurghadě z jednoho konce na druhý po dobu několika dní, až se nade mnou nebe smilovalo a ten prokletý papír jsem získala.
Závod s časem na trase Hurghada – Marsa Alam
Podobně to bylo s učebnicemi ke kurzu. Všechny mé knihy z předchozích kurzů jsem nechala doma v Praze, poněvadž jsem neměla tušení, že bych je pro IDC mohla potřebovat. Ale čert tomu chtěl, že by mě bez nich nepustili k závěrečkám. Takže jsem splašila kamarády v ČR v akci kulový blesk. Shodou náhod pár z nich zrovna přilétalo do Egypta na safari, takže jsme si dali spicha na letišti Hurghada.
V ten večer se mě zřekli všichni svatí, protože ač mi to rozum nepobírá, na letišti jsme se minuli. Nechápu jak. Čekala jsem tři hodiny přímo o východu z terminálu mezinárodních příletů, ale moji potápěči nikde. Až po několika hodinách mi zavolali, že už jsou v autobusu, ovšem ne do mariny v Hurghadě, nýbrž do přístavu v Marsa Alam! Krve by se ve mně nedořezal. Musela jsem jednat rychle a hned.
Řidič Uberu se nabídl, že mě do Marsa Alam ještě té noci hodí, což se nakonec ukázalo jako nejschůdnější řešení. Strávila jsem celou noc honbou za lodí, která měla ráno vyplouvat, abych se dostala ke svým učebnicím, bez nichž bych se nemohla účastnit závěrečných zkoušek IDC. Smůla se mi lepí na paty. Celou noc vzhůru, šest hodin v autě a 1700 korun za zpáteční cestu Uberem z Hurghady do Marsa Alam. To chceš.
Mohla bych se rozpovídat také o obstrukcích s nájemní smlouvou a žádostí o rezidentské vízum, ale o tom až někdy jindy.
Tréninky na otevřené vodě jsou balzámem na duši
Ale abych jen neskuhrala. Při trénincích na otevřené vodě se mi vede celkem dobře. Přece jen je to místo, kde se cítím nejjistější v kramflecích. V půlce listopadu jsme strávili dva tréninkové dny v Sharm el Naga, což je půvabná zátoka mezi Hurghadou a Safagou. Jsou tam ideální podmínky k nacvičování potápění.
Potrénovali jsme plavání na 400 metrů, desetiminutové splývání, nouzový výstup, zvedání těžkých předmětů pomoci lift bagu, vázání uzlů pod vodou, navigaci, hledání ztracených věcí a kontrolu vztlaku. To samé i na otevřené vodě v El Gouně, kde jsme se plavili na malé půvabné feluce.
Já už se potápěla z kde čeho. Ať už to byl zodiak nebo safari loď tady v Egyptě, malá dřevěná bárka na Srí Lance, ještě menší dřevěné rybářské cosi na Bali, a menší kodrcavá loďka ve Vietnamu. Takže i kdyby nás mělo na lokalitu dovézt samo UFO, divit se nebudu.
Do závěrečných zkoušek už nezbývají dny, ale hodiny. Sobota 11. a neděle 12. 12. 2021 budou šíleným náporem na nervy, ale jednou jsem se touhle cestou vydala a musím dojít až do konce.
Komentáře
Okomentovat