Divemasterem na Bali: Mám to v kapse. Jsem Divemaster!

Už je to oficiální. Jsem Divemaster! Logické vyústění veškerého mého dosavadního snažení a směrování. Musím říct, že jsem si coby divemaster připadala už docela dávno a spousta mých známých byla přesvědčená, že divemaster už dlouho jsem. Svým sebevědomým chováním a nadšením pro potápění jsem své okolí úplně bezděky oblbla 😊. Takže zůstat jen Rescue by pro mou reputaci nebylo hodno. Divemaster byl jediné možné řešení.

Měsíčním kurzem na Bali jsem proplula, ani nevím jak. Praktická cvičení jsem zvládla levou zadní, v podstatě jsem nic z toho ani jako cvičení nebrala, protože jsem veškeré praktiky prováděla tak, jak jsem zvyklá z běžného potápěčského života. Vše mi zde přišlo mnohem jednodušší, než kdekoli jinde. Například samotné vedení ponorů. Toho jsem se před započetím kurzu bála nejvíc, jestli budu v tak krátkém čase schopná zorientovat se pod vodou a najít vždy cestu zpátky k lodi. Ale tady na Bali všechny ponory probíhaly ve stylu – plaveme proti proudu a až budeme mít vzduchu jen půl lahve, otočíme se, vystřelíme bójku a loď pro nás připluje. Zklamalo mě to, co si budeme povídat. V Egyptě jsem si kolikrát sahala na dno, když jsem musela proplouvat mezi hromadou korálových útesů a neztratit směr, a mezi skoro desítkou jiných lodí najít tu naši a ukončit ponor na správném místě. To bylo mnohem náročnější, než jenom vystřelit bójku a nechat se vyzvednout.

Nejvíc mi dala zabrat teorie. Manuál k divemaster kurzu jsem celý přečetla jeden a půlkrát, a přesto jsem několik témat byla schopná zvládnout jen jakž takž. Zejména ty technické věci – z jakých komponentů se skládá automatika a jakým způsobem její „vnitřnosti“ pracují, nebo třeba vyjmenovat a popsat každou částičku lidského ucha. A to ještě ke všemu v angličtině. Tyhle „zbytečnosti“ jsem bez valného šprtání prostě vypustila a u testu si řekla, že to prostě nějak dopadne. Závěrečné teoretické zkoušky jsem zvládla na 90 procent, takže jsem spokojená a hlavně jsem ráda, že už to mám za sebou.

Posledních pár dní na Bali bylo víceméně odpočinkových, protože jsem dodělávala minoritní úkoly a víceméně už šlo jen o fun diving. Můj poslední potápěčský den jsme dokonce vyjeli na novou lokalitu do Kubu – k vraku menší indonéské cargo lodi, která byla potopena zcela účelně pár metrů od pobřeží jako atrakce pro potápěče. A to prý českými potápěči před českým rezortem Relax Bali. Ten vrak byl něco famózního. Bylo znát, že si s ním české ručičky dost vyhrály, se všemi těmi bednami od whisky, amforami, figurami… Rozhodně bylo na co koukat. A když k tomu připočtu skvělou viditelnost, klidnou vodu bez spodních proudů a teplotu 30 stupňů, kvalifikoval se tento ponor jako jeden z mých nejlepších na Bali.

Moji spolužáci se mě hojně ptali, jestli jsem smutná, že se vracím domů, ale já popravdě necítila žádné srdcervoucí nálady. Bylo mi samozřejmě líto, že už to končí. Přece jenom jsem se na tohle dobrodružství připravovala velmi dlouho a intenzivně. Ale na druhou stranu už mi to na Bali začínalo být dlouhé. Nezdá se to, ale měsíc v cizí zemi je pořádný kus času. Spousta mých spolužáků ale svůj čas v Indonésii hojně prodlužovala, protože si na Bali připadali jako v ráji na zemi. Byli to veskrze studenti, kteří disponovali neomezenými časovými možnostmi a kterým všechno kurzovné i kapesné zacálovali rodiče. Kdo z nich by proto z Bali odjížděl dříve, než musel? Spousta z nich se ani nepotápěla nikde jinde, než v Indonésii a nemají tušení, jaké to je v jiných destinacích.

Bali je magické místo, to nepopírám. Má své kouzlo, neopakovatelnou atmosféru, příjemné obyvatele a fantaskní přírodní bohatství. Zároveň je velmi levné a všichni tu komunikují anglicky (včetně nejstarších místních babiček a dědečků). Není divu, že tenhle nevelký ostrov láká turisty opravdu z celého světa. Nejvíce je tu asi Australanů, kteří to na indonéské souostroví mají nejblíže, ale ani Američanů se tu nenachází poskrovnu. Samozřejmě tu mají své místo Evropané, Jihoafričané, Asiati a všudypřítomní Rusové. I Čechů je na Bali habaděj. Vzhledem k tomu, že je Bali u nás dost populární, je tedy trendy jezdit na dovču právě sem. A přitom Indonésie má tolik jiných ostrovů, které určitě stojí za to navštívit. Jáva, Sumatra, Sulawesi, Borneo… to všechno jsou indonéské ostrovy, které se nacházejí v těsné blízkosti Bali. Proč je tedy nejoblíbenější právě Bali? Co má Bali, co jiné ostrovy nemají? Vyvinutý turistický ruch? Dobrou pověst? Otevřený vztah k sexu stejného pohlaví? Není muslimské? Možná se ptáte, proč jsem si Bali vybrala já a neletěla radši někam jinam. Je fakt, že letecké spojení na Bali bylo nejjednodušší a nejlevnější a bylo k dispozici nejvíc informací. Kdo ví, třeba se za pár let dostane do popředí Sulawesi.

Přes všechny neodpáratelné klady mi Bali čas od času lezlo na nervy. Především svou stále se opakující skrovnou kuchyní, kdy se v jednom kuse baští rýže nebo nudle. Vše smažené. Jak přes všechno to abnormální množství oleje zůstávají Balijci štíhlí jako laňky? Notabene tu díky tomu turistům hrozí i takzvané Bali Belly (lidově řečeno sračka), pokud konzumují přehršel oleje a cizokrajných koření. Chce-li člověk něco západnějšího, jistí to Mekáč, KFC nebo Pizza Hut, případně i turistické (předražené) restaurace. O vaření doma bohužel nemohla být řeč, protože v našem skrovném ubytování se nenacházela sdílená kuchyňka, ba co víc, ani mikrovlnka, nedejbože rychlovarná konvice (a bohužel ani pračka, takže jsem si máchala oblečení v umyvadle, které pak kvůli vysoké vlhkosti vzduchu schlo více než 24 hodin). A sehnat na Bali zeleninu je kolikrát doslova nadlidský úkol. Za celý měsíc jsem na pár seschlých okurek narazila jen jednou. Kde zeleninu berou místní restaurace, to mi zůstává záhadou.

Ani doprava kolikrát nebyla úplně bez problémů. Pronajmout si skútr jsem si bohužel netroufla, i když pokud bych zůstávala na Bali déle, asi bych se už odvážila. Bylo by to mnohem praktičtější a můj život by se rázem stal snazším. I když jsem byla ráda, že jsem na sebe tvrdá a všude chodím pěšky. Za prvé dělám něco pro své zdraví, za druhé šetřím peníze a za třetí neznečišťuji ovzduší. Dopravním řešením v případě potřeby tedy byl místní „Uber“ GoJek. Problém byl v tom, že GoJekem se člověk dostal tam, ale zpátky už ne. Protože veškerá online doprava byla v turistických oblastech zakázána. Aby se místní (předražení) řidiči taky dostali ke korytu. No a autobusová doprava na ostrově jaksi neexistuje. Všichni mají svoje skútry nebo auta a jezdit autobusem nikdo nepotřebuje.

Co se týče potápění, už jsem to v dřívějších článcích zřejmě zmiňovala. Na zdejším potápění mě nejvíc mrzely ty zoufale krátké ponory. Úplně nejkomfortnější nebyly ani neustálé výkyvy teplot vody, kdy člověk nevěděl, jak se má pod vodu obléct. A také potápění z místních tradičních dřevěných loděk také nebylo moc pohodlné. Krom toho jsem bohužel neviděla ani jednu mantu ani měsíčníka, a to jsem si od toho dost slibovala. Budu se muset hold na Bali vrátit :). 

Svého rozhodnutí odjet se potápět na Bali ale v žádném případě nelituju. Byla to jedna z největších zkušeností mého života. Viděla jsem kus nádherné přírody, desítky divokých makaků, umývala jsem slona, spatřila jsem východ slunce na sopce Batur, koupala se ve vodopádu, zažila miniaturní zemětřesení… Poznala jsem desítky nových přátel a hlavně JSEM DIVEMASTER!