Co ryba ví? Důkazy, že ryby komunikují, cítí, vnímají i slyší máme černé na bílém

Dostala se mi do ruky knižní novota z rybího království, která by se z fleku dala považovat za pravou ruku nejen potápěčů, ale i rybářů a akvaristů. Z tohoto důvodu bych ji tady na blogu chtěla zviditelnit, protože popisuje neuvěřitelné pikantnosti o rybách jako takových, a to především velmi zapáleně a s humorem mého gusta. Předem hlásám, že toto není PR článek a nemám z jeho psaní žádný profit 😊. Co tedy ryba ví?

Ukázka z knihy:

Ryby nejsou jen naživu – mají životy. Nejsou to pouhé věci, ale bytosti. Ryba je jedinec s vlastní osobností a vztahy. Může plánovat a učit se, vnímat a inovovat, konejšit a pletichařit, prožívat okamžiky potěšení, strachu, hravosti, bolesti a (domnívám se) i radosti. Ryby cítí a ryba ví.

Jako potápěč musím říct, že jsem nesčetněkrát pod vodou navázala s rybami kontakt. Nejvíce asi s malými kněžíky, kteří jsou velmi zvědaví a kolikrát jsme si několik minut hleděli tváří v tvář. I když jsem se pokusně otáčela ve směru hodinových ručiček, rybka na mě nepřestávala civět. Jestli ji tak fascinovaly moje bubliny, nebo pohled do očí, těžko říct. Jisté je to, že to pro mě byly jedny z nejintenzivnějších momentů pod vodou. Samozřejmě i u dalších ryb cítím pohled jejich zkoumavých očí, ale nikdy mi to nepřijde takové jako s kněžíky, abych si řekla, že si opravdu hledíme do očí. Že jsme navázali jakési duševní pouto.

Kontaktní jsou třeba i klauni Nemo, nebo ostenec titan, ale ti to dělají hlavně kvůli ochraně svých hnízd. Nejednou se mi Nemo pokoušel hryznout do automatiky. Ostenec mě zatím neproháněl, ale slyšela jsem, že to není nic, co bych si pod vodou měla přát zažít. Zubiska má pořádná. Teď si vzpomínám, že mě nedávno přišla pozdravit i obrovská letitá muréna, která bydlí v lokalitě Small Giftun v Hurghadě. Tohle hádě je vlastně prvním vodním tvorem, o kterém můžu s jistotou prohlásit, že ji pod hladinou vídám opakovaně. Přesně tu samou a žádnou jinou. Je tak masivní, že ji nejde přehlédnout a její charakteristické rysy nejdou splést. Nicméně, co chci říct. Když jsem na Small Giftunu proplouvala sama s pytlem na sbírání odpadků, přišla tahle dáma ke mně, jakoby se chtěla zeptat, co tam dělám. Nebyla jsem ve skupince potápěčů a nechovala jsem se typicky, jak jsou ryby zvyklé nás podvodníky vídat. Ale brouzdala jsem se po dně a mohla jsem tedy leckomu připadat jako sama ryba. Tahle zdravice s murénou, přestože trvala jen pár vteřin, byla právě tím, co mě na potápění tak fascinuje. To splynutí s tak diametrálně odlišným světem. Že jsem byť třeba jen na pár sekund součástí vodní říše.

Ryby cítí lásku

Jestli ryby k sobě navzájem cítí něco jako lásku nebo přátelství, o tom už také existují mnohé důkazy. Jeden z největších důkazů jsem neviděla přímo ve vodě, ale na videu, které už pár let koluje po internetu. Figurují v něm dva ježíci, z nichž je jeden zamotaný do zapomenutého rybářského vlasce asi jeden metr pod hladinou. Druhý ježík plave po celou dobu po jeho boku a odmítá svého druha opustit, zatímco jeden ze šnorchlistů střepem odřezává vlasec. Video dojemné k slzám 😊

Jedno z velkých témat v knížce je bolest ryb. Určitě nejeden z nás někdy zabrousil do myšlenek a přemítal, zda-li takové němé stvoření vnímá a cítí bolest. Knížka dává jasné odpovědi a důkazy, že tomu tak je, což otřásá dosud zobecnělým vnímáním ryb jako netečných necitů. A že vokálně nenaříkají bolestí?

 „Křičet bolestí na vzduchu je pro rybu stejně zbytečné, jako bychom my křičeli pod vodou. Těla ryb jsou nastavena tak, aby fungovala, komunikovala a vyjadřovala se pod vodou. Mnohé z nich se ozývají, když jsou zraněné, ale zvuk, který vydávají, je uzpůsoben k šíření vodou a my si ho jen málokdy všimneme”.

S tím blízce souvisí rybaření, jehož rizika jsou v knize podrobně popsána. Rybaření je pro mnoho potápěčů nepochopeným sportem, ale pro rybáře samotné mírumilovným koníčkem. Není tedy od věci uvést pár skutečností na pravou míru. Co vlastně rybám hrozí, pokud je rybář vyloví z vody?

Každá mořská (i sladkovodní) duše má na svém těle slizový povlak, kterým se chrání proti vnějším vlivům, například bakteriím. A dojde-li ke kontaktu s člověkem (např. při rybaření), ochranný povlak se naruší a ryba je pak náchylná k infekcím, s nimiž se její imunitní systém neumí vypořádat. Ona ta alibistická metoda Chyť a pusť není zase tak humánní, jak se mezi rybáři traduje. Zaprvé rybář svýma suchýma rukama rybě naruší ochranný kožní filtr a za druhé jí může ublížit samotným háčkem. Propíchnutá ústa nebudou tak úplně bez bolesti. Ryba na vzduchu notabene nemůže dýchat a dusí se. A to mlčky.

Nicméně, jak říká kniha: Ryba komunikuje! A překvapivě i zvukem:

Na zvuku, který vydává sled, není nic muzikálního, ale jejich inovativní metoda by jim mohla zajistit ocenění “Rybí Grammy”. Jedna studie popisuje první příklad něčeho, co bychom mohli velice volně nazvat nadýmavou komunikací. Sleď pacifický i sleď obecný vypouštějí z oblasti řitního otvoru bublinky, čímž vytvářejí osobité zvukové efekty. Výzkumný tým je laškovně nazval Prudké Repetitivní Dardy (PRDy). Jedno kolo PRDů může trvat až sedm vteřin. To si zkuste doma! Plyn zřejmě pochází z plynového měchýře, který vyúsťuje v těsné blízkosti řitního otvoru. Není zcela zřejmé, jakou roli hrají tyto zvuky ve sledí společnosti, ale jelikož k nim dochází častěji v hejnech, vědci se domnívají, že mají nějakou společenskou funkci. Zatím se neobjevil žádný důkaz o tom, že by se za to sledi kdy omluvili.

V závěru knihy se autor dotýká i citlivých témat, jakými jsou nadměrný nehumánní a drastický rybolov, chov na farmách, či odřezávání ploutví žralokům. Tato kniha předkládá vše, co si zapálený potápěč i akvarista přeje vědět. Jediné, co bych knížce vytkla, je absence fotografií nebo ilustrací. Takhle jsem musela hodně googlovat obrázky popisovaných ryb, abych si udělala představu o podobizně třeba takové cichlidy 😊.