Účinky simulovaného ponoru do 80 metrů v barokomoře: smích, dezorientace, svědení kůže a hlavně senzační zážitek!

V momentě, kdy Barakuda vyhlásila hromadnou exkurzi do barokomory, jsem neměla daleko k tomu, abych samou radostí a samým skákáním neprorazila hlavou až k sousedům do prvního patra. Umírala jsem touhou si ten suchý ponor vyzkoušet a dozvědět se o rizicích hloubkového potápění něco více.

Simulované ponory probíhají zpravidla v pondělí odpoledne, proto jsme se před Vojenskou nemocnicí ve Střešovicích sešli právě první den nového týdne. V Ústavu leteckého zdravotnictví nás přivítala hrstka lékařů, kteří nás vybavili vězeňskými mundúry a univerzálními beztvarými pantoflemi. Čekala jsem standardní župany, přece jenom jsme zaslechli, že má být v komoře střídavě vedro a zima. Ale nakonec to byly jen takové plátěné hadráky. Koneckonců doktoři musejí vědět, že nám to bude uvnitř té vzduchotěsné buňky stačit.

Těsně předtím, než nás do barokomory zavřeli, jsme dostali stručný brífink, co se s námi bude dít, s podrobným popisem pocitů a výkyvů nálad. Jen si představte, že se ve dvaceti metrech dostanete do euforického stavu, ve čtyřiceti se začnete lámat v pase hurónským smíchem, v šedesáti metrech máte sklony zbít kolegu sedícího na vedlejší sesli a v konečné osmdesátce se objevují halucinace a možná i nějaká ta fata morgána. Ve stovce čeká zubatá. Měli jsme se tedy na co těšit 😊. Byl nám obeznámen i celkový plán ponoru rozdělený po hloubkách a minutách v nich strávených. Celková délka výstupu, MV plán, gradienty, a jiné technické podrobnosti, kam moje znalosti rekreačního potápění zdaleka nezasahují. Laicky řečeno, byli jsme předurčení strávit zavření v komoře kolem hodiny a půl, s výstupem kontrolovaným dohlížejícími odborníky.

Vcelku mě překvapila informace, že se během dvanácti let provozu této zkušební barokomory ocitlo vevnitř jen něco kolem tří stovek zájemců. Přijde mi to jako dost malé číslo vzhledem k tomu, kolik se v České republice nachází aktivních potápěčů. Notabene, když zájem o návštěvu barokomory byl mezi členy Barakudy enormní. Nicméně je to dobrá zpráva pro ty, na které se nedostalo, že čekací doba na nový termín nebude tak divoká 😊.

Než nás hermeticky uzavřeli, dostali jsme každý svou obličejovou masku a k dispozici byly i kapky do uší nebo pitná voda. Musím přiznat, že k pití se nikdo moc nehrnul. Přece jen jsme měli být 90 minut pod pokličkou bez možnosti úniku a řešit na těch pár metrech čtverečních plný močový měchýř nikdo nechtěl. V komoře byla umístěna kamera i mikrofon, takže veškeré naše tlachání včetně živého obrazu bylo vysíláno ven mezi specialisty. Což byla užitečná informace, aby si člověk dal trochu pozor na svoje projevy 😊.

Sestup do 80 metrů byl dost velký sešup. Nejdřív jsme si ustálili vyrovnávání tlaku v uších v pěti metrech a pak už nás tým leteckého zdravotnictví nešetřil vůbec, ale spustil nás do té hlubiny jako pytel brambor. Změna teploty z „normální“ na „extrémně vysoká“ byla okamžitá. Nebyla jsem s to rozlišit, jestli se mi hůř dýchá z toho vedra (až 45°C), nebo z hustoty zkomprimovaného vzduchu. Vyrovnávání uší jsem skoro nestíhala, tak rychle jsme klesali. Hlas se každému z nás proměnil jako po požití helia, takže to pár minut vypadalo, že se tam sešla skupina skřítků vzájemně přeřvávající jeden druhého. Sluch byl otupen snad nejvíc. Přestože nás od sebe dělilo jen pár desítek centimetrů, měla jsem velký problém rozpoznat, co kdo říká. Připadalo mi to, jako by ke mně někdo promlouval přes zavřené okno. Snažila jsem se na sobě vypozorovat dusíkové opojení, ale nemám pocit, že by se nějaká z indicií vůbec dostavila. V euforii jsem nebyla, dát pár facek sousedovi jsem také nezatoužila a halucinace se nekonaly už vůbec. Jediné co, že jsem se smála těm upraveným hlasům a neustále řešila, proč jako jediné mi počítač ukazuje hloubku 79,9m, když všichni ostatní mají 80,3m. Cítila jsem se podvedena 😊.

Poměrně rychle jsme vystoupali zpátky do 39 metrů a pomalu začali naši dekompresi. Citelně se ochladilo, hlasy už nebyly tak pitvorné a slyšet už bylo vše jako v normálu. Měla jsem urgentní potřebu zívat, přestože jsem byla vyspalá do růžova. Asi to bylo přemírou dusíku v krvi, mozek si říkal o kyslík a mně nezbývalo, než se přizpůsobit. S klukama jsme si porovnávali údaje na počítačích, zejména kolik každému zbývá minut do vynoření. A v tuhle chvíli bylo fakt zajímavé, že přestože jsme všichni měli Suunto - jen jiné modely, každému počítač vykazoval jiná data.

Stoupání šlo víceméně rychle. Rozestupy mezi jednotlivými hloubkami byly v rozmezí jen několik málo minut. Zhruba po půlce ponoru - v osmnácti metrech - už jsme museli přejít na čistý kyslík, aby se dekomprese urychlila. Nasadili jsme si masky a dýchali. Problém byl v tom, že jsme měli před sebou ještě minimálně 40 minut a nemohli jsme si povídat. Mluvit do masky se sice dalo, ale nikdo tomu huhlání nerozuměl. A když si jeden z nás masku sundal, protože se nechal unést svým vyprávěním, hned jsme dostali sekec, že máme dýchat a nekecat 😊.

Zima v barokomoře nakonec nebyla tak strašná, jak jsem se obávala. Krásných dvacet čtyři stupňů, akorát. Na rukou a předloktích jsem pociťovala konstantní svědění z formování bublinek pod kůží. Neustále jsem se drbala a pozorovala si ruce, jestli mi z mírné DCS nehodlají i zčervenat. Zbývalo nám už jen posledních pár minut ponoru, přestože počítače určovaly, že bychom měli v hloubce tří metrů strávit ještě dalších alespoň třicet minut. Snad nemusím psát, že se všechny počítače rozezněly zoufalým pláčem z řádně nedokončené dekomprese. Tedy až na ten Davidův, jenž si v osmnácti metrech prozřetelně přepnul ze vzduchu na kyslík a mohl tedy dekompresi dokončit v pořádku. Všechny ostatní počítače do jednoho zablokované 😊.

Byl to zážitek. Určitě se nejednalo o vyhozené peníze, přestože částka 1300 českých korun není malá. Všichni jsme byli nadšení, já bych si z fleku dala druhé kolo, kdyby to bylo možné 😊. Snad můžu mluvit za všechny, když řeknu, že jednoznačně doporučujeme! A pokud možno co nejdřív, protože dle slov pana doktora nemocnice plánuje výměnu barokomory za nový typ, který už bude omezen na simulované ponory do pouhých 50 metrů…