Ponor na 9 minut? Aneb když se sejde zamrzlý počítač s nedostatkem olova

Konec ledna, mrzne, jak praští a vyhlídky na teplejší dny v nedohlednu. O nějakém potápění v rozumně chladné vodě nemůže být ani řeč. Přesto jsme se s mým pražským potápěčským klubem Barakuda vydali poslední den v roce 2018 zavírat vodu na lom Velká Amerika. Měli jsme štěstí, že se hladina teploměru pohybovala několik dobrých stupňů nad nulou, takže nebylo třeba se prohrabávat sněhem, ani sekat díru v ledu. Na potápění pod ledem ostatně ani nemám kvalifikaci. Měl to být můj první ponor v ledové vodě a nejen z toho důvodu se mi tento zážitek nesmazatelně vryl do paměti.

V prvé řadě musím říct, že ačkoli měla voda dobré čtyři stupně, mokrý neoprénový oblek nepřicházel v úvahu. Nejsem žádný otužilec a bývá mi zima i tam, kde se ostatní bez známky chladu potápějí v trenýrkách a lycra triku. Takže suchý oblek s pořádnou dávkou spodních vrstev byl jediným možným řešením. Barakuda mi půjčila podoblek udržující teplo i v mínus pěti stupních Celsia, nasadila jsem si troje tlusté pletené ponožky a zvažovala i huňatý svetr.  

Výhodou suchého obleku je to, že po celou dobu ponoru zůstáváte vodou nedotčení. Pokud tedy správně dopnete všechny zipy a perfektně vám těsní manžety na rukách i na krku. Vzduch uvnitř obleku navíc působí jako izolační tepelná vrstva a chlad by tedy neměl ponor komplikovat. Nevýhodou je naopak to, že hlava do vody musí. V neoprénové kukle. A ve většině případů i ruce, nemáte-li suché rukavice přišroubované k obleku. Takže když jsem na sebe horko těžko navlékla všechny ty vrstvy, sucháč, a nasadila si výstroj i zátěž, mohla jsem se zvesela dopravit k vodě. Ten prvotní moment, kdy jsem ponořila ruce v neoprénových rukavičkách do vody, bych nejradši vymazala ze vzpomínek. Měla jsem sto chutí se vyplazit zase na souš a celý ponor odpískat. Ale touha potápět se na Velké Americe, notabene na Silvestra, byla mnohem silnější. Jak jsem byla nabalená, nemohla jsem si ani pořádně dosáhnout na nohy a nasadit ploutve. Připadala jsem si jako motovidlo a přísahala jsem si, že začnu lekce jógy navštěvovat s několikanásobně vyšší intenzitou, než doposud. Nicméně ploutve byly přes vyčerpávající snahu s pomocí ostatních nasazeny, následovala zkouška automatiky pod vodou, aby nám ty hadice a regulátory nezamrzly hned na začátku, a pak už zbývalo jen vypustit vzduch ze žaketů a křídel a vzhůru dolů.

V momentě, kdy jsem pod vodu ponořila svou hlavu (se sedmi milimetrovou kuklou), jsem proklínala všechny svaté. Ostří tisíců nožů se mi zabodlo do lebky a snažilo se zaživa vypreparovat můj zmrzlý mozek. Tohle nedám. Čert vem ruce a prsty, ty ať mi klidně umrznou a upadnou, ale hlava ne. Neuměla jsem si představit, že s tak ostrou ledovou bolestí vydržím pod vodou minimálně 30 minut. Navíc mě strašila představa, že mi začne umrzat i zbytek tělesné schránky, protože jak známo, hlavou odchází z těla nejvíce tepla.  Ale vzmužila jsem se a pokoušela se ponořit. Nešlo to. Vypustila jsem veškerý vzduch jak ze žaketu, tak ze sucháče a přestože jsem měla na sobě kolem 11 kil, nešla jsem dolů. Kluci už zřejmě měli mého zdržování dost, tak mě stáhli pod vodu násilím a mohli jsme z toho břehu, který se návalem potápěčů začínal dost kalit, odplout.

Další trable však na sebe nenechaly dlouho čekat. Viditelnost byla opravdu mizerná, i přesto, že v zimních měsících by mělo být vidět mnohem lépe, než v létě. Především nejsou přítomny řasy a jiné organismy, panuje jakýs takýs vegetační klid - zimní spánek a voda sama se  moc nemíchá. Jenže tady už vodu částečně zvířili první potápěči, tudíž jsem svoje zraky chtě nechtě upírala na modré ploutve přede mnou a snažila se je neztratit z dohledu. Stačil jeden metr a můj buddy by byl pryč. Koukla jsem na počítač, abych zkontrolovala hloubku a ejhle. Vlivem velmi chladné vody mi vypověděl službu. Na displeji se střídala „Low battery“ s „Error“. Nejdřív jsem nechápala, jak je to možné, protože jsem si počítač pořizovala ani ne dva měsíce předtím, takže baterka by měla být v pořádku. Ale když počítač ani po vypnutí a zapnutí nenaskočil, došlo mi, že chudák zamrznul. Měřil jen hloubku a čas, ale dekompresní časy a další údaje už nebral v potaz. Odstavený na 48 hodin. Nejvtipnější na tom bylo, že jsme se o zablokování počítače bavili cestou v autě a nikoho z nás by nenapadlo, že se podobná situace bude opakovat jen o hodinu později v lomu.

Nicméně, bůh zřejmě nechtěl, abych se ten den potápěla, protože nejenže mi nechal zamrznout počítač, ale pustil mi tu ledovou vodu i do rukávu a nutil mě bojovat s nedostatečnou zátěží. Snažila jsem se pod vodou zůstat stůj co stůj, neustále mě voda nadnášela ke hladině, ale já jsem se všemožnými kopy a bezhlavým mrskáním tvrdošíjně držela dole. Dávala jsem přitom pozor, abych se ploutvemi nedotkla zakaleného dna plného pneumatik a odhozených barelů a nezkalila už tak mizernou viditelnost. Funěla jsem do regulátoru jak sentinel, čímž se moje láhev dramaticky vyprazdňovala a stávala se čím dál lehčí. Tím pádem jsem šla automaticky nahoru. Vyčerpaná nepřetržitým kopáním, abych se udržela dole, jsem si jednu ploutev nešťastně skopla z boty a to byla poslední kapka energie, kterou jsem do tohoto ponoru byla ochotná vlít. Vzdala jsem boj s tím tekutým živlem a nechala se vyplavit z vody ven. Neplavali jsme vůbec hluboko (lom má ostatně hloubku plus mínus jen okolo jedenácti metrů), takže jsem si ani nelámala hlavu s dekompresní tříminutovou přestávkou. S jednou skopnutou ploutví, mokrým rukávem, zamrzlým počítačem, čelistí málem rozdrcenou od příliš těsné kukly, a zoufale nedostatečným počtem zátěžového olova jsem několik minut jen odpočívala na hladině a rekapitulovala události posledních chvil. Můj slavný ponor trval všehovšudy 9 minut. Lámu rekordy. Zatímco v Egyptě jsem zvyklá běžně zůstávat pod vodou i přes 90 minut, tady v Čechách jsem na to šla z druhé strany.

Vynořila jsem se uprostřed zatopeného lomu, nafoukla jsem si žaket, aby mě nadnášel nad hladinou, a pomalými kopy jednou ploutví jsem se přibližovala ke břehu. Vylézt z vody byl nadlidský výkon. Nejenže jsem byla znehybněná tlustými vrstvami podoblečení, i břeh se zdál být vším možným, jen ne břehem. Plazila jsem se po kolenou z vody, a ven jsem se musela nějakým způsobem překulit, jinak bych tam zůstala ještě dneska.  

Vysvlékla jsem se z celé výstroje, sucháče i podobleku a rychle se nasoukala do civilu. Aby toho nebylo málo, rozbil se mi ještě zip u jedné ze zátěžových kapes, takže tohle byl opravdu ponor za všechny peníze. Ale i přesto jsem šťastná, že se vše uskutečnilo. Rozhodně nešlo o mnoho povyku pro nic. I deset minut pod vodou je lepší, než hodina na souši. Měl to být zdánlivě rutinní ponor, ale i během deseti minut se toho stačilo udát tolik, že to jsou skutečně zkušenosti k nezaplacení. Jakákoli chybějící část výstroje může ohrozit celý ponor, ne-li ho přímo odpískat. Já měla tu smůlu, že se mi sešlo několik překážek najednou, ale koneckonců vodu jsem zavřela a rok 2019 bude doufám úplně o něčem jiném.