Už nejsem slapská panna. Můj první ponor na přehradě
Slapy, Slapy, Slapy! Pořád se mi tomu nechce věřit, ale přání se vyplnilo a já jsem konečně potápěčsky „pokořila“ naši šestou největší přehradu. A moji první. Byl to můj první ponor na přehradě vůbec. Oceán, moře, lomy, řeky, (i bazény)… to všechno mám za sebou, ale přehrada se mi povedla až teď (chybí mi snad už jen rybník). Mohutně se jezdí potápět i na Orlík, ale Slapy jsou ku Praze přece jenom blíž a nejsou tak technicky náročné, takže volba přehrady byla předem daná. Bylo deštivo a na ždáňské pláži neposedávala ani noha. Prázdno vymeteno. Což bylo na jednu stranu fajn, protože nikdo nepřekážel a neskákal nám ve vodě na hlavu, na stranu druhou se trochu stydlivě doznávám k tomu, že mi čumilové dělají dobře 😊 . Výstroj jsem měla vlhkou ještě z minulého potápění. Popravdě už skoro nestíhám to všechno po každém ponoru máchat a umývat. Než na to přijde řada, už se zase někam jede. Vždycky jsem měla za to, že Slapy jsou taková „Vyšší potápěčská“ a hod...