Pocity? Dojmy? Upřímně, těch emocí se během posledních 14 dnů a hlavně uplynulého víkendu vystřídalo tolik, že by ze mě měl radost nejeden psychiatr. Očekávání, nervozita, zoufalství, stres, těšení se, strach i radost. Představa, co bude, jestliže neuspěju, byla tak nesnesitelná a ponižující, že jsem si nic podobného vůbec nepřipouštěla.
Přípravy na dvoudenní závěrečné zkušky byly hektické. Nepamatuju si, kolikrát jsem si před zrcadlem trénovala přednášky na jednotlivá témata potápěčské teorie, kolikrát jsem pod vodou vázala dračí smyčku a zvorala kontrolu nouzového výstupu (CESA). Milionkrát jsme trénovali resuscitování potápěče v bezvědomí na hladině (Rescue 7), demonstraci hledání ztraceného regulátoru, nebo nouzové odhození zátěže. Na denním pořádku byly stovky otázek z pěti hlavních teoretických okruhů: Fyziologie, Fyzika, Výstroj, Dovednosti a životní prostředí a RDP (dekompresní rekreační tabulky), plus standardy výukového systému PADI.
Dokola jsme omílali, co způsobuje oceánské proudy, jak se projevuje otrava kyslíkem, jakou hlavní funkci má první stupeň automatiky, kolik litrů vzduchu je nutné napumpovat do láhve, která leží 20 metrů hluboko, jak dlouho musí potápěč zůstat na hladině po ponoru do 40 metrů po dobu 5 minut, aby mohl jít na druhý ponor do 18 metrů na 13 minut, a podobně.
Zkrátka jsem si připadala jako Láďa, kterej má velkou hlavu jak pytel od banánů. Paradoxně teorie byla tím nejmenším strašákem. Spíš jsem se obávala praktických zkoušek ve vodě. Stačila by jediná chyba u některého ze cvičení a hned bych ztratila body. Což se mi během kurzu stalo několikrát. Byla jsem přeborníkem v tom, jak z plného počtu bodů spadnout během dvou vteřin na nulu.
V bazénu poctivě vychlazeném prosincovým počasím jsme denně trávili dlouhé hodiny. Nacvičování řádných demonstrací a záchranných technik, brífinky a debrífinky, ostatně jak už jsem o všem psala v minulém díle. Když mi přeje hodně štěstí Ahmed Gabr i Scuba Sarah
Co mi vlilo čerstvou krev do žil, bylo setkání se dvěma potápěčskými osobnostmi. Běžnému člověku ta jména nic neřeknou, ovšem mě jako potápěčskému fanatikovi a diveholikovi jsou známá až moc. Scuba Sarah a Ahmed Gabr. Každý má svého idola.
Scuba Sarah je drobounká Kanaďanka, jež je známá hlavně z prostředí sociálních sítí. Slyšela jsem o ní poprvé před dvěma lety na Bali, kde se tato slečna ocitla ve stejném diving centru, jen asi týden před tím, než jsem tam přicestovala já. Sarah je známá především díky potápění na všech sedmi světových kontinentech a jejím poznávacím znamením je výrazná růžová maska a ploutve. Čehož si všimlo i samotné PADI a řádně ji propaguje. Nicméně moje setkání se Sarou bylo asi určené osudem, což mi pan Život dal několikrát najevo. Po Bali totiž přišla BOOT show v Dusseldorfu 2020, kterou Sarah navštívila den přede mnou, jak jsem zjistila z návštěvnické knihy. A do třetice jsme se obě vyskytovaly právě teď na podzim v Egyptě, kde ona plánovala safari s MÝM Course Directorem. Bojovala jsem s nutkáním poprosit ho o setkání s ní, ale hrdost mi v tom na poslední chvíli zabránila. Ovšem stačilo pár dní a setkaly jsme se v podstatě úplnou náhodou (osudem) na bázi v Sharm El Naga. Je to příjemná a usměvavá mladá slečna, která ví, čeho v životě dosáhla. Aniž by mě znala, bezprostředně mě objala a popřála mi hodně štěstí v mém IDC a IE. 
Ahmed Gabr je kapitolou druhou. Držitel světového rekordu v nejhlubším ponoru zapsaném v Guinessově knize rekordů je Egypťan žijící v Hurghadě. Několikrát jsem ho na ulici potkala, ale nikdy jsem nenašla odvahu za ním přijít a potřást mu rukou. Přišlo mi to nedospělé. Vždycky jsem si pak za to spílala, že jsem neměla být tak ostýchavá a prostě za ním jít. Ruku by mi to neutrhlo. A nyní, zřejmě opět zásahem osudu, se mi tento pán zjevil na ulici přímo přede mnou. Šokem jsem se zmohla jen na úsměv a šla dál. Za což jsem se hned po znovunalezení svých smyslů v duchu fackovala. Proč jsem ho nezastavila?
Nicméně mě napadlo zkusit ho kontaktovat na facebooku a světe div se, reagoval vzápětí! Vyzval mě, ať se za ním stavím do kavárny, že na mě čeká. V pocitech jsem se vrátila do svých 14 let, kdy jsem zažívala stejnou euforii, jako když se mi povedlo získat na autogramiádě podpisy od Luneticu. Ahmed byl nicméně velmi příjemný a přátelský člověk. Pozval mě na kafe a prohodili jsme spolu pár slov. O mém IDC, o jeho návštěvě Deep Spotu v Polsku a potápění pod ledem v Rusku. Já mu doporučila naši českou Hranickou propast, která by ho mohla zajímat a poté jsme se rozloučili.
Závěrečné dvoudenní zkoušky jsou tu
Finální zkoušky IE (Instructor Examination) jsou vždy rozloženy do dvou dnů, protože je toho hodně co předvést a ohodnotit. V tuto dobu (prosinec) se navíc o post instruktora uchází vždy nejvíce kandidátů z celého roku, protože se jim v rámci kurzovného započítává i obnova členství na celý další rok, což je úspora zhruba tří tisíc korun. Nás všech kandidátů se tudíž v resortu Swiss Inn sešlo celkem 35. Byla to přehlídka všech Course Directorů z celé Hurghady, Marsa Alam a částečně i Sharm el Sheikhu.
Ty tři desítky budoucích instruktorů přiletěli hodnotit tři zkoušející z Německa a Velké Británie, kteří měli sami plné ruce práce s námi všemi.
Musím říct, že probuzení v sobotu 11. prosince, s vidinou celého dne pod tlakem, jestli to zvládnu, nebylo nejpříjemnější. Nervózní jsem byla až za ušima, ovšem nebyla jsem jediná pochopitelně. Celá skvadra 35 kandidátů na tom byla úplně stejně.
Sešla se nás slušná mezinárodní posádka. Egypťani samozřejmě převažovali. IE se účastnilo také dost Rusů a Angličanů, Holanďan, Kanaďanka, Slovenka, Švýcar, klučina z Reunion, já a kdovíkdo ještě.
Náš den začal písemnými testy z teorie, což mi nedělalo velké starosti. Nadrcená jsem byla až až, přestože jsem se u několika otázek dost zapotila. Ovšem dost velkou úlevou byl fakt, že nám výsledky řekli hned a nemuselo se čekat do druhého dne. Takže jsem si mohli aspoň trochu oddychnout, že se nám průběžně daří.
Hned po testech jsme skočili do bazénu. Já dostala za úkol nouzové odhození zátěže, a pokud by se mi to z nějakého důvodu nepovedlo, pak jsem měla v záloze jako náhradní úkol dýchání pod vodou bez masky. Plus jsme měli demonstrovat několik vybraných cvičení, namátkou, sundání a nasazení výstroje pod vodou. I tady jsem se o úspěchu či neúspěchu dozvěděli hned.
Třetím a posledním úkolem prvního dne IE bylo připravit si přednášku z teorie potápění. Mým zadáním bylo povyprávět o nejčastějších problémech, které vyvstanou v souvislosti s výstrojí. To znamená nová nevyzkoušená výstroj, nevhodná velikost, neservisované a neopečovávané vybavení a to amatérsky upravované nebo dokonce podomácku vyrobené. Což nebylo nikterak náročné, takže jsem si spolu s ostatními kandidáty mohla pro ten první den oddychnout a jít se po dvanácti hodinách na zkouškách pořádně vyspat.
Den D, neděle 12. 12. 2021
Druhý den IE probíhal v Resortu Arabia Azur, což jsem měla z domova jako kdyby kamenem dohodil, takže jsem si mohla trochu déle přispat. Nervózní jsme všichni byli už podstatně méně než předešlého dne, což bylo znát nejen na nás, ale i na zkoušejících. Čekalo nás cvičení na volné vodě. Nejprve demonstrace Rescue 7 (potápěč na hladině v bezvědomí) a poté dvě cvičení pod vodou. Jelikož jsme zkoušky absolvovali na území hotelu, za plného provozu, vesele mezi námi všemi plavali i hoteloví hosté. Což se mohlo zpočátku zdát trochu nešikovné, ale když nad tím člověk zauvažoval, vlastně to bylo super, protože se jednalo o scénář co nejpodobnější reálné situaci.
Já si vylosovala neutrální vztlak a OOA, tedy dýchání z buddyho automatiky při ztrátě vzduchu. Měla jsem na krku tři studenty a žádného asistenta. Takže v rámci cvičení bylo důležité nejen správně předvést cviky, ale také se vhodně logisticky postarat o všechny svoje studenty, aby mi pod vodou nikam neutekli. Ten den byl zrovna docela proud, takže kdybych je nevyzvala, aby se drželi lana od bóje, mohla bych je hledat kdesi u břehů Saudské Arábie.
Jako poslední bod zkoušek byl debrífink, bezprostředně po němž se kandidát rovnou dozvěděl, jestli se stal instruktorem, nebo musí počkat do dalších IE zkoušek. To byl snad nejhezčí moment celých dvou dnů. Vidět spadnout z obličejů tu obrovskou tíhu nastřádané nervozity, vzápětí vystřídanou širokým pokorným úsměvem, když zkoušející pronesl větu: “Vítej mezi PADI instruktory”. Ti jindy sebevědomí živitelé rodin a hrdí zástupci mužského pokolení stáli před zkoušejícím jako malí žáčci, když je před tabulí kárá učitel. A potom, ty rozjařené úsměvy na jejich tvářích byly pohledem k nezaplacení.
Prošli jsme všichni. Všech 35 Aqua Sapiens. Bylo to zdlouhavé, bylo to náročné, ale dali jsme to.
Instruktorem potápění v Egyptě. Díl 3. Potápěčské galeje
Instruktorem potápění v Egyptě. Díl 2. Moje první potápění za honorář
Instruktorem potápění v Egyptě: Díl 1. Kurz IDC právě začíná
Komentáře
Okomentovat