Potápění ve Vietnamu není světová třída, ale když musíš, tak musíš

Vyhlášené potápěčské ráje jsou například Maledivy, indonéská Raja Ampat, Velký bariérový útes u břehů Austrálie nebo mexický Cozumel. Ale Vietnam? Kdo to kdy slyšel. Samozřejmě že i ve Vietnamu se lidé potápějí ve velkém, jenže mezi populární scuba destinace se tato komunistická země neřadí. Proč?

Než jsem v půlce února do Vietnamu vycestovala, pročítala jsem si na netu zkušenosti a články o tamním potápění. Klikala jsem myší vydatně, přesto jsem se nedopátrala plně uspokojivých informací. Vietnamem hýbe overfishing, tedy přehnané rybaření, což má za následek „vyhynutí“ velkých ryb v Thajském zálivu. Vietnamci už bohužel vylovili, co se dalo, takže cokoli většího než rybička Nemo už v místních vodách dávno neplave. Ty tam jsou želvy či tuňáci, o žralocích nemluvě. Mnozí tuto smutnou skutečnost vidí jako přínos pro svůj potápěčský byznys, poněvadž takto mohou svým klientům garantovat vskutku bezpečné shark-free potápění. Je to hodně smutné. Já osobně bych preferovala moře plné žraloků a potápěla bych se i s rizikem napadení, než bez nebezpečí v pusté nehostinné vodě, kde nic není. Varování, že toho ve Vietnamu pod vodou moc neuvidím, mi nedodalo příliš optimismu, a proto jsem si s sebou přes půl zeměkoule ani nevezla svou výstroj.

Za rozhodnutím vycestovat na několik týdnů do Vietnamu jsem nestála tak docela já, ale moje jedenáctičlenná parta. Já se pouze připojila a nechala se vést 😊. Cílem bylo procestovat toho ve vnitrozemí co nejvíce a poslední týden strávit na ostrůvku Phu Quoc na pláži. Dopředu jsem si vygooglovala zdejší potápěčská centra a jedno z nich si vybrala. Prý je to na jedno brdo. Upřímně, trochu jsem se bála, že se budu muset potápět s Vietnamci, ale když mě u bungalowu vyzvedl chlapík z Jihoafrické republiky, byla jsem o dost klidnější. Zejména mi spadl kámen ze srdce na lodi, kde už čekal zbytek posádky, vskutku mezinárodní. Švýcarka, Ind, Španěl a Američan. Ve Vietnamce jsem nevkládala svou důvěru. Předsudky a dosavadní zkušenosti vypozorované v této zemi, hrály svou roli. Vietnamští občané dle mého názoru absolutně nerespektují přírodu, nemají smysl pro pořádek a jsou celkově trochu mimo. Neuvěřitelné nánosy odpadků všude kolem, i na místech, kde by to člověk nečekal. Z toho plynoucí zápach a špína. Absurdní a ve sto procentech zbytečné nadužívání plastů. Kupříkladu káva s sebou. Ono už samo o sobě brát si kafe do plastového kelímku je zvrhlost, ale balit tu umělou nádobku ještě do mikrotenového sáčku, to jako proč? Nebo koupit si balíček sušenek, v němž je každá jednotlivá sušenka uschovaná do svého vlastního plastového obalu zvlášť? Jak si tohle odůvodňují oni? Potravinářská hygiena? Lhostejnost? Demence? Jsem přísná a kritická, ale opravdu tuhle mentalitu nechápu. Když jsem se jednoho Vietnamce bezelstně ptala, jak je možné, že ten bordel okolo nikdo neřeší, dostalo se mi vcelku logické odpovědi. Starší generace vychovaná balit všechno do banánového listu, který posléze odhodí, provádí nyní totéž s plastovými obaly. Použije a zahodí. Jako onen banánový list. Ale že se ten plast jaksi sám nerozloží, to už Vietnamcům nedochází. Na druhou stranu probíhá ve školách a v lokálních médiích široká osvěta týkající se odpadků. Příští generace snad ten tristní pohled na zaneřáděnou vietnamskou krajinu změní k lepšímu.

Turtle Island 

Ale zpátky k potápění. Cestou do přístavu Duong Dong jsme nabrali všechny účastníky (Němci, Francouzi, Italové) a nalodili se na zajímavou bárku, která se rozhodně nedala srovnat s jachtami, jaké znám z Egypta. Nešlo si nevšimnout všech těch PET lahví plovoucích na hladině, polystyrenových krabiček z fast foodů a dalšího smetí. Srdce mi krvácelo.

Buddy Mikael, divemaster Asiem, já

Z mého pohledu bylo potápění s Flipper Diving Clubem osvětové z jednoho prostého důvodu. Tohle potápěčské centrum bylo jedno z těch, které lidem nabízejí divemaster stáže výměnou za několikaměsíční práci. Přesně to, čeho se chci sama účastnit, až přijde čas. Sledovala jsem tedy všechno a všechny s očima dokořán otevřenýma a ušima nastraženýma. To, jak se chová šéf ke stážistům, to, jakým způsobem si mezi sebou dělí práci, jak připravují výstroje a jak se chovají k hostům i jeden k druhému. Ty dva dny na lodi byly pro mě z tohoto důvodu naprosto zásadní. „Můj“ divemaster Asiem z Indie byl právě čerstvým absolventem Divemaster kurzu, takže se mnou a mým francouzským buddym Mikaelem sbíral zkušenosti. Bylo na něm znát, že je stále ještě nervózní, ale psychicky jsem ho podporovala. Přišlo mi, že mám pod vodou více zkušeností než on sám, ale to je pro něj jen otázka několika měsíců, než se vypracuje a zvýší si sebevědomí. Chystal se strávit letní sezónu v Chorvatsku, poněvadž přes naše evropské léto je ve Vietnamu poněkud zima. Což mi opět umožnilo nahlédnout pod pokličku potápěče z povolání. Přemisťovat se po světě po různých destinacích podle podnebí, ročního období, pracovních nabídek…

Co se samotného potápění týče, byla jsem nedočkavá. Měl to být můj první ponor v roce 2019, první ponor ve Vietnamu a zároveň moje poprvé ve zbrusu novém neonově svítivém retro neoprénu. Objednala jsem si ho z Aliexpressu. To je jediná potápěčská věc, kterou se nebojím z Číny objednat :). Pohled z lodi na kalnou hladinu moře mi však trochu kazil nadšení. Měla jsem obavy z viditelnosti, protože jsme byli informováni, že dohlédneme tak maximálně do pěti metrů. Oproti Hurghadě, kde člověk vidí pomalu až na břeh Sinajského poloostrova, to tedy bude pecka. Ale všechny obavy zmizely prvním pohledem pod hladinu. Viditelnost byla slabá, to přiznávám, ale byla jsem velmi příjemně překvapená, kolik různorodých hub a korálů pod vodou žije. Bohužel se koráli sami balili do mořských řas a jiných přírodních nečistot, takže jejich barevná krása zanikala. Nicméně příjemně mi vyrazila dech podmořská fauna. Nečekala jsem tolik barevných nahožábrých plžů, červů, krabů, rybiček, mořských ježků a různých jiných potvor. Bylo to krásné mořské přivítání, protože já si z načtených komentářů a článků na internetu opravdu myslela, že ve Vietnamu neuvidím nic. Den předtím prý jeden z instruktorů pod vodou viděl i neškodného žraloka bambusového. Woohoo. Takže není třeba nad Vietnamem hůl lámat, jak jsem byla přesvědčená. Jiskřička naděje vysvitla. Ne ovšem na dlouho. Večer po potápění jsme měli tu čest zavítat na místní trhy, kde se hojně prodávaly všechny ty mořské plody od mušlí, ježků, krabů, krevet, humrů a langust, po… žraloka bambusového! Měla jsem neuvěřitelný vztek. Zároveň se mnou cloumala vlna beznaděje. Proč jen musejí ti Vietnamci všechno sežrat? Pohrávala jsem si s myšlenkou, že oba chudáky tísnící se v malé kádi vykoupím a daruji jim svobodu v moři. Jenže ti dva by daleko nedoplavali. Hned druhý den by v rybářské síti uvízli znovu. Vietnam mi lámal srdce každý každičký den. Tím, že nemá absolutně žádný vztah k němým tvářím. Tím, že je Vietnamcům lhostejné jejich bezprostřední i vzdálené okolí. Tím, že vláda nedokáže svému lidu poskytnout bezplatné základní vzdělání a zasvětit je (nejen) do problematiky životního prostředí.

Těch proti, navštívit Vietnam je mnohem víc než pro. Co se potápění na ostrově Phu Quoc týče, platí to dvojnásob. Nejen kvůli špatné viditelnosti a prakticky už neexistujícímu podmořskému životu, ale také pro velmi malé hloubky. Nejhlubší ponor u Turtle Island na severu ostrova dosahoval pouhých 9 metrů. Nic pro milovníky deep diving. Já, zvyklá nořit se do čtyřicítek, jsem si v pěti metrech připadala dost nemotorně. Takové dětské máchání 😊. Ale jakožto zaujatá potápěčka, jsem prostě musela smočit neoprén v těchto vodách. Do konce svých dní bych si to neodpustila, pokud bych nešla pod vodu. Ale z vícero důvodů už se nehodlám do Vietnamu vracet.